Představovat baskytaristu a zpěváka Viléma Čoka je asi zcela zbytečné. S legendárním Pražským výběrem, do kterého nastoupil v roce 1981, zažil na podzim loňského roku veleúspěšný comeback a tím pádem se další koncertní nabídky nesmrtelné kapele jen hrnuly. Výběr si tak své hraní prodloužil i o větší část letošního roku. Opomíjet ale nesmíme ani další aktivity Viléma Čoka. V současné době je na spadnutí vydání jeho zbrusu nové kompilace, kterou se vesele ohlíží za posledními patnácti lety své sólové tvorby. Za Čokem je kus kvalitní a poctivé práce a rozhodně nemá v plánu zahálet ani nyní.
“S Pražským výběrem bychom rádi pokračovali dál. Nezávazně jsme se domluvili, že příští rok opravdu neodehrajeme ani jeden koncert a během volna se pokusíme složit a natočit nové album,” prozradil během rozhovoru další plány jedné z nejvýznamnějších českých kapel, která byla založena v roce 1976 klávesistou, zpěvákem a skladatelem Michaelem Kocábem.
Další etapa Pražského výběru je u konce. Máte za sebou velmi vydařený rok. Budeme-li se bavit v číslech, tak jste odehráli 29 koncertů, ať už samostatně či na velkých festivalech, vidělo vás přes 200 000 fanoušků. Navíc jste potvrdili, že stále nepatříte do starého železa a ani náhodou jste neztratili nic ze svého umu. Jak bys to shrnul ty sám? Jak se na ten rok zpětně díváš?
Byl to velice plodný a pracovitý rok. Práce bylo opravdu hodně, tvrdě jsem dřel. Na kraji letošního roku jsme s Pražským výběrem zkoušeli, protože jsme si to loňské podzimní turné protáhli. Pokud si dobře vzpomínám, původně měly být pouze čtyři nebo pět velkých koncertů. Jelikož byly ale velmi úspěšné, tak jsme si řekli, že větší část letošního roku ještě odehrajeme. Vystoupili jsme na velkém množství festivalů a měli jsme i několik velkých samostatných koncertů. Do toho jsem ještě hrál se svojí kapelou Bypass, protože jsem se bál, že se mi rozpadne. Ono to hrozilo a skutečně se stalo, že odešel kytarista s bubeníkem do jiného projektu. Naštěstí mám nové lidi a pokračujeme dál. Svoji srdeční záležitost rozpustit nemůžu, že jo. K tomu všemu jsem ještě připravoval svůj vlastní projekt, který nese název Best Rock Čok s podtitulem 500 kusů, což znamená, že bude vydaná jen speciální limitovaná edice (pozn.: vydání je naplánováno na podzim 2013). Jde o dva nosiče, tedy DVD kombinované s CD. Bylo to náročné, protože jsem to připravoval celé sám. Ale shrnu-li to, byl to opravdu velmi dobrý hudební – rockový rok.
Zůstaňme u Pražského výběru. V tiskové zprávě jste nedávno uvedli, že v průběhu příštího roku budete připravovat nový materiál a ten následně představíte na dalších koncertech. Znamená to tedy, že Pražský výběr bude pokračovat?
My bychom rádi pokračovali dál. Nezávazně jsme se domluvili, že příští rok opravdu neodehrajeme ani jeden koncert, jediná výjimka budou třeba nějaké soukromé akce, ať už VIP nebo benefiční. Jinak normální koncerty nehrozí. A během volna se pokusíme složit a natočit nové album, což nebude jednoduché. Každý z nás je trochu jiný a možná díky tomu je Výběr tak originální. Je to směsice osobností a směsice stylů. Výběr nemůžeš zaškatulkovat do nějakého běžného hávu, dejme tomu rockového, punkového nebo popového. To prostě nejde. Dalo by se říct, že děláme crossover, tedy styl napříč žánry. Pokud se ta deska zrealizuje, tak Výběr dál pokračovat bude, ale je taky možné, že se to nepodaří a v tom případě nevím… (úsměv) Existence Výběru by tím pádem byla asi zase nahnutá.
