PODPALUBNÍ DENÍK: 24
Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund vyrazili na svoji první cestovatelskou výpravu přesně před pětasedmdesáti lety. Skutečnost, že je tato výprava stále silnou inspirací pro nové generace dobrodruhů, dokazuje například Expedice Z101 – ve složení Tomáš Vaňourek a Linda Piknerová – která slavnou cestu po Africe připomíná již rok.
„Shrnout jeden rok na cestě je složité. Do Afriky jsem odjížděl s vědomím, že se může stát cokoliv. Značnou nejistotou byla rozhodně pandemie a omezení s ní spojená. Bořily se původní plány a země se uzavíraly samy do sebe. Nestabilních situací využívaly armády, které ve jménu demokracie omezovaly pohyb na území jednotlivých zemí. Viděl jsem zdecimované země, které postavily svůj příjem na turistice a smutně přihlížely tomu, jak jim covid turisty a živobytí bere,“ říká k ročnímu putování po Africe dobrodruh Tomáš Vaňourek.
Expedice Z101 za rok projela Tunisko, Egypt, Súdán a několik ostrovů v Indickém oceánu. Končit bude v Kapském Městě, odkud se přesune do Jižní Ameriky. „S Lindou jsme se ujistili, že v Africe nemá smysl cokoli plánovat. Také nám došlo, že tady mizí ideály, že to jak kontinent vypadá, má svoje důvody a opodstatnění. Mohli jsme celou cestu pojmout jako dovolenou a dělat si fotky na plážích, ale to jsme zavrhli hned na začátku. Chtěli jsme vidět surovou Afriku. Tu opravdovou. Po roce můžu říct, že je ještě krásnější než ta kýčovitá, zachycená na mnoha fotografiích. Pravá Afrika je divoká, dobrodružná a jemná a nepředvídatelná zároveň,“ doplňuje Vaňourek.
Rok na cestě byl náročný a krásný. Pro členy expedice byla ale velkou ranou zpráva o odchodu pánů Zikmunda a Lopraise. „V jedné chvíli – při čtení deníků Jiřího a Mirka – se myšlenky moje a Lindy setkaly s těmi jejich. To byla přesně ta chvíle, kdy jsme přestali počítat kilometry. Začali jsme žít okamžikem a přijali jsme podstatu objevování,“ říká Vaňourek, který si uvědomuje, že úspěch expedice stojí na lidech a uzavírá: „Správní lidé jsou motorem a hybnou silou Expedice Z101. Největší dík patří Lindě. A pak samozřejmě Georgeovi, který se i díky Karlovi a Aleši Lopraisovým statečně rve s Afrikou.“
„Afrika je divoká, dobrodružná, tajemná a nepředvídatelná.“ Jak uplynulý rok na cestě vnímají Tomáš Vaňourek a Linda Piknerová? Přečtěte si kompletní vyjádření!
TOMÁŠ VAŇOUREK
„Shrnout jeden rok na cestě je složité. Je to 365 dnů, 52 týdnů nebo 12 měsíců, kdy každá hodina z nich byla díky expedici nabitá zážitky. Ať už dobrými nebo špatnými. Ale jsem si jistý, že ve mně zůstanou pěkně dlouho. Do Afriky jsem odjížděl s vědomím, že se může stát cokoliv a značnou nejistotou byl covid a omezení s ním spojená. Bořily se původní plány a země se uzavíraly samy do sebe. Nestabilních situací využívaly armády, které ve jménu demokracie omezovaly pohyb na území jednotlivých zemí. Viděl jsem zdecimované země, které postavily svůj příjem na turistice a smutně přihlížely tomu, jak jim covid turisty i živobytí bere. Přijížděl jsem do Afriky jako kluk plný nadějí a ideálů a opíral jsem se o znalosti mojí kolegyně Lindy, které jsem nikdy nepřestal věřit. Spíše naopak. Nakonec převzala plnou kompetenci za moje přesuny a já vždy jen dostal instrukce, kam a kdy se přesunuji. S Lindou jsme často vedli rozhovory na téma Afrika a verifikace jejích znalostí v terénu. Nikdy jsme nedošli k závěru, ale ujistili jsme se vždy v tom, že v Africe nesmíme nikdy nic plánovat. Také nám došlo, že tady mizí ideály, a to jak kontinent vypadá, má svoje důvody a opodstatnění. Mohli jsme celou cestu pojmout jako dovolenou a dělat si fotky na plážích, ale to jsme zavrhli hned na začátku. Chtěli jsme vidět surovou Afriku. Tu opravdovou. Po roce můžu říct, že ta je ještě krásnější než ta pozérská a kýčovitá. Pravá Afrika je divoká, dobrodružná, tajemná a nepředvídatelná. Je to kontinent, který nejde nemilovat. Takže jaký byl ten rok? Náročný, protože jsme nechtěli zklamat naděje, které do nás lidé vložili. Zatím se nám to daří. Byl také nepředvídatelný a párkrát jsme byli za hranou života, ale vše dobře dopadlo. Když už nic, tak nás posílil v tom, co jsme dělali. Byl to rok, kdy jsme přišli o pana Zikmunda i Karla Lopraise. O to víc jsme se snažili zakousnout do tématu a vrátit cestování tam, kde něco přináší. Přesně tak, jako to dělali Hanzelka se Zikmundem. V jedné chvíli v Súdánu se naše myšlenky setkaly při čtení deníků Jiřího s Mirkem a byla to chvíle, kdy jsme přestali počítat kilometry. Začali jsme žít okamžikem a přijali jsme podstatu objevování. Nemá smysl ohánět se čísly a upozorňovat na velikost projektu nebo člověka. Smysl má soustředit se na práci a pokračovat dál, protože to potom přináší nečekané a zajímavé situace plné dobrodružství. A to pak člověka opravdu baví. Ten rok s Expedicí Z101 byl úžasný a mým neskromným přáním je, aby takových roků bylo více a ve spolupráci se stejnými lidmi, které kolem sebe mám. Oni jsou totiž motorem a hybnou silou Expedice Z101. Ten největší dík patří Lindě, bez které by nic takového nebylo. A také je tam samozřejmě George, který se dál rve a bude rvát s Afrikou a hledat cestu napříč kontinentem dál.“
