Dlouho se z východní Moravy proslýchalo, že kuchtí „třetí pokračování Ovčáčka“. Nakonec ale usoudili, že se ten nevyléčitelně roztomilý a uzakřiknutě vševědoucí hradní úředník vyčerpal věčně stejnými tweety dezinformačních výkřiků. A tak v předvečer sametového výročí uvedli ve zlínském Městském divadle pro mnohé překvapivě pozoruhodnou bilanci našich posledních třiceti letech.
Nazvali ji přiznaně k Spirituál Kvintetu Jednou budem dál, songu provázejícího první – dovolte mi slzu zatlačit – „nejněžnější týdny“ po událostech 17. listopadu 1989.
Ovčáček vyčichl i se svým stádem
Autor textu a režisér Petr Michálek žánrově nezařaditelnou hru (satira, tragikomedie, revue, muzikál, dokudrama) předznamenal ve svém rozhovoru v tištěném programu. Na otázku, v čem byla práce na Jednou budem dál jiná než na kabaretech Ovčáček čtveráček a Ovčáček miláček, odpověděl: Text vznikal rok, a ne tři dny. – Nereagujeme na nějakou aktuální kauzu typu „Brady“, ale vyprávíme příběh třiceti let…
Přesto k dvěma „ovčáčkovským“ inscenacím odbočím. Vznikly jako spontánní agitky ve chvíli, kdy se kurz české polistopadové politiky začal s novými osobami ve vrcholných funkcích měnit, kdy se v luzích, hájích, po lučinách i po skalinách jako základní pilíře cesty k budoucnosti objevily lež, samolibost, chorobná ješitnost, nenávist, poučeně šířený strach a přetvářka, kdy mediální prostor začala ovládat média posluhující už zase moci, a také fake news šířená v mnoha případech agenturami s prokázaným ukotvením ve východoevropském prostoru.
Původně sarkastické kabaretní pásmo na jedno použití Ovčáček čtveráček aktuálností, odvahou věci pojmenovat bez obalu (kauza Brady versus adept vídeňské opery Hůlka, dalajláma a ministr kultury, pražská kavárna – Hašek, Kafka, Brod, Čapek, Langer, Nezval, Seifert, Poláček, Peroutka – ale také kavárna zlínská i valašký šenk, vyznání čtyř nejvyšších státních představitelů čínskému prezidentovi atd.) a vlastně i nespornou divadelní kvalitou si vynutilo několik desítek repríz v mnoha městech Česka. Potom i druhý, stejně ironický a faktograficky nemilosrdný díl. A nakonec skončila nevídaným, mimořádně úspěšným pokusem uvést divadelní představení do sítě přímých operních nebo baletních přenosů z Metropolitní opery, z La Scaly i odjinud (od Verdiho až po Gadese) do kin.
Čtveráček se v přímém přenosu objevil v 68 promítacích sálech, v dalších pak v repríze, takže konečný počet: devět desítek kin. Přenos vidělo téměř padesát tisíc diváků. Ovčáček tím překonal rekord Divadla Járy Cimrmana a jejich inscenace České nebe. Návštěvnosti pomohl Jan Kraus: Představitele Ovčáčka Marka Příkazkého pozval do své show na Primě a jako z Ovčáčka z něj měl viditelný strach, stejně jako Iva Janžurová, i když mu nakonec doslova umyli hlavu. Další dobrou propagací byla předabovaná filmová sekvence známé porady ve fýrerově štábu nad mapou Evropy s vyznačením přesunu na nové pozice wehrmachtu. V nové verzi velitelé seznamují Vůdce, kde všude budou Ovčáčka čtveráčka promítat. Hitler zuří, že už ho české bestie znají méně než jakéhosi úředníka. Dialog končí těsně před tím, než se fýrer rozhodne Ovčáčkem nahradit ministra propagandy Goebbelse… Derniéru Čtveráčka v pražském divadle Za plotem v Bohnicích navštívil ministr kultury Daniel Herman. Pozvaný Jiří Ovčáček se omluvil…
