Mladý a talentovaný herec Marek Příkazký zažívá v Městském divadle Zlín momentálně velmi příjemné herecké období. Práce má víc než dost, může se pochlubit spoustou pěkných a zajímavých rolí. Od svého příchodu do zlínského divadla v roce 2010 ušel kus cesty a neustále na sobě pracuje.
V současné době si nejvíc užívá muzikál Řek Zorba, který měl premiéru v prosinci. V příběhu z rozpáleného Řecka hraje bezbranného Mimika. “Byla to velká výzva, jelikož jsem ho chtěl hrát tak, aby nebyl intelektuálně rovnocenný partner ostatním, ale zároveň aby nebyl dement. Na tom jsem strávil nejvíc času. Je to taková tragikomická postava, lidé se zasmějí a také je donutíš zamyslet se,” vypráví nejenom nadějný herec, ale také občasný muzikant.
Vánoce jsou již definitivně pryč, přesto bych se k nim rád vrátil. Jak probíhají tyhle krásné svátky u Příkazkých?
Poslední roky probíhají tyhle svátky u Příkazkých, řekl bych, tak nějak na poslední chvíli. Aspoň pro mě. Většinou někde pracuji a domů přijíždím až 23. prosince. Ale stromeček vždycky nazdobit stihnu, dokonce jsem letos stihl sehnat i nějaké dárky dříve než 23., což znamená, že to bylo méně hektické. A jinak klasika… Přes den se nejí, aby se vidělo zlaté prasátko, chodíme na hřbitov, večer pomáháme mamince. Já třeba tajně zobu bramborový salát.
Dodržujete nějaké zvyky?
Zvyky moc nedodržujeme. Přece jenom, už jsme velcí a nějaké házení bačkorou by u nás bylo k ničemu. Ale je pravda, že v týdnu před Vánoci si děláme večírek s kamarády a bývalými spolužáky v Brně. Sejdeme se u kamarádky Kačky Höferové z Divadla Radost a tam dodržujeme všechny tradice velice striktně. Pouštíme lodičky, házíme střevíčkem, krájíme jablíčka… To je super. Hrajeme si na tu pohodovou atmosféru a vždycky nás to pohltí a připomene nám to dětství.
Vzpomeneš si, jaký dárek ti udělal v dětství opravdu největší radost?
No, jestli počítáme patnáct let jako dětství, tak si pamatuji, že jsem dostal od tatínka, který má truhlářskou dílnu, dřevěný stojan na kytaru. V té době jsem měl již druhou basovou kytaru a také kapelu Sedmiletá děvka. Hráli jsme v nějakém kotci po praseti. (smích) A tatínek ten stojan vyrobil, byl vyloženě na míru, akorát mi ho dal pod stromeček rozšroubovaný a přiložil k němu AKU vrtačku a šrouby. Měl jsem z toho velkou radost.
Uplynulé Vánoce sis ale zrovna moc neužil. Hned 25. a 26. prosince jsi měl představení. Nemrzelo tě, že ses doma ohřál tak málo?
Naštěstí k nám domů do Strážnice je to kousek, takže 25. jsem jenom odjel odehrát pohádku a zase jsem se vrátil. Nebylo to tak divoké.
Dobře. Opusťme Vánoce a pojďme k divadlu. Pravdou je, že nyní máš práce víc než dost. Na začátku prosince měl premiéru muzikál Řek Zorba, ve kterém hraješ Mimika, nyní se chýlí ke konci přípravy dětského představení O Človíčkovi (pozn.: rozhovor probíhal pár dní před premiérou) a hned na to tě čeká zkoušení Palubního deníku Hanzelky a Zikmunda. Nepociťuješ již určitou únavu?
Ne, únavu nepociťuji. Naopak jsem rád, že je tolik práce a nezahálím. Zjistil jsem, že mezi odpočinkem a zahálením je velký rozdíl. A zahálení mě unavuje mnohem víc než práce. Pravdou je, že nyní finišujeme s Človíčkem a ten je fyzicky náročnější. Ale když člověk ví, jak si odpočinout, tak je to v pohodě. Také jsem rád, že nijak nevypadnu z tempa, protože hned nato začneme zkoušet s Peťou Štindlem Palubní deník a pojede se dál.
