Před čtrnácti lety vznikla kvůli jednomu večírku, dnes patří k tahákům na letních festivalech. Řeč je o kapele Rybičky 48, která nedávno odehrála tisící koncert. Kutnohorská partička je od začátku svá. Má úspěch, hity v rádiích, sledované klipy i rostoucí zástupy fanoušků. A zároveň neztrácí nic z jedinečného smyslu pro humor.
„Opravdu si stále dokážeme dělat prdel. Znám spoustu kapel, které si dělaly prdel absolutně ze všeho a v momentě, kdy podepsaly smlouvu s velkým vydavatelstvím, tak zbrzdily a zvážněly,“ říká Kuba Ryba, který v roce 2002 kapelu Rybičky 48 založil a dodneška je její hlavní tváří, baskytaristou a zpěvákem. Nebýt humoru, kdoví, zda by se česká pop-punková jednička dožila jubilejního koncertu s číslem 1000, který odehrála 23. července ve Voděradech.
Pro kapely je většinou důležitou událostí nějaké významné výročí, nebo třeba vydání nové desky. Mě by ovšem zajímalo, jak je to s jubilejními koncerty. Znamenal pro tebe něco ten váš nedávný tisící?
Určitě. Je to jakási symbolika, z trojciferného čísla se najednou stalo číslo čtyřciferné. Nikdy jsem nevěřil, že se tohoto momentu dožiju, k tomu všemu navíc s Rybičkami 48. (úsměv) Když jsme začínali, bylo nám osmnáct let a rozhodně jsme si neplánovali, že jednou oslavíme nějaký tisící koncert.
Jak jste jej zapili?
Ožrali jsme se jako vždycky. (smích) Měli jsme samozřejmě radost, ale nějak extrémně jsme neslavili, protože přes léto máme mnoho koncertů a jsme již tak trochu znaveni. Spíš si to s fanoušky oslavíme až v prosinci, a to na třech speciálních koncertech s názvem „1000eré DÍKY!“.
Proč až v prosinci?
Protože chceme pro naše fanoušky udělat opravdu něco speciálního. Na festivalech máš na hraní většinou hodinu a hraješ jednu pecku za peckou. My ale chceme udělat hodinu a půl až dvouhodinový set, ve kterém si s námi zahraje i spousta hostů a kamarádů. Jeden koncert bude v Brně (14. 12.), druhý v Kutné Hoře (17. 12.) a třetí v Praze (21.12.).
Pojďme si nyní trošku zavzpomínat na koncerty dávné i dávnější. Jaký byl ten vůbec první, který Rybičky 48 odehrály před čtrnácti lety na domácí půdě, v kutnohorském klubu Česká 1?
To si pamatuju dost dobře. Byli jsme totiž původně kapela poskládaná jenom na oslavu narozenin naší kamarádky, která chtěla něco nového, kapelu, kterou v Kutné Hoře nikdo nezná. Šli jsme do toho a udělali asi deset písniček. Před tím jsem hrával v různých kapelách, ale vždycky jsem měl na starost jenom basu. Jenže najednou jsem měl v Rybičkách zpívat. A měl jsem děsnou trému. Celý koncert jsem měl zavřené oči a fakt strachy nasráno… (smích) Naštěstí to dopadlo skvěle a lidi se bavili. Začali nám psát, že se jim to líbilo, ať pokračujeme. Tak se stalo.
Jaký byl váš stý koncert?
Ty jo, tak to si naopak nepamatuju. Vím, že byl taky zlomový a vydatně jsme jej slavili, ale budu-li upřímný, ať je to jakýkoliv významný koncert či jakékoliv narozeniny, tak se prostě vždycky parádně ožereme. Někdy slavíme s jasným důvodem a někdy vlastně bez důvodu… (opět smích)
Takže je asi zbytečné ptát se na pětistý koncert…
To určitě. Ale vím, že na oslavu pětistého koncertu připravil náš manažer Martin Řehoř spešl koncert, podobný, jaké připravujeme i nyní. Opravdu se snažíme významná data dodržovat a slavit. Jen letos to bohužel vyšlo blbě, přes léto je fakt zbytečné dělat vlastní oslavný koncert.
