Vždycky ho bavilo divadlo takzvaně nepohodlné. Divadlo, které nehladí po srsti, ale spíš člověka zneklidní. Koneckonců přesně tímto směrem se ubírá i jeho tvorba. Dodo Gombár, přední československý režisér a autor, se v exkluzivním rozhovoru zamýšlí nad smyslem divadla v dnešní době.
Obsáhle ale vypráví i o tom, jaká byla jeho umělecká cesta z Trnavy do Zlína a následně do pražského Švandova divadla, odkrývá své autorské i režijní postupy a po dlouhých letech se vrací k prazvláštnímu odvolání, které tenkrát přišlo nečekaně, navíc v době, kdy si užíval divadelních prázdnin. Náš rozhovor shodou okolností probíhal taky v létě, jenom několik dní před začátkem nové divadelní sezóny.
Poznámka autora: Rozhovor původně vznikal pro zamýšlenou sérii divadelních portrétů, do které ale hodil vidle Covid-19. Nicméně by byla věčná škoda, kdyby toto obsáhlé povídání nakonec nespatřilo světlo světa. I přes určité „porodní bolesti“ příběh Doda Gombára neztratil nic na své zajímavosti…
Sportovci s přibývajícím věkem tvrdí, že se jim vždy po letní pauze vstupuje do další sezóny – na pomyslnou novou startovní čáru – hůř a hůř. Jak to máte vy, zkušený divadelník? Cítíte to podobně?
V té úvaze, nebo až úhlu pohledu na lidské bytí, se skrývá zvláštní a velmi neúprosný paradox našich cest. Člověk by si totiž řekl, že to bude fungovat přesně naopak, že čím víc toho máte za sebou, čím víc nasbíráte zkušeností, pevného a nezdolného základu pod botami, tím víc půjdou veškeré věci snadněji. Ale víte co, vlastně jsem rád, že tomu tak není. Jsem totiž člověk od podstaty velmi pochybující, zároveň však pevně věřící a díky tomuto napětí, zdá se, nemůžu jakkoliv ustrnout. Alespoň v to doufám. Čili ano, ztotožňuji se s názorem, že každý začátek je dnes náročnější. Ale ty stopy, které se zjevují ve vráskách, o ty se už dá opřít celou váhou.
Už je tomu víc jak rok, co jste skončil ve funkci uměleckého šéfa ve Švandově divadle a opět jste se stal režisérem na volné noze. Bylo pro vás toto rozhodnutí přínosné?
Ano, bylo. Jakmile jsem skončil ve funkci uměleckého šéfa Švandova divadla, tak se mi dostalo jakéhosi nového životního rozměru, vždyť jsem seděl v šéfovském křesle dlouhých dvanáct let, připočteme-li k tomu ještě i působení ve zlínském divadle. S návratem k režii, psaní a tvorbě vůbec na té vratké volné noze jsem se tak rázem stal zase pánem svého času, svých rozhodnutí, pochybností i nejistot, dostal jsem se opět na jakousi pomyslnou křižovatku a čekal, kam mě tato změna nasměruje. Ten směr ještě zřejmý není, ale už teď můžu říct, že se stáčím poctivěji do hlubin.
Přineslo vám toto rozhodnutí a ta velká pracovní změna i něco úplně nového? Něco, co jste doposud ještě nevyzkoušel?
Díky nové skutečnosti jsem začal učit na brněnské JAMU. Zažívám krásný a nový kontakt s talentovaným mládím. Ačkoliv se mi už v minulosti podobné nabídky dostalo, tehdy jsem ji ještě musel odmítnout, protože jsem se na to necítil dostatečně vyspělý a pevný. Myslím, že až teď nazrál ten správný čas, aby se mohlo očekávání rozhořet na obou stranách vyváženě. Uvědomil jsem si, že by bylo dobré začít i něco vracet a odevzdávat zpátky, zkrátka, nenechávat si všechny ty doposud nasbírané zkušenosti a poznání jenom pro sebe. Ctít koloběh života i jasným činem, o tom ta moje přítomnost na akademické půdě je. Navíc mě moc inspiruje Brno, je to dynamické a živé město, které dozrálo k veliké proměně.
Jak už jste zmínil, v šéfovském křesle jste vydržel dvanáct let. Opravdu vás tato práce naplňovala tak dlouhou dobu?