Od doby, kdy vznikly nesmrtelné hity jako Hrabě X, Straka v hrsti nebo Zubatá uplynulo mnoho let a ledaco se změnilo. Napadá tě, o čem by písničky Pražského výběru měly být nyní? Co by měly sdělovat?
Myslím, že ta široká rocková muzika, do které spadají i další styly, jako třeba punk nebo metal, je takový osten. Nazval bych to útesem hudby, který má za úkol nejenom bavit, ale taky provokovat a ukazovat na špatné věci, které se ve světě dějí. Rocková muzika si zkrátka svá témata najde vždycky, to problém není. U nás v kapele bude problém spíš v tom, abychom si ta témata kolektivně odsouhlasili. A co se hudby týká, tak si myslím, že by to mělo celé směřovat k větší jednoduchosti a přímočarosti. Jako příklad bych uvedl první a druhé album Výběru (pozn.: Výběr a Straka v hrsti). Osobně si myslím, že to poslední řadové album s názvem Běr bylo hodně přetechnizované a přearanžované. Nemělo tah, a i když si ho hodně fanoušků koupilo, tak na koncertech ty věci moc nefungovaly.
Když jste v dubnu loňského roku ohlásili návrat, mnoho fanouškům se splnil sen, když si uvědomili, že vás opět uvidí naživo a navíc v původní sestavě. Co bylo tím hlavním impulzem dát to znovu dohromady?
Hlavní impulz vyvolal Michael Kocáb, který přišel s tím, že pár lidí mu přislíbilo podporu v případě, že se podaří dát dohromady kapelu v původní sestavě. A přiznal, že se nemělo stát ono založení souboru, který si pojmenoval jako Pražský výběr II. Byla to chyba, ale mi jsme si ji vysvětlili. Proklamoval jsem, že když se Michael omluví a přizná ke své chybě, tak si podáme ruku, protože jsme přece jen omylní a jsme lidi. Nejdřív jsme se v lednu 2012 sešli tři – tedy já, Michael Kocáb a Michal Pavlíček (pozn.: kytarista) a všechny minulé komplikace jsme si vyříkali. Od té doby jsou naše vztahy víceméně narovnané, atmosféra mezi námi je výborná. Řekl bych, že v něčem možná i lepší, než tenkrát.
Dokážeš říct, co tenhle comeback znamenal pro tebe osobně? Věřil jsi v něj?
Jak už jsem říkal, to smíření pro mě byla určitá očista a určité oddechnutí si, protože jsem si nedokázal představit, že bychom se s Michaelem Kocábem nebo Klaudou (pozn.: Klaudius Kryšpín, druhý bubeník Pražského výběru) někde potkávali a usmívali se na sebe. Myslím si, že i pro tu druhou půlku kapely to byla úleva. Ale přiznám se, že já osobně jsem v ten comeback moc nevěřil. Ovšem potvrdilo se ono známé – nikdy neříkej nikdy. V našem případě se stala věc, kdy se prolomily ledy a opět spolu můžeme normálně komunikovat. Takže pro mě to znamenalo velkou satisfakci a také velkou zkušenost, protože ten rozkol trval od roku 2005 a zapříčinil další pauzu Pražského výběru, tentokrát sedmiletou.
Pražský výběr to neměl zrovna jednoduché, zvláště v osmdesátých letech. Vybavíš si jeden zásadní moment, kdy vám bylo opravdu nejhůř? Moment, kdy bylo opravdu zle, co se života kapely týče?