Tomu rozumím. Jak už to tak bývá, některé koncerty jsou lepší, jiné horší. Na který z té odehrané tisícovky bys nejraději zapomněl?
Jeden takový proběhl zrovna nedávno. Raději ani nebudu říkat, kde to bylo. Přesto, že hodně kalíme, tak jsem dost zodpovědný a dbám na to, abychom nevylezli na pódium úplně na šrot. Chci, aby byli lidi i pořadatelé po našich koncertech spokojení. Dva měsíce zpátky jsme hráli koncert společně s kapelou Harlej a co se nestalo, strašně jsme se zbořili, načež jsem svůj stav dokrmil i hulením. K tomu všemu mi dvacet minut před osudným koncertem odešel hlas a výsledek byl fakt šílený. Byl jsem hodně nasraný. Druhý den jsme hráli ještě na festivalu Mezi ploty, hlas jsem stále neměl a museli za mě zpívat všichni, včetně manažera a kamaráda Pekaře. No, hrůza.
A naopak, který koncert by sis dal klidně znovu? Třeba ten, na němž jste předskakovali The Offspring?
Ten to určitě není. Byla to sice obrovská radost, zahrát si před kapelou, jejíž písně jsem se učil v pubertě na kytaru, ale také neskutečný stres. Tak strašlivou trému jsem snad nikdy v novodobé éře Rybiček neměl. Bál jsem se, abychom to neposrali, bál jsem se, jak nás přijme publikum Offspring. Bylo to hektické, poněvadž ten večer nebyl o nás. Zahráli jsme pár věcí a rychle vypadli. Čili tento koncert bych si dal raději jako divák.
Dobře. Tak vyber jiný, který bys rád absolvoval znovu.
Miluju naše koncerty v létě, z nichž se těžko vybírá jenom jeden. Letní koncerty mi naprosto vyhovují. Mraky lidí, krásný holky, spousta chlastu. Toto období mám rád, to mě baví nejvíc. Bral bych, kdyby bylo léto celý rok. (úsměv)
V čem podle tebe spočívá úspěch Rybiček?
Těžko říct. Ač logicky rosteme a posouváme se, tak vesměs hrajeme čtrnáct let to samé, co se textů i muziky týče. Podle mě může být úspěch kapely schovaný v tom, že jsme vydrželi a že si z toho všeho stále dokážeme dělat prdel. Znám spoustu kapel, které si dělaly prdel absolutně ze všeho a v momentě, kdy podepsaly smlouvu s velkým vydavatelstvím, dostaly se do rádií a televizí, tak zbrzdily a zvážněly. My jsme na opatrnost vždycky sraly, pokaždé chceme dobře odehrát koncert a dobře se pobavit. Pokud se pobaví i lidi pod pódiem, je to skvělý bonus navíc. Jsme rádi, když lidem v dnešním světě, který ve spoustě věcí není úplně dobrý, dáme možnost na hodinu vypnout, zapomenout na všechno zlé a pořádně se pobavit.
Na hudební scéně se pohybuješ dost dlouho. Dokážeš říct, co je dneska pro začínající kapelu to nejdůležitější? Co by v začátcích neměla opomenout, aby si, stejně jako vy, mohla plnit své sny, dočkala se tisícího koncertu a jednou třeba předskakovala The Offspring?
Jsou to tři věci, které se musí vzájemně potkat. Nejdůležitější je dobrá parta. Kapela musí být skutečně dobrou partou, ze které se časem stane rodina, a to nemyslím nijak sektářsky. Opravdu je potřeba, aby se v kapele mohl jeden na druhého spolehnout. Na tom se musí stavět. Dále je to všechno velká dřina, ke které je potřeba i kus štěstí. Někdo o štěstí zakopne, ani o tom neví a někdo si myslí, že ho má a přitom se vydá úplně pitomou cestou. Není to vůbec prdel. My jsme v začátcích objížděli sto koncertů ročně, úplně zadarmo, kolikrát jsme si ještě dopláceli benzín, protože se stalo, že jsme jeli přes celou republiku a v klubu na nás čekali tři lidi. Přesto všechno na začátky moc rád vzpomínám, je důležité to nezabalit. Makat a věřit.
Už víc jak deset let jste zastupováni agenturou Wink. Jak velký podíl má na vašem úspěchu?