Ano, byla to docela dlouhá doba, ale šéfovská práce mě naplňovala velmi. Absolutně. Není však v lidských silách obejít určitý přírodní cyklus, tedy ani cyklus přelévání či střídání energií v člověku samém. Po nějakých sedmi letech ve Švandově divadle ve mně vyvstal tichý vnitřní rozpor, jestli je moje snažení v harmonii se skutečnou vůlí mých kolegů, nebo se už mezi nás vpíjí setrvačnost či přetvářka. Začal jsem cítit zklamání z lidí, do kterých jsem vkládal důvěru. Začala mě lehce pobolívat určitá bezmocnost. Spolu s tím se dostavil pocit, že všechno, co jsem mohl a uměl dát, už jsem předal a nových – podstatných – impulzů už nepřicházelo tolik, aby se ve mně odkrývaly nové a nové vrstvy, které pro své bytí velice potřebuji. Tím pádem si myslím, že jsem se rozhodl odejít v pravý čas. Radostí mě naplňuje, že některé vztahy prověřené v čase se prohloubili a trvají dodnes. Budeme-li se bavit o šéfování obecně, tak je pochopitelně velmi důležité a zásadní to, aby byl člověk v této funkci šťastný a naplněný, protože bez toho se nic řídit nedá. Pokud to nezpůsobuje skutečnou radost a kdokoliv to třeba bere takzvaně „za odměnu“ a počítá s tím, že ve funkci setrvá do důchodu, tak by měl zvážit, jestli je skutečně na správném místě.
Přijde mi obdivuhodné, že jste tolik let dokázal kloubit šéfování s režírováním, kdy obě profese vyžadují obrovské množství času. Navíc, co si budeme povídat, zrovna vy nejste režisér „odpočinkových“ inscenací, na danou látku se musíte pokaždé ohromně soustředit a důkladně připravit.
Nikdy mi to jako něco neuvěřitelného nepřišlo. Stalo se to přirozenou součástí mého života a na ten rytmus jsem si zvykl. Nasedl jsem na vlak, který měl dvě patra, a to myslím jenom v dobrém slova smyslu. Jistě, na první pohled to může vypadat neuvěřitelně, ale ve své podstatě je to jenom o tom, že vás ta práce pohltí celého a veškeré dny si rozdělujete na dvě poloviny – jednu polovinu investujete do toho, co právě děláte, na čem aktuálně pracujete a tu druhou polovinu investujete do toho, co dělat budete. Ale stejně je nad tím vším paralelně přítomný ten život osobní, ve kterém čerpáte nejvíc inspirace, a který není dobré obětovat. Chvíli trvá, než se to ustálí, ale dá se to krásně harmonizovat.
Vraťme se teď v čase. Zajímalo by mě, kdy a jak vás divadlo okouzlilo.
No, docela pozdě, v podstatě až na gymnáziu, když mi bylo nějakých šestnáct let. Do té doby jsem byl divadlem nepolíbený. Nicméně je pravda, že jakási múza se kolem naší rodiny točila vždycky, koneckonců jsem v dětství hrál na akordeon, pak v kapele, nebo zpíval ve sboru. A ani jsem nevěděl, že i hudební nástroj, kapela a taky pěvecký sbor vás vyzývají k poznání kooperace, kultivují ve vás schopnost být součástí celku, něčeho vyššího. Při tom všem jsem hrál taky stolní tenis, takže jsem měl v letech pubertálních, řekněme, takovou aktivní bipolárnost. Ale všechno to bylo dáno mojí hyperaktivní povahou… Divadlo, jakožto určitý specifický svět, vstoupilo do mého života v Trnavě, mém rodném městě. Pamatuji si docela přesně, jak jsem viděl inscenaci Woodyho Allena s názvem Zahraj to znovu, Same. Byl jsem tak unešený tím zážitkem, že jsem se šel podívat i na nejbližší reprízu, pak v krátkém čase ještě dvakrát, a bylo to. Byl jsem doslova magicky zasažený čímsi totálním a neuměl to definovat. To jsem ještě netušil, že to nebudu umět definovat ani za třicet let. Naštěstí. Na druhou stranu jsem v dětství hodně četl, sledoval filmy, poslouchal muziku a taky psal – už v tehdejších letech jsem měl v šuplíku nějaké autorské pokusy, psal jsem si deníky, záznamy reality, zachytával na papír útržky rozhovorů – takže se dá říct, že návštěva trnavského divadla ve mně jenom něco spustila.
Jak se to spuštění něčeho nepojmenovatelného bezprostředně poté projevilo?
Krátce na to jsme s kamarády založili v Trnavě Divadlo poezie, které bylo dost dekadentní, velmi živelné a trochu i punkové. V něm jsme se dost otevřeně a na dřeň zpovídali ze všemožných pubertálních frustrací, nikdo asi příliš nerozuměl, co chceme říct, ale nás ten svět jeviště neuvěřitelně nabíjel. Společně jsme všechno psali a následně v tom ve výsledku i hráli. Poprvé jsem zacítil myšlení komunity, kterému jsem podlehl a podléhám dodnes. Časem to však dozrálo a zarezonovalo, dostali jsme se až k jakémusi ocenění na festivalu Hviezdoslavov Kubín. Řekl bych, že už tehdy jsem byl lapený v divadelních sítích nadobro a už jsem se z nich nikdy nevymotal…
Měl jste v té době nějakého člověka, který vám pomohl najít tu správnou divadelní cestu? Potkal jste, řekněme, „učitele“, který vám do začátku předal cenné rady a své zkušenosti?