Jaký typ rolí tě baví hrát? Tvůj rejstřík je docela pestrý, máš tam opravdu postavy všeho druhu.
Nemám to nijak rozdělené, je to kus od kusu. Ale tím, jaká jsem osobnost, myslím po lidské stránce, tak mě asi baví víc ty komediální postavy. Ono se říká, že udělat dobrou komedii je těžší, než udělat dobrou tragédii, což je sice pravda, ale ke komediím mám blíž. Možná je to i tím, že co se týče ukazování emocí na jevišti, tak mám stále rezervy a mám na čem pracovat.
Ano, to chápu.
A když byla veřejná generálka Řeka Zorby, tak se mi stalo, že jsem se doopravdy rozplakal, což mě samotného překvapilo. Měl jsem radost z toho, že pláču. (smích) Ale raději se na jevišti směji.
Zmínil jsi pláč na jevišti, tak mě zajímá, zda se dá nějakým způsobem naučit. Jde se uměle rozplakat?
Říká se, že to jde. Já jsem to zkoušel technicky, což znamená, že například zrychlíš dech, začneš cukat spodním rtem a snažíš se nějakým způsobem tlačit vnitřně slzy do očí. A jak jsem říkal, že se mi povadlo rozplakat se na Zorbovi, tak právě i za pomoci těchto postupů. Je zvláštní, že na poslední repríze jsem neplakal, přestože mi vnitřně bylo mnohem smutněji. Je to pro mě takové trochu sci-fi.
Proč si myslíš, že jsi v současné době tak obsazovaný? Dá se říct, že nyní zažíváš šťastné herecké období?
Myslíš, že se mi daří? Je pravda, že nyní hraji hezké role. Hlavně to je o důvěře režiséra a uměleckého šéfa. Hanka Mikolášková (pozn.: režisérka a umělecká šéfka Městského divadla Zlín) má asi nějakou svoji vizi divadla a možná ve mně cítí energii, která ji baví. Ona a pár režisérů, třeba nedávno Pavel Khek (pozn.: režisér představení Sen noci svatojánské), ji navíc dokážou přeonačit ve prospěch té které inscenace.
Zlínskému divákovi ses pořádně ukázal v muzikálu Juan, který režíroval ve zlínském divadle Petr Veselý. Jak na tohle představení, v němž jsi dostal hlavní roli, s odstupem času vzpomínáš?
Mám z toho smíšené pocity. Nemyslím si totiž, že by se mi Juan nějak výrazně povedl. Pro mladého člověka, který je v divadle nový a nemá nic okoukané a osahané, to byla docela velká nálož. A řekněme si narovinu, zpívat dobře Mozarta umí málokdo. Každopádně dneska bych do toho šel úplně jinak. A to si můžu říct jen díky tomu, že to byla výborná zkušenost.
Ono je docela zvláštní, že za vlády Petra Veselého ve zlínském divadle jsi skoro obsazovaný nebyl a najednou ti na stole přistála taková, jak ty říkáš, nálož.
To zvláštní je. Neodpovím ti ale, proč to taky bylo… I když možná tuším. Když jsem do zlínského divadla nastoupil, tak jsem byl trošku rebel a měl jsem pár průšvihů, co se nezodpovědnosti týče. Ne, že bych chodil na zkoušky opilý nebo tak, ale občas jsem třeba zaspal a tak podobně. A Petr tím ve mně asi trošku ztratil důvěru a Juanem mi dal příležitost to napravit. Což byla svým způsobem medvědí služba, protože to byl tak těžký úkol, že nevím, zda jsem si to u něj napravil.
Dá se říct, že to mohla být i jakási pomsta?
Pomsta ani ne. Petr mi věřil, že to dám. Možná mě spíš přecenil. Ale dnes bych do toho šel znovu.