Určitě obrovský. Jen bych řekl, že v našem případě je slovo agentura příliš velký pojem. Náš manažer Martin Řehoř se před tím, než se o nás začal starat, hudbě vůbec nevěnoval. Měl svoji reklamku. Je o deset let starší než já, ze stejného města, a když jsme začínali, tak cítil, že naše hudba lidi baví a je pro ně určitým způsobem zajímavá. Tak nám začal pomáhat. Udělal nám letáky, první barevné plakáty a společně jsme se vydali cestou „pokus omyl“. Všichni jsme se učili. Dneska jsme už větší kapela a Martin má velkou agenturu, která zastupuje velké české kapely. Ale my to stále bereme jinak, Martin je prostě jeden z nás, náš kamarád.
To znamená, že nemáte díky agentuře nějakým způsobem omezené možnosti? Respektive, nekoriguje vám, co ano a co ne?
To ne. Na začátku nám ale Martin jasně říkal, co by pro nás bylo nejlepší. Ve dvaceti jsem toho zdaleka nevěděl tolik, co dneska, stejně jako ve čtyřiceti budu vědět víc, než teď, že jo? Čili v tomto byl Martin nesmírně důležitý.
Rybičky 48
Zleva: Michal Brener (kytara, zpěv), Ondra Štorek (bicí, zpěv), Kuba Ryba (baskytara, zpěv), Petr Lebeda (kytara, zpěv)
V příštím roce budete slavit patnáct let. Které momenty v historii Rybiček byly podle tebe opravdu zásadní?
Nedávno jsme se o tom s klukama bavili v autě. Je to divný. Jsme pořád ti stejní kluci, pořád děláme ty stejné věci a lidi to víc a víc zajímá. Čím to je? Asi je to fakt v tom, že jsme začali chápat, co lidi baví a zároveň to dokážeme dělat tak, aby to bavilo i nás. Stěžejní byly samozřejmě některé písničky, jako třeba Zamilovaný / Nešťastná, které nás dostaly do rádií a taky podepsání smlouvy u velkého vydavatelství, ač to nebylo to úplně nejlepší. Zkusili jsme to, ve své době nám to pomohlo, dneska bych to už ale nechtěl. A nakonec – největším úspěchem je, že jsme vydrželi. (úsměv)
Hrozilo vám někdy, že to nedáte, že k tomu koncertu číslo tisíc prostě „nedoplavete“?
To víš, že čas od času nějaká hádka byla. Ale musím říct, že když vidím, co všechno ostatní kapely řeší, tak nás snad ani žádná krize nepotkala. Když jsme začali hodně koncertovat a trávili spolu najednou víc času, tak jsme samozřejmě občas řešili blbosti, ale následně jsme si řekli, že si budeme všechny problémy prostě a jednoduše vyříkávat. Mozek je totiž největší spisovatel, který občas vymýšlí píčoviny. Dali jsme dětská ega stranou, což pomohlo, žádná velká krize nepřišla a myslím, že už ani nepřijde.
Co na patnáctiny připravujete? Bude to opět, jak je u vás zvykem, něco speciálního? Nebo překvapíte další řadovou deskou?
Další řadovou deskou teď delší dobu nepřekvapíme. Budeme to spíš dělat tak, že vydáme vždy nový singl a k němu i videoklip. Dneska jsou CDčka jakýmsi přežitkem, dobrým podtáckem, který ocení sběratelé – fanoušci, ale pro kapelu zase tak důležité nejsou. Lidé si to stejně stáhnou. Co ale plánujeme, je pořádné turné k patnáctinám. Začne příští rok na jaře, první část tour pojedeme s kapelou Imodium, poté jej přerušíme díky letním festivalům a na podzim na něj navážeme druhou částí, kterou pojedeme s kapelou Zoči Voči.
Potkáváme se v areálu Kamínka na tradičních Slavnostech piva. Proto se poslední otázka přímo nabízí. Co ty a pivo? Jsi pivař?
Hele, nejsem. Pivař jsem byl do nějakých dvaadvaceti, teď už lemtám panáky. Pivo jen v těch největších vedrech… (smích)
Foto: Petra Hurtová, Veronika Matysová a archiv kapely Rybičky 48