Na úplném začátku to nebyl jeden konkrétní člověk, který by mé myšlení nějakým jasným způsobem utvářel, ale velmi podstatně mě formovalo už vzpomínané trnavské divadlo, které v té době zažívalo svou velkou éru, a taky ochotnické Divadlo Disk, taktéž sídlící v Trnavě. Nicméně s odstupem více jak třiceti let bych mohl jedno jméno přece jenom vzpomenout, a sice pana Milana Brežáka, který byl členem právě onoho trnavského divadla a vedl nás v tom našem poetickém seskupení. Svým myšlením pro mě bylo důležité taky tehdejší Studio S pánů Lasici a Satinského a jak už to tak v životě chodí, měl jsem to štěstí, že Milan Lasica se později stal jedním z mých pedagogů na vysoké škole. Rád se k němu dodnes hlásím. Ale rady a zkušenosti mi předávají moudřejší, než jsem já, celý život.
Jaké to bylo, když jste po škole začal režírovat a veškeré cenné zkušenosti teprve získával? Dá se říct, že jste od herců třeba dostával i „tvrdou školu“ a byla vám z jejich strany dávána najevo jakási nedůvěra?
Podle mého jsem měl nad sebou vždycky nějakou šťastnou hvězdu, protože tyto nejistoty, které s sebou všechny začátky přináší, jsem nikdy nějak intenzivně nezažil. Je možné, že to bylo zapříčiněné jenom mojí povahou a jednoduše jsem si prostě všemožné nezdary, nebo nečekaná polena pod nohama, nepřipouštěl. Nevím… Pravdou je, že každá startovací čára je pro režiséra náročná v tom, že musí dospět k zjištění, že to zásadní a důležité spočívá v umění nadchnout druhé. Umění v umění. Snad i proto, když někdy propadám skepsi a smutkům, si říkám, že nejlíp je mi u psacího stolu, kde jsem sám a v tichu, obklopen lehce zamlženými světy. Je jasné, že sám se člověk nadchne jednoduše, že jo… Když například píšete poezii, tak si za stolem řešíte ten vlastní svět sám v sobě, často jen zachytáváte onen proud, co vámi vertikálně teče. Když jen tak vedle sebe ukládám slova, často i několik dlouhých minut jenom zírám oknem ven. Ovšem když režírujete a máte přesvědčit herce a celý tým, že má smysl něčemu věnovat čas a energii, že má smysl něčemu věřit, něčemu se odevzdat, to je mnohem těžší a náročnější. To je proces, který vyžaduje spoustu aktivity a vysává víc, než se zdá. Já jsem v současnosti po zkouškách mnohem unavenější než kdysi – někdy skutečně zcela fyzicky, tak mě to celého vyprázdní a vyčerpá. Navíc se to všechno odvíjí od energie každé jedné osobnosti, se kterou pracujete. Těžko se to vysvětluje…
Co je v myšlení režiséra nejpodstatnější?
Když mám třeba možnost nějakému mladému kolegovi takzvaně cosi poradit, například na té již zmiňované škole, vždycky mě napadá jediné, ač to zní jakkoliv banálně, a sice: Je třeba být za každých okolností sám sebou. Ano, někdy je cesta k sobě samému a poznání sebe sama urputným bojem. Rozhodně není dobře, když se režisér jakkoliv stylizuje, ať už proto, že si myslí, že zrovna takto by se mělo k práci přistupovat, anebo z toho důvodu, že má pocit, že by to právě takto mohlo fungovat, protože to fungovalo někde jinde někomu jinému. Když se ohlédnu zpátky, tak považuji za své velké štěstí skutečnost, že jsem toto nemusel nikdy podstupovat.
Sám jsem měl tu možnost, poznat vás při práci. Řekněte mi, býval jste vždycky „na place“ tak klidný a rozvážný, nebo to přišlo až s věkem a přibývajícími zkušenostmi?
Ještě bych ten klid a rozvahu doplnil o koncentraci, která je taky nesmírně důležitá… Myslím, že jsem vždycky býval člověk introspektivní a nepříliš hlučný, ale taky jsem býval mnohem víc roztěkaný, tak nějak vnitřně rozhozený a nestálý, až jsem si v jeden okamžik naprosto vědomě řekl, že na tom musím pracovat a něco změnit. Samozřejmě si už nepamatuji, co bylo spouštěčem této myšlenky, ale jsem vděčný, že jsem vůbec v sobě toto téma otevřel, protože jsem se rázem začal cítit zralejší. Dozrát do určitého vnitřního klidu, to je práce. A někdy i bolestivé zkoumání a otevřené pojmenovávání vlastního egoismu či pýchy. Bourání skal ve svých zátokách. Pochopitelně se to promítlo i do mého režírování. Jeví se mi dnes celkem přirozené nejenom v sobě, ale i ve svém okolí, hledat atmosféru koncentrované energie. Koncentrace je neskutečný prostor: modlitba je koncentrace, mlčení je koncentrace, naslouchání je koncentrace, neubližování je taky koncentrace. Láska je taky koncentrace. Nejvíc mě láká umění, které mě zve ke své koncentraci.