Ovčáček miláček se nesl v podobném duchu, jen se proměnil žánr. Z „nekorektního kabaretu“ rovnou tingl-tangl. Do popředí se drala už také kauza Čapí hnízdo i s jeho hlavními postavami. Objevují se i další jména: Kájínek, Paroubek, Rath, Okamura, Pelta, Chovanec, Marksová, Kocáb, Witovská, Jílková, Záruba, Moravec, Jančura, Samková… V tingl-tanglu se může všechno, takže Koblížek, který sežral lišku, třistakilová drobná podnikatelka, Čunek jako superman slibuje, že v ohradníku u Slušovic ohlídá každé prase. Miláček měl premiéru 31. srpna 2017 a rozhodným způsobem zasáhl do předvolební kampaně. Přispěl k prvnímu jasnému vítězství hnutí ANO v Česku…
Obě inscenace vynesly zlínské divadlo do čela proudu politického divadla u nás, jakkoli jsou na tuto výseč mnozí stále alergičtí domnívajíce se snad, že nikdy neměla smysl. Argumenty o opaku nevnímají. Téma Ovčáčka čtveráčka se dá shrnout do věty: Ateistický prezident nevyznamenal žida, protože se křesťan sešel s buddhistou. Ovčáčka miláčka předznamenal dopis anonyma z Liberce, že ve Zlíně jsou všichní zlí a ubožáci, když se nevypořádají ani s bandou komediantů. A těm šaškům pisatel přeje jen mrtvici, roztroušenou sklerózu a invalidní vozík. Jen když se budou modlit, přežijí. Ale pozdě! – Dokládá něco rozdělení společnosti na voliče jedněch a druhých lépe?
Jen víru mít, doufat a jít, / cíl je blízko nás, já vím
Krok za krokem kráčíme s inscenací Jednou budem dál posledními třemi desítkami let. S vykročením k tomu základnímu a nezpochybnitelnému – ke svobodě a prosperitě, což nevidí jen pasivní skupiny společnosti uvyklé stát na místě a nastavovat dlaň. Naděje, první krůčky, pýcha, zklamání, omyly, podvody, lži, pokusy o destrukci, svádění neúspěchů ne na sebe, ale na obětní beránky, jimiž jsou v postkomunistických zemích tradičně jinozemci, domácí liberálové, kosmopolité a Evropa, jejíž být součástí se málem štítí, zvláště Češi nevzdělaní a jeden přivandrovalý.
Stačí pohlédnout do programu. Dvacet herců vytváří na jevišti dvaadevadesát postav. A to ještě další osmička statistů hraje v komparsu občany, návštěvníky kasina, lidi v metru nebo Šmouly. Jen vyjmenovat hrdiny nového muzikálového kabaretu – každý z nich i v politice zanechal nebo právě vyšlapává stopu – zabralo by zbytek rozměru tohoto textu. Za všechny: Olga Havlová, Jana Boušková (Marta Bačíková), Marta Kubišová, Anna Siváková (Tamara Kotrbová), Andrej Babiš (znovu Zdeněk Julina), Karal Kryl, Michal David (Radovan Král), Manuela, Monika Babišová, Kateřina Pancová (Petra Králová), Václav Havel (Zdeněk Lambor), Ludvík Vaculík, Vladimír Železný (Jan Leflík), Alenka (Kateřina Liďáková), Miloš Zeman (opět Rostislav Marek), David Rath, Dominik Hašek, Zdeněk Ondráček (Marek Příkazký), Karel Gott, Ivan Jonák, Vladimír Mečiar, Zdeněk Kott (Gustav Řezníček), Jaromír Jágr (Matěj Štrunc), Václav Klaus, Jan Pavel II. Michael Kocáb (Pavel Vacek), Kateřina Neumannová (Michaela Krysmánková), Jiří Ovčáček (Vojtěch Mikulášek nebo Jakub Josef Koller)…
Dominantní žánrovou linií Jednou budem dál je kabaret, který ale často a zcela vážně zvedá prst. Třeba nad upozadněním Karla Kryla – už ve druhém Ovčáčkovi zazpívali jeho návratový song: Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou. Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou… Na Krylově pohřbu v břevnovském klášteře se volalo: Proč tu není Havel? A ještě ostřeji. A nebo nad krásnou Natálkou Kudrikovou (Julie Vajdáková) na jevišti, s níž zní nejkrásnější píseň z filmu Cikáni jdou do nebe: Nane cocha nane gad. Tu skutečnou, dvouletou Natálku, zohavili hořlavinou moravští náckové ve Vítkově.