LINDA PIKNEROVÁ
„Když dávám dohromady tyto řádky, skoro rok poté, co jsme slavnostně odjeli ze Zlína do karantény v Plzni, tak mi Tomáš píše, že se přiotrávil. Moje reakce byla jednoduchá – to tady ještě za ten rok nebylo, takže byla jenom otázka času, kdy to přijde. Pravděpodobně nic nemůže lépe vystihovat podstatu a rozpoložení, do kterého jsem se během tohoto roku dostala. Když mi Tomáš v květnu 2022 oznámil, že ho v Tunisku zatkla Národní garda, tak jsem měla intenzivní potřebu zalarmovat všechny, aby situaci řešili. Brzo mi došlo, že nikdo nevyřeší nic kromě Tomáše, který je na místě. Když mi po očkování proti covidu v noci psal, že mu nemám až do odvolání volat nebo psát a ve všech rozhodnutích mi důvěřuje, tak se pocity paniky prolínaly s pocity dojetí, že vlastně už není třeba každý krok konzultovat a že si vzájemně důvěřujeme natolik, že můžeme rozhodovat nezávisle na sobě. Když mi volal z přístavu v Alexandrii, že mi všechno ukradli a nemám nic, pochopila jsem, že lpět na materiálních věcech na téhle cestě nemůžu a že si musím nakoupit všechno znovu. Když mi v Egyptě ukazoval noční poušť, tak se mi poprvé za celou dobu expedice dostaly slzy do očí, protože ten pohled byl neuvěřitelný. Když jsme po mnoha hodinách a úplatcích vjeli do Súdánu, měli jsme pocit, že konečně jsme v Africe a teprve teď to všechno začíná. Když jsme se v Súdánu ocitli uprostřed revoluce a před námi stříleli do lidí, jediné, co jsme si ukázali, bylo, jak rychle dostat paměťovou kartu z foťáku ven, abychom uchránili materiály. Když mě posadil na letadlo v Chartúmu zpět do Evropy, chtělo se mi ho zabít. Když mi psal SMS, že má drobný problém a já zjistila, že je třetí den ve vězení, říkala jsem si, že už po dvou předchozích zkušenostech jistě ví, co dělat a co nedělat. Když jsem mu říkala, že má malárii a on oponoval, že to je nevolnost z toho, jak mu vařím, pochopila jsem, že je mu fakt zle a má opravdu malárii. Když mi řekl, ať si z Mombasy, kde sem dva měsíce trávila sama čas, vezmu to nejdůležitější a že se potkáme na Seychelách, vzala jsem si s sebou do batohu půlmetrový kartáč na záda, protože jsem věděla, že ho to zaručeně naštve. Když jsem ho po čtyřech měsících viděla, vážil o devět kilo míň, za tři dny vypil dvě sedmičky slivovice a pořád jedl maso. Rok na cestě mě naučil, že většinu věcí lze vyřešit za pochodu, že není možné plánovat vůbec nic, že po roce jsme pořád na začátku a že otázka, kdy skončíme, nemá odpověď. Ukázal mi, že to, co fakt na takovéto cestě potřebujete pro běžný provoz, je vedle zdraví fungující platební karta, počítač a připojení na internet. Když tohle máte, tak v podstatě každý problém vyřešíte. I za cenu toho, že mi chlap jako ženské říká, že bych si měla umýt vlasy, protože nevypadají nejlíp. A samozřejmě by celá cesta byla mnohem těžší, kdybych kolem sebe neměla ty, na které se mohu spolehnout. Expedice totiž klade nároky nejen na mě samotnou, ale také na nejbližší, kteří prostě musí akceptovat stav věci. A to pro ně mnohdy nemusí být snadné.“
Expedice Z101 byla zahájena 22. dubna 2021 a již rok putuje napříč Afrikou. Inspirací celého projektu byla 1. cesta Hanzelky a Zikmunda (HZ) z let 1947-1950. Byl to právě Miroslav Zikmund, kterému byl celý projekt v únoru 2020 slavnostně představen.
Expedice Z101 při své cestě vychází z historických materiálů HZ, ke kterým má přístup díky laskavé spolupráci s Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde je archiv HZ uložen.
Celá cesta je realizována expedičním speciálem zvaným George, který své jméno nese na počest Jiřího Hanzelky. Auto původně sloužilo jako dakarský presscar ve stáji Aleše Lopraise. O jeho zapojení do expedice se zasloužil Karel Loprais.
Z africké etapy vzniknou ve spolupráci s nakladatelstvím Albatros dvě knihy, pro rok 2022 jsou připravovány další výstavy a produkce.
PODÍVEJTE SE:
Televizní reportáž Jakuba Malovaného, připomínající první cestu pánů Hanzelky a Zikmunda
ROK S PODPALUBNÍM DENÍKEM
(Rozhovory, reportáže, videa, fotografie… Zkrátka, všechno, co potřebujete vědět o Expedici Z101!)
Foto: Archiv Expedice Z101