Párkrát jsi to docela schytal od kritiky, která ti vyčítala ne zrovna čistý zpěv. Ale pěvecké zkušenosti jsi měl, a to z folklórního souboru Demižón – Strážnice. Mohl jsi je nějak zužitkovat v tomhle rockovém muzikálu?
Přiznám se, že co se mého zpěvu týče, tak si nejsem úplně jistý, jestli mám nějak vyhrazené techniky. Zpívám, jak mi huba narostla a moc to nerozlišuji. Kdybych se zpěvu věnoval intenzivněji, tak by se to asi někam posunulo. Což vlastně není marná myšlenka a popřemýšlím o tom.
Jak vlastně snášíš kritiku?
Pěkná kritika mě potěší a ze špatné si nic nedělám. V bytě máme i nástěnku hanby a kritika na Juana od pana Sladkowského tam visí. To je asi nejhorší kritika, která na mě kdy vyšla a já se jí návštěvám dokonce chlubím.
Mají Don Juan a Marek Příkazký něco společného? Mohl jsi čerpat sám ze sebe?
Právě, že moc ne. Když jsme to zkoušeli, tak se mě na to lidé z televize a rozhlasu ptali často. Moc toho společného nemáme, akorát v našem pojetí byl Juan mladý a to splňuji. Ani těch žen jsem tolik neměl… Navíc on byl darebák a provokatér, což já nejsem. A pokud ano, tak se omlouvám, neuvědomuji si to.
Dají se představení tohoto typu vůbec nazývat muzikálem? Podle mě je Juan, stejně jako Škola základ života či Řek Zorba, jakési divadlo se zpěvy. Co si o tom myslíš ty?
My jsme se kdysi o muzikálu učili, ale je pravda, že si to moc nepamatuji. Jen mi utkvěla v paměti poučka, že muzikál je pokleslý žánr. A to si úplně nemyslím. Muzikál je dost těžký žánr, který bych dal na stejnou úroveň s baletním nebo činoherním představením. Muzikály, které jsem viděl v Brně, měli velké company a byly opravdu velkolepé. U nás ve Zlíně na to nejsou prostředky a navíc nejsme muzikálový herci, ale zpívající činoherci. To na jednu stranu představení polidšťuje a lidem je možná bližší, když nejsme pěvecky úplně dokonalí, ale zvládáme to herecky.
Zeptám se tedy ještě jednou. Bereš zlínské muzikály opravdu jako muzikály?
(přemýšlí) Já bych s tím i souhlasil, akorát mi tam chybí živá hudba. Ta by u muzikálů být měla. Vlastně to splňoval jen ten Juan. U Zorby a Školy na to nejsou prostředky, tak to berme jako takový podmuzikál. Ale samotnému představení to nijak neškodí.
Když už jsme zabrousili k hudbě, tak nesmím opomenout tvé působení v kapele Franc Alpa. Jak to momentálně se zlínskou cabaretpunkovou kapelou, hrající k tanci a pohledu, vypadá?
Naše cabaretpunková kapela Franc Alpa, hrající k tanci a pohledu, má personální problémy. Z časových a technických důvodů odchází Leoš Peteráč. Nicméně kapela nezaniká a v nejbližší době se sejdeme u piva, kde vymyslíme kudy jít dál. Ale přiznám se, že zatím nevím.
Znamená to tedy, že koncert v brněnském klubu Metro byl v dobře známé sestavě Peteráč – Příkazký – Šramka – Brázdil poslední?
Ano, v brněnském Metru to byl poslední koncert v této sestavě. Buď zůstaneme tři a změníme koncept, nebo najdeme za Leoše plnohodnotnou náhradu. Uvidíme.
Láká tě také dráha muzikanta, nebo jde jen o koníček a jednoznačně se chceš věnovat divadlu?