Tvůrci se rozhodli pro multižánrové vyjádření pocitů v – připusťme – generační interpretaci dnešních třicátníků až padesátníků. Hudbu, kterou se snažil obhlédnout proměňující se styly i návraty líbivého normalizačního kýče (Gott, Bartošová, dokonce i David), složil Zdeněk Král. Texty k písním – jsou rovnocenným doplněním retrospektivních a boďáky vypíchnutých historek a příběhů – napsal Jan Šotkovský. Choreografii pro netanečníky, tedy jednoduchou a všemi zvládnutelnou, s citem k aktérům naordinovala Hana Achilles. Scénu, záměrně bez dominant, tedy ve prospěch střípkovitosti, vymyslel Jaroslav Čermák. Kostýmy a masky Zdeňka Nedorosta pomáhají hercům dokreslovat charaktery postav a figurek (hajzlbába, delegátka, skořápkář, medvěd, pořadatel, gorila, generál Vorobjov, Placido Domingo, boromejka atd.).
V Michálkově inscenaci se nedají hledat odpovědi na množinu otázek, jež tvůrci kladou. Ty zatím nenašli politikové ani politologové či sociologové. Kde se ztratily étos, důvěra, víra v budoucnost i Komenského naděje, kterou už se soumrakem pražského jara a s každou novou bolestí i vydechnutím tlumočí Marta Kubišová: …Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou… Z inscenace je hmatatelně slyšet obava, jak naše ztracená vláda věcí našich zpět se sice na chvíli vrátila, avšak zase se nám mezi prsty ztrácí.
Dění na jevišti je v poněkud nadbytečné alegorii rámováno Alenkou (Kateřina Liďáková), narozenou 17. listopadu 1989. Ocitá se stejně jako my v říši divů. Zírá a neví, kudy kam. Spásu hledá u Králíka (Král). Potkává lidi dobré i zlé a Lewis Caroll jenom napovídá: Řekl bys mi, prosím, kudy se odtud dostanu? – Záleží na tom, kam se chceš dostat. – To je mi jedno kam. – Pak je jedno, kudy půjdeš. Alenka byla malá, byla za zrcadlem a mohlo jí být ledasco i jedno. Dospělým třicátníkům už ne. Nemělo by nám být jedno, kam se chceme dostat. Proto je možná největším apelem pro dnešek slovo. NEZLHOSTEJNĚT. Nebo se aspoň neošklíbat, nepovyšovat se a v omámení věčnými sliby nových papalášů, jak od zítřka bude líp, se neposmívat mladým na náměstích a pláních. Uvěřit, že si tím konečně lámou hlavu i oni. Vzpomeňte si, kolikrát od roku 1945 už naši otcové i my slyšeli Zítra se bude tančit všude. Jak to, že líp není aspoň od včerejška?
Vektor by měl směřovat možná až zpátky k bodu, v němž byl Karel Kryl před smrtí už zase zklamaný. Kdesi si ti, kteří o tom věděli, „na chvíli zhasli“, potom umožnili kamarádíčkům, aby do vlastních kapes privatizovali továrny, podniky, pak je vytunelovali, pak začali plundrovat zemědělskou půdu, a aby jim do toho nikdo nemluvil, uzavřeli opoziční smlouvu a dokonali morální dílo zkázy amnestiemi hospodářských kriminálníků. Sklízenému ovoci se konečně začínáme aspoň divit.
Karel Kryl než umřel (1994), zpíval: …Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce, a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce… Ne, demokracie nevzkvétá. Ale nevzdávejme to.
Hodnocení: 90%
Městské divadlo Zlín – Petr Michálek, Jan Šotkovský, Zdeněk Král: Jednou budem dál. Scénář Petr Michálek, texty písní Jan Šotkovský, hudba Zdeněk Král. Režie Petr Michálek, dramaturgie Vladimír Fekar, choreografie Hana Achilles, kostýmy a masky Zdeněk Nedorost, scéna Jaroslav Čermák. Česká premiéra 16. listopadu 2019 ve Velkém sále MD Zlín.
ARCHIV: Článek v původním vydání
Autor: Jiří P. Kříž