Taky se mi na vás líbí, že kolem sebe máte jakési správné tajemství. Myslíte si, že je v divadelním světě pro režiséra správné, držet si od herců zdravý odstup?
To je velice těžká otázka. U mě není nic z toho vědomé. Dlouhodobě mám pocit, že by divadelní postavy ani inscenace neměly vznikat v hospodě či na baru, což je ale nejspíš dané i tím, že mám taky, řekněme, zdravý odstup od toho nočního života vůbec, k čemuž jsem pochopitelně dospěl postupem let. Hlavním důvodem bylo naslouchání vlastnímu tělu a zdraví. Pronásledovaly mě různé migrény a bolehlavy, musel jsem to začít řešit a toto byl jeden z kroků… I když mně se zdály vždycky ty opilé výlevy divadelníků spíš trapné, než dojímavé, nikdy mnou moc neuměli hnout hrdinové, kteří potřebovali k upřímnosti dvě promile. Nejsem ani zastáncem toho velkého bratříčkování u piva, kde se kují všelijaké pikle, a jakéhosi neurvalého odevzdávání se sobě navzájem, protože člověk pak ztrácí intimitu. A taky se mi zdálo, že je za tím vším strašně moc vypočítavosti. Navíc člověk od divadla pak ztrácí součást své síly, kterou je vědomí, že existuje ještě i jiný svět. Velmi důležité je, nenechat se divadlem naprosto pohltit, protože to pohlcení umí hezky rozsekat a rozdrápat. Čili z toho všeho tak nějak vyplývá, že jsem zastáncem zdravého odstupu od herců, na to jste se vlastně ptal, ale nemám to nastavené nějak principiálně. I mezi herci mám několik opravdu blízkých přátel a moje žena je taky herečka.
Jaký má v dnešní době divadlo smysl?
Vezmu-li to z pohledu diváka, tak mě vždycky bavilo divadlo takzvaně nepohodlné, bohužel se mě v Česku ve skutečných osobních hloubkách dotýká málokteré představení, což si občas vyčítám a hledám chybu hlavně v sobě. Ovšem nedá se nic dělat, nemůžu v tomto ohledu sám sebe zapřít. Opravdu nemám rád inscenace, které hladí po srsti a ani se nepokoušejí o znepokojení. Taky mě moc nebere umění, které na ten náš komplikovaný svět nahlíží příliš zjednodušeně. Na druhé straně je pak tvorba, která je spíš „imidžová“ a programově si klade za cíl jen a jen jinakost, což je taky často dost odstředivé. Režisér Alfréd Radok, tuším, řekl, že divadlo je dobré tehdy, když tlačí jako kámen v botě. To je moc hezká metafora. Mělo by se to dít nenápadně, nikoliv okázale čili urputně. Člověk by měl být dobrým divadlem tak nějak vnitřně zneklidněný. A taky by měla z jeviště téct nějaká síla, nejlépe skrytá, co otáčí pohled tam, kam běžně nedohlédneme. Pokud se ve mně takový pocit vzbudí, tak vnímám daný divadelní zážitek jako cosi absolutního. Největší explozi ve mně vždycky vzbudí umění, které mě srazí na kolena – výtvarno, muzika, literatura, film i to divadlo… Pochopitelně se tedy snažím tímto směrem vydávat i jako tvůrce, ačkoliv na to nemám žádný mustr a nepostupuji podle žádných platných či ověřených not. Je ale pravděpodobné, že se snažím tvořit právě takový druh divadla, který bych chtěl vidět jako divák. Režisér či autor je zákonitě i divákem, vlastně úplně tím prvním. Nedospěl jsem k ničemu z toho, co říkám, vědomě, jde o čistě intuitivní věc. Shrnu-li to, tak divadlo by mělo v dnešní době společností a společenstvím, ve kterém vzniká, třást.
Dokážete říct, podle jakého klíče si vybíráte témata, kterým se chcete režijně věnovat?