Hudba i divadlo mě baví stejně. Je možné, že kdybych se měl muzikou živit, tak mě možná bavit přestane. Například psát písničky jen proto, abychom měli něco nového… Těžko říct. Já mám tu inspiraci maličko komplikovanější.
Znamená to tedy, že nerazíš styl á la Richard Krajčo?
Jako dělat obě věci najednou? No, o Krajčovi jako herci vím jenom minimálně. Jeho herecká činnost se mě moc nedotkla, já ho beru spíš jako muzikanta. Tomáš Klus taky vystudoval DAMU a dělá hudbu. A je to třeba podobný případ jako beatboxer Ondra Havlík, který má taktéž vystudovanou JAMU, divadlo i krátce dělal, ale hudba ho táhne víc. Navíc zjistil, že se tím dá lépe uživit. Já určitě ještě nějakou dobu u divadla zůstanu a hudbu budu dělat jen pro zábavu.
Z jakého důvodu ses rozhodl pro herectví? Měl jsi v tom vždycky jasno, dejme tomu i jako dítě?
U mě to je dost zvláštní případ, začalo to někdy na základní škole. Mám o dva roky staršího bráchu a už jako malé děti jsme se věnovali ochotnickému divadlu, vždycky na Den matek jsme hrávali pohádky. A paní učitelka si všimla bráchy, připravila ho na konzervatoř, kam se dostal. Potom přišla doba, kdy začal brácha jezdit z Brna a vždycky vyprávěl, co se na té konzervatoři děje, jakým způsobem se tam vyučuje a mě to najednou začalo strašně zajímat. Navíc neměli matematiku, fyziku a další věci, které mě vždycky trochu děsily, což sehrálo také svoji malou roli. Dále mě nadchl způsob života, jaký brácha se spolužáky v Brně vedli. Od rána do večera byli ve škole, přesto měli dost času na jakési to rebelantství. Tak jsem to zkusil taky a kupodivu to vyšlo. Super bylo, že jsme se s bráchou dva roky na škole potkávali, díky čemuž jsem rychleji zapadl do toho koloběhu, protože mi vysvětlil co a jak. S nadsázkou tak můžu říct, že brácha mi tím, že mě přivedl k herectví, zničil život. (smích)
Takže nejsi z herecké rodiny, nepočítáme-li bratra?
Tatínek tvrdí, že se věnuje divadlu od té doby, co se oženil. (smích)
Stejně jako tvoji kolegové, které jsem zpovídal dříve, ani ty neunikneš tradičnímu výčtu her. Budu ti postupně jmenovat jednotlivé tituly, které mám s tvojí osobou spjaté, a vždy tě poprosím o krátký komentář či vzpomínku k nim, ano?
No, můžeme to zkusit.
Jako první zde mám poznamenanou Ondinu (pozn.: premiéra v roce 2010, role – Básník Bertrand), což byla tvá herecká premiéra ve zlínském divadle.
To už si pořádně ani moc nepamatuji. Je pravda, že Ondina byla moje první hra ve zlínském divadle a měl jsem tam roli básníka. Přicházel jsem do Zlína v takovém dekadentním životním rozpoložení, hodně jsem psal básně a pil absinth. Byla to dost symbolická role. Na jevišti jsem miloval Ondinu, kterou hrála Kačka Liďáková, což bylo také příjemné. Vzpomínám na to rád.
Jak ses vlastně ocitl v Městském divadle Zlín?
Úplně zcela jednoduše. Zavolal mi Petr Veselý (pozn.: dřívější umělecký šéf zlínského divadla) a zeptal se mě, jestli nechci přijít na audiční zkoušky. Upozornila ho na mě Míša Doleželová, se kterou se známe z JAMU a máme spolu divadélko Do Houslí. Petr Veselý chtěl lidi, kteří za sebou mají nějaké angažmá a zkušenosti s profesionálním divadlem, což jsem splňoval, protože jsem rok působil v Olomouci.
Zkušenosti jsi ale sbíral převážně v brněnských divadlech, jelikož jsi prošel tamním Městským divadlem, Divadlem U Stolu a dokonce i Národním divadlem.