To je celkem dost jasné, v tom se shodneme asi všichni. Bylo to těsně po zákazu, v lednu v roce 1983. Po koncertě v Hradci Králové nás zakázali, ale ještě nebylo jasné, co se stane, jestli budeme opravdu zakázaní navždy, nebo se to nějak přežene. Postupně se na nás začal tlak Státní bezpečnosti zvětšovat, já s Michaelem Kocábem jsme chodili separátně na výslechy, a to jak do Bartolomějské, tak i na další policejní stanice. Státní bezpečnost nás sledovala také tajně, protože po tom koncertě v Hradci jsme ještě něco odehráli a také jsme i zkoušeli v naší zkušebně na Chmelnici. Bylo to opravdu dost špatné, měl jsem tenkrát deprese, protože jsme byli mimo jiné zbaveni sociálního zabezpečení i finanční jistoty. Tím pádem jsem pracoval načerno v masně a ve fabrice na svítidla. Neměl jsem prachy. I umělecká ambice byla nulová, nemohl jsem naplnit své umělecké ego. Katastrofa.
Na co jsi naopak nejvíc pyšný v té nelehké historii Výběru?
Tady bude také velmi jednoduchá odpověď. Jsem pyšný na to, že jsme to tenkrát vydrželi. Teda Jirka Hrubeš ne, ale my tři ano (pozn.: první bubeník Pražského výběru Jiří Hrubeš v roce 1985 emigroval, v kapele tak zbyli jen Michael Kocáb, Michal Pavlíček a Vilém Čok). Celý ten zákaz jsme protrpěli a v roce 1986 jsme znovu vystoupili na koncertních pódiích. Paradoxně nám ta pauza pomohla, protože nám lidi drželi palce, strašně nám fandili a už byla navíc éra Gorbačova, kdy se začalo všechno uvolňovat.
Opustíme-li kapelu Pražský výběr, co chystá výhledově Vilém Čok samostatně? Na čem nyní pracuješ? Něco málo už jsi prozradil na začátku našeho rozhovoru.
Ano. Jak už jsem řekl, v současné době vydávám svoji kompilaci, jakožto ohlédnutí se zhruba patnáct let nazpět.
Můžeš tuhle speciální kompilaci, která vyjde jako limitovaná edice v počtu 500 kusů, představit trošku blíže?
Kompilace obsahuje dva nosiče – CD a DVD. Na CD je 23 tracků, z toho tam fanoušci naleznou 4 speciální bonusy a jednu povídku. Na DVD je potom live koncert a sekce videoklipů. V bookletu jsou všechny texty a také volná vstupenka na můj koncert. Navíc je tam spousta fórů, opravdu jsem si s tím vyhrál. Dělal jsem to dva roky a sám. (smích) Vlastně nyní mám ty nosiče už dva dny doma (pozn.: rozhovor se uskutečnil 5. listopadu), jelikož je vydávám na svém vlastním labelu a tak pracuji i na PR – promu, což je další kus práce. Musí se to dostat k lidem, samo se to k nim nedostane. To spoustě muzikantů nedochází. Sebelepší zapadnutý projekt je směrovaná energie špatným směrem a to já nechci. Vždycky svoji energii směřuji ven k lidem.
Pro mě osobně jsi ztělesněním správného rebela. Jak se vidíš ty sám? Cítíš se na pódiu stejně, jako ve dvaceti?
(úsměv) Rád bych se tak cítil… Nemám rád sebechválu, takže si na to netroufám úplně odpovědět. Spíš se zeptej mých známých, kamarádů nebo fanoušků. Na koncertech se snažím sám ze sebe vyždímat úplné maximum a vždycky jedu na pokraj svých sil. Chci, aby lidi viděli, že do koncertu dávám opravdu všechno. Ale je to oboustranné, fanoušci mi tu energii zase vrací a to mě žene dopředu.
Na závěr tě poprosím o vzkaz čtenářům.
Milujte rockovou muziku, ona si to zaslouží. V rockové muzice je něco sférického, něco vesmírného. Něco, co má v sobě baterie, které nás, věrné rocku, za odměnu nabíjejí.
ARCHIV: Rozhovor v původním vydání
Foto: AdeliePhotography a Michal Šula