Vždycky mě musí něco nadchnout, potažmo, vrátím-li se k předchozí odpovědi, něco se mnou musí zalomcovat. Něco mi musí zabodnout osten do vrstvy, která si žije už dlouhá léta svým vlastním životem. Kolikrát stačí nepatrný detail, souvislost, podobenství. Jedna krátká situace třeba přinese ozvěnu nějakého konkrétního zážitku. Při každé mé zkušenosti, ať už autorské nebo režijní, je ve zrodu vášeň, jiskra, u které to všechno začíná, a postupně to k sobě poutá všechno pozitivní i negativní, jako například možné zpochybnění a zaleknutí se daného tématu. Nicméně to k danému tvůrčímu procesu taky patří. Ale celkem zodpovědně můžu říct, že z těch, tuším, více než sto dvaceti mých inscenací jsem nikdy žádnou netvořil bez vnitřní fascinace a očarování. Někdy vnímám, že se víc rozechvívá intelekt, někdy celkem prosté archetypální emoce a pudy, z čehož asi plyne, že nedovedu odhadnout, co a kdy mne zastihne či zasáhne. Ale nemyslím si, že bych za tím kráčel jakkoliv systematicky. Většinou nad tím racionálně uvažuji až zpětně a vždycky stejně dojdu k tomu, že mě nepřestává udivovat cosi, co můžeme nazývat božím plánem.
Zlínské publikum vás v posledních letech vnímá hlavně díky dvěma velkým inscenacím, kterými jsou Baťa Tomáš, živý a Žítkovské bohyně. Prvně jmenovanou inscenaci jste napsal a tu druhou jste dramatizoval. Jak tady tyto ukázkově náročné práce probíhaly?
V případě inscenace o životě Tomáše Bati bylo strašně důležité to, že jsem strávil téměř rok dost vytrvalými rešeršemi, díky čemuž jsem získal pocit, že jsem proti standardní autorské nejistotě obrněný informacemi. Toto vědomí a zázemí bylo zásadní, znalosti jsem nasával ze všech možných zdrojů a protichůdných směrů, a to jak pro-baťovských, tak proti-baťovských. Zajímavé taky je, že možných začátků textu bylo snad pět, což jenom dokresluje vzpomínanou skutečnost, jak je pro mě start textu důležitý. Často se mi stává, že na něčem začnu pracovat, píšu, přemýšlím, slova i myšlenky tečou a najednou – dříve nebo později – zjistím, že se nacházím ve slepé uličce, nicméně nejsem ten typ, který to přepíše a upraví, ale se musím vrátit na úplný začátek. Z tohoto pohledu bylo psaní Bati strašně zajímavé, protože jsem dost dlouho hledal ten správný spouštěč příběhu a až po několika pokusech se to stalo, úplně jsem obrátil své snahy a začal koncem, začal jsem momentem smrti hlavní postavy. Následně se to celé rozjelo, propojilo a už to šlo mimo mě…
V čem to bylo jiné u Žítkovských bohyní?
V tom, že jsem před sebou měl opravdu silný román, který mě nadchnul. Hlavní ale bylo, že už během čtení knížky jsem nabyl dojmu, že toto téma patří na jeviště. Dokonce jsem hned tušil, že na jeviště zlínské. Ten dar zjevení, kdy se vám vybavují prchavé momenty v konkrétních konturách, to je zázrak. No a v ten moment se celá inscenace začala rodit, ale rozhodně nechci tvrdit, že to byl lehčí proces oproti práci na Baťovi. Jen byl, podle mého názoru, méně bolestivý. Myslím tu bolest, která je krásná, samozřejmě.
Dodo Gombár během zkoušení inscenace Baťa Tomáš, živý.
Nicméně u Bati jste měl zcela volnou ruku, kdežto u Bohyní jste se musel držet jasné předlohy. Je to v něčem svazující?
Samozřejmě, určitým způsobem to svazující je, protože už se od toho titulu přece jenom něco očekává. Nicméně mám tichou výhodu v tom, že mě čas naučil veškerá tato očekávání téměř nevnímat, navíc to podle mého k tvorbě ani moc nepatří. Nechci, aby to znělo jakkoliv pejorativně, ale je mi skutečně jedno, laskavě jedno, co si kdo myslí o tom, co tvořím. Nemyslím to zle, vždyť odjakživa považuji diváka za blízkého partnera a rád s ním vedu dialog, ale je třeba si uvědomit, že jakmile se člověk stane otrokem očekávání či diváckých představ, anebo představ recenzí, řítí se do záhuby… Na druhou stranu, je pár lidí, ke kterým chovám velikou důvěru a respekt, s nimi si povídám o divadle moc rád. A taky si rád povídám o divadle s nejbližšími lidmi z týmu, s herci, se kterými zkouším, nebo taky se svými studenty. Ono častokrát právě v těchto debatách se skrývá smysl té naší tak marnotratné a pominutelné profese… A ještě, s dovolením, dodám k Bohyním, že na jedné straně sice musíte dostát silnému románu, ale na straně druhé vytváříte nové dílo, které se o tu jistotu onoho románu opírá, ovšem zároveň ji nemůže zneužít či s ní jakkoliv kalkulovat.
Když už jsme nakousli vaši zlínskou stopu, tak by mě zajímalo, kdy jste slyšel o místním divadle úplně poprvé.