V Mahenově činohře Národního divadla jsem se míhal dokonce víc než v tom Městském divadle.
A působil jsi také v loutkovém Divadle Radost. To mě docela překvapilo.
Ano, to byla velká etapa. Ještě když jsem byl na konzervatoři, tak jsem začal v Divadle Radost hostovat ve hře Broučci. Hrál jsem titulní roli Broučka, měl jsem možnost zkusit si marionety a další druhy loutek. Hráli jsme se vším možným. Jde o malé divadlo a uzavřenou komunitu lidí, velice hezky se nám spolupracovalo. Ředitel a principál Vlastimil Peška si mě nějakým způsobem oblíbil, já jeho taky, a začal si mě brát víc na hostování do různých komedií a pohádek. Bavilo mě to, byl to dobrý přivýdělek ke studiu a také jsem dostal možnost v tom divadle bydlet. No a postupem času to přerostlo i v angažmá, byl jsem tam na půl úvazku.
Pojďme zpět k výčtu her. Nyní se dostáváme k inscenaci Pod hvězdami (pozn.: 2011, Syn), která dříve nesla název Komunismus.
To byla moje první zkušenost se Zetkem (pozn.: Studio Z, komorní scéna zlínského divadla). A můžu říct, že Komunismus je jedna z nejoblíbenějších her, které jsem tady zatím hrál. Nyní už je po derniéře. Byla to perfektní práce, protože se sešel malý počet opravdu dobrých herců. S Radkem Šopíkem, Helenkou Čermákovou, Luďkem Randárem a Zdeňou Lamborem, to se hraje samo. Nádherný byl i ten přechod z obrovského jeviště na malý komorní prostor, kde můžeš hrát civilně, což mě baví víc. Proto jsem rád, když i na velkém jevišti od nás vyžadují právě toto civilní herectví. To mi srdce plesá. Nejvíc jsem vždycky smutný z připomínky: “Máro, to je na tohle jeviště moc malé. Musíš to udělat větší.” Už chápu pojem zlínské gesto.
Ač jsi sám dobu komunismu vlastně nezažil, tak mě zajímá, jak na tebe tenhle silný příběh situovaný do roku 1984 působil?
Komanče jsem nezažil, to je pravda, ale nějaké informace mám, protože v rámci zkoušení jsem se hodně ptal tatínka. On vždycky sedl a začal povídat… Naštěstí u nás na malém městečku komunisti moc nezlobili. Na radnici pár blbců bylo, ale nebylo to tak hrozné. Od nás z rodiny naštěstí nikdo nemusel vstoupit do strany, moc si nás nevšímali. Ten příběh na mě ale rozhodně zapůsobil. Takhle nějak jsem si totiž představoval, že to probíhalo.
Třetí hra v mém výčtu má název Blanche a Marie (pozn.: 2011, Sigmund Freud I.).
To je moje druhá nejoblíbenější inscenace na Zetku. Pochopil jsem ji až na nějaké páté repríze, ale nejsem si vůbec jistý, jestli jsem ji pochopil dobře. Pan Per Olov Enquist je hodně složitý autor a Anička Petrželková pro mě byla dost složitá režisérka, což myslím v dobrém slova smyslu. Opravdu jsme byli donuceni přemýšlet. Šlo o hodně specifickou práci, kterou jsem zatím nezažil. Díky tomu jsem se také pověnoval historii a spousta věcí mne překvapila. Do té doby jsem třeba netušil, kdy vznikl vibrátor…
Jak už jsi zmínil, představení režírovala Anna Petrželková, dcera slavného a vyhlášeného režiséra J. A. Pitínského. Také je podobně, v tom dobrém slova smyslu, bláznivá jako její táta?