To už si samozřejmě nevzpomenu, vždycky jsem ale věděl, že ve Zlíně divadlo je. Pořádně jsem se o něj začal zajímat až v momentě, když mi jeho tehdejší umělecký šéf Silvestr Lavrík zavolal a nabídl mi režii titulu Tři sestry. Byl to, tuším, rok 2002.
Jak na první pracovní setkání s místním souborem vzpomínáte?
Bylo to zajímavé, protože jsme dělali opravdu duchovně či emočně velkou inscenaci nádherného textu v malém prostoru, díky čemuž se v určité chvíli dostavila i přirozená nervozita a pochyby. Část souboru z mého přístupu a taky z mého vnímání divadla i světa byla možná zaskočena, nicméně pozitivní je, že jsme se nakonec dokázali přes určité bolístky a turbulence sladit. S odstupem času musím říct, že to bylo krásné období, ta inscenace se dostala mnoha divákům pod kůži, a to nikoli kvůli mně nebo Čechovovi, ale hlavně kvůli hercům a jejich odevzdanosti. Pak mě po dvou dalších hostováních oslovil pan Miroslav Plešák, který byl šéfem v té době, jestli bych to nechtěl po něm převzít.
A funkci jste převzal… Od režie dramatu Tři sestry se do Zlína dodnes vracíte v podstatě pravidelně. Je to právě i tím, že jste se postupem času sžil s místním hereckým souborem, který na vás slyší a důvěřuje vám? Nemluvě o tom, že váš vztah zcela bezpochyby prohloubilo i to šéfování, že jo?
Nedávno jsem nad tím shodou okolností přemýšlel a odpověď jsem našel v jedné jednoduché větě, která zní: Ve zlínském divadle jsou dobří lidé. A to je strašně důležité, protože mnohdy je velmi těžké zůstat v divadelním prostředí dobrým a citlivým člověkem.
Jak to myslíte?
Například takový herec to má obrovsky náročné a věřte, že není lehké, aby zůstal nepoznamenaný. Vždyť ve svém životě potká desítky, ne-li stovky rolí, neustále se vrtá v nějakých cizích emocích, učí se myslet v druhých a nevím v kolikátých plánech, učí se maskovat skutečné pocity a názory, což na něm zanechá stopu a určitým způsobem to deformuje jeho osobnost, vlastně tu obyčejnou pravdu a podstatu. Vezměte si, kolik je to proměn, kolik je to podivné přetvářky. Je strašně těžké v té neustálé expresi zachytit sebe sama. A člověk ani neví, jak a jednou ráno se podívá do zrcadla a tam vidí úplně někoho jiného, než by vidět chtěl. Chtěl by vidět toho chlápka středních let, kterého miluje publikum a on rád mluví veřejně o lásce a morálce, ale kouká se na něj podivný zatrpklý člověk, žijící nemorálně, závidící a nepřející, který sám sebe ztrácí. To je strašně těžký moment a ještě těžší je, pořád a neustále zkoušet ty návraty k sobě, pořád sestupovat do hlubin a házet do vody sítě s nadějí, že jednou budou plné ryb. Nebo se třeba upínat k minulosti a nechat mezi prsty protékat realitu… Do Zlína mě to vždycky směřovalo, vlastně od té mojí první pracovní zkušenosti, protože se mi zdálo, že té autentické lidskosti a obyčejnosti je tu mírně víc, než kdekoliv jinde. I když se to samozřejmě taky proměňovalo s příchodem nových lidí, nových myšlenek, podivných zkušeností a tak. Ale toto místo a město je prosáklé něčím, co můj často neklidný život vyvažuje, dává mu pocit ticha a řádu. Mohl bych na toto téma vyprávět dlouho, ale to snad jindy.
Premiéra inscenace Žítkovské bohyně ve zlínském divadle.
Přesto jste ve Zlíně prožil i jednu velmi nepříjemnou situaci, když vás v roce 2009 tehdejší ředitel divadla Antonín Sobek nečekaně odvolal z funkce uměleckého šéfa v době letních prázdnin. Tento nečekaný a do jisté míry podlý krok vzbudil celou řadu emocí, za vás se postavilo několik herců, ale třeba taky režisér Petr Štindl nebo spisovatel Michal Viewegh. Jak se na celou kauzu dneska díváte?
Po těch letech se na to celé dívám s nadhledem a pochopením. Trpkost v sobě nenesu. V hlavě mi však zůstaly určité momenty, které připomínají až situace z absurdního divadla. Je pravda, že to celé ve své době bylo celkem dramatické. Někdy snad i víc, než bylo třeba… Vždyť nám nikdo neumíral pod rukami na operačním stole, nehroutila se statika stoletého mostu, ani jsme neřešili selhání Boeingu, stále to bylo jenom „jakési“ odvolání „jakéhosi“ uměleckého šéfa z „jakéhosi“ divadla… Zároveň ale veškerou dramatičnost situací vnímáme přes příběhy svého vlastního života. Ano, v této kauze se odehrála celá řada věcí, které byly silnými ranami pod pás, ale taky se otevřely jiné cesty a všechno mě to motivovalo k dalším aktivitám. Navíc má celé to téma ještě jedno pěkné doplnění…
Povídejte.
Když jsem ve Zlíně zkoušel naposledy, tak jsem se na chodníku potkal s panem Sobkem a musím říct, že jsme si moc hezky popovídali. Pro mě osobně to bylo až dojemné a přistihl jsem se, že se tak nějak konstantně usmívám. Vrátily se mi ty pocity, jak jsem tenkrát vnímal o dvě generace staršího pána, který se, podle mého soudu, jen lehce ocital někdy mimo realitu svého divadla, které vedl. Nebo přesněji řečeno, sám sebe stylizoval do pozice někoho nedostižného, sedícího vysoko nad vším, mocensky rozhodujícího, udělujícího rozkazy a pokyny, které byly někdy úplně odstřižené od skutečnosti. Někteří z divadelních ředitelů, které jsem potkal či potkávám, se rádi stylizují do rolí jakýchsi vládců a autokratických hybatelů, jako kdyby ta divadla byla jejich vlastní garáže nebo chalupy a oni si v nich mohli dělat, co chtějí, bez vědomí, že tato mise – pokud se samozřejmě nejedná o instituci soukromou – je jim jen propůjčena. U tehdejšího pana ředitele jsem respektoval jeho věk a životní zkušenost, obdivoval jsem jeho kondici a energii. Jen si myslím, že tam chyběla citlivost, nebo lépe řečeno, cit pro určité podoby divadelního života. Pamatuji si, že jsem tehdy části souboru, hlavně té zkušenější, potichu vyčítal, že neudělali nějaké výraznější gesto, že neříkali věci otevřeně a do očí. Byl jsem hodně zklamaný z toho, jak se ti, kteří se často rádi prezentovali pevnými názory, teď odmlčeli, nebo to radši vzdali. Ale zpětně vím, že to bylo z mé strany špatně, jakákoliv tato výčitka, protože oni si prožívali zase své příběhy a své obavy. Zkrátka, každý se v jisté situaci chová tak, jak mu dovolí jeho vlastní svědomí, perspektiva a budoucnost.
Děkuji vám za vaši otevřenost. Proč jste se tedy nakonec z těch událostí skutečně nevypsal, když sám tvrdíte, že by to bylo skvělé absurdní drama.
Je pravda, že chuť jsem měl a dokonce se mi v hlavě zrodil i jeden námět, který mě chvíli pronásledoval, ale potom mi začalo vnitřně vadit, že by ten text nenabyl obecné roviny. Myslím si, že tvorba, která je čistě subjektivní a sebestředná, není příliš zajímavá. Takže ve výsledku by mohl napsaný text působit trapně.
Podívejme se na celou situaci z té pozitivní stránky. Shodneme se na tom, že vás po pracovní stránce posunula někam dál a otevřela vám dveře, na které byste třeba ani nenarazil, nebýt tohoto „zlínského“ zemětřesení?
Jasně. Nebýt toho všeho, třeba by nepřišla kapitola ve Švandově divadle, třeba by nezačali moje hry překládat do cizích jazyků, třeba bych nezačal cestovat po světě. Zároveň ale nejsem žádný pasivně oddaný fatalista a neříkám s přesvědčením, že takto to prostě mělo být, protože jinak bych nezačal tvořit v Praze, to vůbec ne. Nijak jsem po Praze netoužil, bylo mi ve Zlíně dobře. Prostě to období beru jako akord, který patří do mé minulosti – stal se, zazněl, něco změnil, něco otevřel, něco jiného zase uzavřel. A už ho nevymažeme. Dnes si myslím, že můj odchod byl vlastně i začátkem konce téměř věčné éry tehdejšího pana ředitele, to byl, snad, ten vyšší smysl celé této události, která přinesla možnost pohnout v tak vzácném divadle, jakým je to zlínské, stojaté vody.
Musím uznat, že z vás cítím obrovskou vnitřní sílu a zároveň taky důležitý klid, ke kterému se však člověk, zdá se, dobere, až ujde velký kus na té svojí životní cestě. Řekněte mi, sníte o tom, aby tu vaši cestu obohatil nějaký další akord, který by vám něco otevřel či změnil? Nebo raději necháte na osudu, čím vás ještě překvapí?