Svým způsobem bláznivá je. Ale zatímco Pitínský řekne svůj šílený nápad a člověk ho splní, aniž by pátral, proč to tak chce, jelikož tam je opravdu bezmezná důvěra, tak u Aničky se nebojíme zeptat. Ona začne vysvětlovat, proč to tak chce, a je pravda, že někdy potom litujeme, že jsme se zeptali, protože v tom máme ještě větší chaos. (smích) Vzpomínám si, že když jsme dělali na JAMU jednu hru od Pitínského, která se jmenovala Pokojíček, tak pan autor přišel na první čtenou zkoušku a začal vyprávět: “Bylo by pěkné, kdyby se to odehrávalo na křídlech včely, ale kluci říkali, že se to odehraje na Noémově arše. To je taky dobré.” To mi nějak utkvělo v paměti, a když jsme zkoušeli Blanche a Marii, tak jsem přišel za Aničkou a říkám jí: “Co kdyby se to celé odehrávalo na křídlech včely?” Ona byla úplně nadšená, že je to geniální nápad, že je to opravdu pěkné, akorát se to už nedá změnit… Ale že to použije někdy příště. Takže svého otce opravdu nezapře.
Jak vůbec snášíš zkoušení nového představení? Co tě na tom procesu baví a co naopak ne?
Zkoušení nového představení obecně?
Ano.
Zkoušet novou hru je logicky příjemné tím, že vlastně něco vzniká. Nedej bože, když to vzniká ze mě, to je úplně nejlepší… Když se hraje nějaká hra opravdu dlouho a máme za sebou moc repríz, tak nás to bavit přestává, jde o rutinu a je fajn, že se dělají hry nové. Taky je to pro herce důležité z toho důvodu, aby nezakrněl a zažíval jakousi osobnostní hygienu. Nejlepší je, když se dělají různé žánry v různých prostorech s různými režiséry. To je fajn. A že bych měl něco, co by mě na zkoušení vyloženě štvalo? To ne.
Fajn, pojďme dál…
… Jo, počkej, vím, co mě sere. Sere mě, když kolegové moc remcají, když se moc fórkuje nebo zdržuje. A taky když je nějaký problém a kolega řeší, jak se mu vyhnout než jak ho vyřešit. Ale abych nepůsobil jako svatý, tak i já mám občas tendence ty problémy obejít. Ovšem štve mě to logicky jen na ostatních.
Vraťme se zpět k výčtu her. Nyní zde mám napsaný již jednou zmiňovaný muzikál Škola základ života (pozn.: 2012, Jindra Benetka, správný kluk).
Škola základ života je pro mě super v tom, že mi pomohla nakouknout do období 30. let. Tohle období jsem neznal, nikdy sem se mu nevěnoval, dokonce i filmů pro pamětníky mám zhlédnutých spíš podprůměrně. V té době se lidé chovali úplně jinak, to mě na tom hrozně baví. Všichni byli galantní a sprostá slova se mnoho neužívala. Chtěl bych v té době žít. I když občas si zanadávat je taky dobré…
Jaký jsi byl školák? Podobal ses právě správňákovi Jindrovi?
Kdepak, já jsem nebyl žádný Benetka. Byl jsem dvojkař, moc jsem se neučil, ale stejně mi to procházelo. Kdybych se učil, tak jsem asi mnohem chytřejší. No a střední a vysoká škola… (smích) Tam už je nějaký Benetka úplně mimo mísu.
Předposledním titulem ve výčtu her je Shakespearův Sen noci svatojánské (pozn.: 2012, Lysandr a Poříz). Já osobně tohle představení považuji za jedno z nejlepších, které má zlínské divadlo momentálně na repertoáru.
Sen je úžasný. Už jenom samotné zkoušení, které začalo na Vysočině v Pusté Rybné, bylo super. Inscenace má opět míň lidí, což mi vyhovuje, protože se pracuje intenzivněji. Navíc je to parta skvělých a nekonfliktních lidí. Já osobně mám rád představení, po kterých se musíš osprchovat a tady se mi to splnilo, protože ve chvíli, kdy skočíme do bazénku a potom se válíme v gumodrti, tak to sprchu vyžaduje.