Někdy mám skutečně pocit, že jsem toho zažil tolik, až by to naplnilo třeba dva životy. Nepatřím ovšem k těm, kteří tvrdí, že ničeho ze své minulosti nelitují. Já se na svá jistá zaváhání, hlavně ta osobní, divám jako na selhání, kterých lituji. Zároveň však tuším, že můj osud, jak to nazýváte, je v těch nejsprávnějších rukou a všechno se děje pro něco. Snad mi bylo dopřáno v těch všech vzkazech a znameních číst pozorně, zůstat odolnější a víc bdělý. Jsem vděčný za pevnou rodinu, kterou mám kolem sebe, za přátelství, která jsou ověřená dlouhými roky, ale jsem vděčný i za nová setkání, která mi do života vplouvají. Hluboce jsem vděčný taktéž za dar víry, který moje pochybnosti a pády vždycky vrátil k podstatě. Vlastně si uvědomuji, že toho nepotřebuji až tak moc a opatrně mluvím o tom, že se považuji za šťastného člověka. Nevím, jestli se to dá nazvat sněním, ale přál bych si, abych byl schopný se i dál orientovat v tom pořád složitějším světě a též, abych vždycky nacházel odvahu a sílu čelit narůstajícímu tlaku, který lze vnímat na všech úrovních našeho bytí. A pokud to půjde, neztratit u toho nadhled, humor ani schopnost se nadchnout. To je veliký úkol, nejen můj.
POD ČAROU
Dodo Gombár se po delším čase zase vrátil do Městského divadla Zlín, aby s místním souborem nazkoušel hudební komedii Šakalí léta. Ačkoliv zkušební proces v těchto dnech vrcholí, datum premiéry zatím není známé. Tím to ovšem nekončí! Bývalý umělecký šéf zlínského divadla začal v dobře známém prostředí s herci natáčet také nový virtuální seriál s názvem Zamrznutí. Spoluautorem nápadu je ředitel divadla Petr Michálek. K objevu žánru je inspirovaly vlastní zkušenosti z videokonferencí. Seriál vychází nepravidelně a ke zhlédnutí je volně na YouTube kanálu zlínského divadla. V tuto chvíli je zveřejněn první a druhý díl.
DODO GOMBÁR
Vlastním jménem Jozef Gombár. Režisér a autor. Narodil se v roce 1973. Vystudoval divadelní režii na VŠMU v Bratislavě a absolvoval roční stáž na prestižní divadelní škole The Circle in The Square na Broadwayi v New Yorku. Již během studií se režijně a scénáristicky podílel na řadě televizních projektů. Rok pracoval v animovaném filmu ve Studiu KB5 na bratislavské Kolibě.
Po absolutoriu na VŠMU (1998) se na dvě sezóny stal interním režisérem a uměleckým šéfem Komorného divadla v Martině a vytvořil tu za dobu svého působení třináct inscenací (např. A. P. Čechov: Čajka, D. Gombár: Štúrovci – príbeh bigbítovej legendy, W. Shakespeare: Hamlet).
Od roku 2000 působil jako režisér na volné noze, na svém kontě má řadu úspěšných inscenací nejen u nás a na Slovensku, ale také v zahraničí – v Římě nebo v Budapešti. Na řadě z nich se také podílel jako autor.
V letech 2006 – 2009 pracoval jako umělecký šéf a režisér v Městském divadle Zlín, které výrazně profiloval. Mezi jeho nejvýraznější inscenace z tohoto období patří Čechovovy Tři sestry, Goetheho Faust, Slobodův Armagedon na Grbe, Merlin aneb Pustá zem od Dorsta, nebo dramatizace Bulgakova románu Mistr a Markétka. Později pro zlínské divadlo dramatizoval bestseller Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně.
Od roku 2010 do roku 2019 byl uměleckým šéfem Švandova divadla, kde je mimo jiné režijně podepsaný pod inscenacemi Crash u potoka, Země Lhostejnost, Proměna, Betonová zahrada nebo Bratr spánku.
Pravidelně ale hostoval i mimo domovské scény – například: Městské divadlo Žilina (D. Gombár: Třetí věk), Městská divadla pražská – Rokoko (B. Němcová, D. Gombár: Kauza Divá Bára), ostravské Divadlo Petra Bezruče (D. Gombár: Hugo Karas). Působil v Divadle Reduta, v brněnském Městském divadle, v Divadle Bolka Polívky a hostoval také v Činoherním studiu Ústí nad Labem, na Nové scéně v Bratislavě, nebo ve Slovenském národním divadle. V roce 2009 režíroval lyrikál Michala Horáčka s názvem Kudykam ve Státní opeře v Praze.
Během své dosavadní kariéry vytvořil více jak sto dvacet inscenací a také získal řadu cen. Kromě četných ocenění za divácky nejúspěšnější inscenaci, je nositelem ceny Alfréda Radoka za texty divadelních her Hugo Karas a Peníze, do finále této soutěže se dostal i se svými texty Třetí věk, Dům bez Boha a Portál. Jeho divadelní hry byly přeloženy už do devíti jazyků. Od září 2019 je pedagogem na Janáčkově akademii v Brně v ateliéru režie a dramaturgie.
ČTĚTE TAKÉ:
Foto: Marek Malůšek, Zdeněk Němec a Braňo Konečný