Tohle představení je zajímavé tím, že osm herců si mezi sebe rozdělilo celkem 20 rolí. To zažíváte zřejmě velký marathón plný rychlý převleků, je to tak?
To je pravda. V první půlce mám dvě pauzičky na odběhnutí a ve druhé půlce vůbec žádnou. Ale to je taky jedna z věcí, která mě moc baví. Tím, jak střídáme ty role, které má každý z nás diametrálně odlišné, tak jsme najeli na model, který ti nedovolí, aby ses zbytečně patlal v jedné postavě, a rychle se musíš přepnout na druhou. Je to výborné cvičení na mozek.
No a poslední titul v mém výčtu her je aktuální novinka zlínského divadla Řek Zorba (pozn.: 2012, Mimiko).
Řek Zorba je muzikál, ve kterém nezpívám. Pro mě to bylo docela překvapující zjištění, ale nemrzí mě to. Ty písničky jsou krásné a kolegové je zpívají perfektně. Já tam hraji pozaostalého vesničana, což byla velká výzva, jelikož jsem ho chtěl hrát tak, aby nebyl intelektuálně rovnocenný partner ostatním, ale zároveň aby nebyl dement. Na tom jsem strávil nejvíc času. Je to taková tragikomická postava, lidé se zasmějí a také je donutíš zamyslet se. Což je těžké, ale scénář udělal spoustu práce za mě. Mimiko je zmítaný osudem a vlastně za nic nemůže. V tom mi to pan Nikos Kazantzakis trošku usnadnil. A první, co mě v souvislosti se Zorbou napadne, je osel.
Tvůj neodmyslitelný partner na jevišti.
Ano, to je od výtvarnice Zuzky Přidalové úplně geniální rekvizita. Starý, látkový, slámou vycpaný osel… Opravdu nejlepší partner na jevišti. Dá se s ním vymyslet strašně moc věcí a přitom je to krásný symbol dětské duše. Po premiéře za mnou přišly nějaké paní a říkaly, že by mělo divadlo tyhle oslíky prodávat u vchodu, že by určitě vydělalo. To mě potěšilo.
Prozradil jsi, že Komunismus patří k tvým nejoblíbenějším hrám, ale v současné době už není na repertoáru. Z těch her, co se stále ve zlínském divadle hrají, máš nejraději jakou? Ke které máš nejhlubší vztah?
Asi k tomu Zorbovi, protože je takový nejčerstvější a zkusil jsem si v něm i to, co jsem neznal. Tím mám na mysli ty vážnější roviny. Ale jsem na vážkách, to je těžko říct takhle jednoznačně. Ale tvůj oblíbený Sen je hned v závěsu.
Opustíme-li divadlo a tvoji práci, tak se mi nabízí otázka, co dělá Marek Příkazký, když má volno? Jak relaxuje?
Když máme v divadle volné termíny, tak se pro změnu snažíme hrát s naším divadlem Do Houslí, o kterém jsem již mluvil, a jezdit s našimi komediemi. Jsme zájezdové divadlo a vyděláváme si na svou činnost. To víš, peníze jsou drahé a bez nich se divadlo dělat nedá.
Aha, takže když nehraješ, tak zase hraješ.
Když nehraju, tak zase hraju. Buď s kapelou a nebo s Do Houslíma. Ale je pravda, že divadlo Do Houslí je spíš forma relaxace a odpočinku, protože si hrajeme svoje věci, které si píšeme na sebe a tím pádem nám jdou dobře a to nás samozřejmě baví. Akorát to cestování… Už aby někdo vymyslel teleport.
Na závěr tě poprosím o vzkaz čtenářům.
Napadá mě replika z jedné naší dohouslácké hry, kterou již nehrajeme, a jmenovala se Aš… naprší a uschne. Míša Doleželová tam říkala krásnou repliku – i pád na držku je pohyb dopředu. Takže neztrácejte naději, protože i pád na držku je pohyb dopředu!
ARCHIV: Rozhovor v původním vydání
Foto: Archiv Městského divadla Zlín