Pořádný zářez na pažbu si připsalo Městské divadlo Zlín v závěru loňského roku, když úspěšně dokončilo svůj podcastový maratón. Skrze Hladového Kašpárka bavilo své diváky na dálku a hlavně denně. Nabízený bohatý audio program, kterému nechyběla značná pestrost, ocenila nejenom široká veřejnost, ale taky odborné recenze.
„Hladový Kašpárek Městského divadla Zlín je u nás svým záběrem a frekvencí zatím mezi podcasty divadel unikát,“ stojí například v recenzi na webu ceskepodcasty.cz, který pečlivě reflektuje českou audioscénu. Novou možnost komunikace s divákem v době koronavirové si s odstupem několika dní pochvaluje také ředitel zlínského divadla Petr Michálek, ačkoliv přiznává, že ta pravidelná frekvence dílů byla někdy až šibeniční: „Přinést posluchačům každý den dvacetiminutový sestříhaný obsah, to rozhodně nebyl jednoduchý úkol.“
Kde najdeme prvotní impulz k tomu, aby začal vznikat Hladový Kašpárek? Nastal určitý přetlak, či potřeba herců vyjádřit se, nebo zkrátka nebylo zbytí, bylo nutné pracovat i přes skutečnost, že nejde hrát divákům a cesta v podobě podcastu vám přišla zajímavá?
Myslím si, že za to můžou všechny zmíněné důvody. Herci měli přetlak, chtěli jsme pracovat, ale zároveň jsme už od jara věděli, že stoprocentně nechceme jít cestou online přenosů divadelních představení. Proto jsme hledali jinou variantu, jak atraktivní a zajímavý obsah dostat k našim divákům. Získali jsme pocit, že když rezignujeme na obraz a půjdeme jenom po zvuku, bude to mít své určité výhody s tím, že lidé si můžou jednotlivé díly poslouchat zdarma, kdykoliv a kdekoliv chtějí. Dost podstatný impulz pak vidím taky v tom, že jsme natočili jako první divadlo rozhlasovou hru současného běloruského autora Andreje Kurejčika Uražení. Když se všechny tyto věci daly dohromady, koncept Hladového Kašpárka byl na světě.
Zlínské divadlo samozřejmě není jediným divadlem, které se pustilo do podcastu, nicméně se asi shodneme v tom, že výrazně všechny ostatní scény předčilo.
Určitě. V první vlně jsem poslouchal podcast Divadla Husa na provázku, které udělalo tři rozhovory ve třech dílech, v současné době vím, že se podcastu věnuje například Divadlo Na zábradlí, ale mají frekvenci nového dílu zhruba jednou za čtrnáct dní. A shodou okolností jsem před chvílí četl tiskovou zprávu, že nový podcast má pražské Národní divadlo. Tak jsem rád, že jsme ho inspirovali… (úsměv)
Určitě se sluší říct, proč je podcast zlínského divadla vlastně unikátní: Produkovali jste nový materiál den co den, a to padesát dní v kuse. Když se na to podíváš zpětně, nenaložili jste si až velkou porci?
Samozřejmě, že to bylo obrovsky ambiciózní. Přinést posluchačům každý den dvacetiminutový sestříhaný obsah, ať už v podobě rozhlasové hry, divadelní improvizace, rozhovoru či fejetonu, to rozhodně nebyl jednoduchý úkol. Zásadní pro nás byla samotná příprava, které jsme věnovali skutečně dost času, protože jsme věděli, že v takovém rozsahu a tempu nelze pracovat ze dne na den, nicméně byl to klíč úspěchu v tom slova smyslu, že jsme skutečně těch čtyřicet devět dílů udělali.
Jsou všechny díly zpětně dohledatelné?
Ano. Na webové adrese www.hladovykasparek.com – případně na Spotify i dalších digitálních platformách – jsou všechny díly stále k dispozici. A co je hlavní, v menší frekvenci tam brzy budeme přidávat nové díly, už jsme jednali o dalších fejetonech nebo rozhovorech. Čili projekt bude pokračovat dál, a to i v momentě, kdy už bude možné zase hrát. Ze současné krize vzešla nová forma komunikace s divákem, z čehož máme velkou radost.
Co tobě osobně celý tento podcastový maratón přinesl? Jaká poznání ti dal?
Přinesl mi mnoho nových zvukařských zkušeností, protože je pravda, že leccos jsme si museli dělat svépomocí. Zároveň jsem měl ideální příležitost promluvit si, v rámci Principálova úterý, se zajímavými lidmi, s nimiž bych dost možná takovým způsobem ani nikdy nemluvil. Skvělé bylo například povídání s Markétou Pášmovou, ředitelkou zlínského filmového festivalu, nebo s Míšou Topič, která se specializuje na běhání, otužování a zdravou výživu. Ve výsledku to byly velmi úspěšné díly.
A jaké jsi zažil největší dobrodružství během těch padesáti dnů?
Jelikož jsem byl patronem pátečních improvizací, tak jsem si k sobě mohl zvát tři nebo čtyři herce, dát jim libovolné téma, zapnout nahrávání a všechno to dění nadšeně sledovat. Musím říct, že to byly nádherné momenty a o to víc mě pak těšilo, že reakce od našich diváků jsou tak pozitivní.
Nejenom podcasty, ale i mnohé další zajímavé činnosti si vymýšlejí divadla v této nelehké době. Sleduješ „koronavirové“ počínání jiných souborů?
Rozhodně sleduji, už jenom proto, že jsem ve vedení Asociace profesionálních divadel a taky čtu Divadelní noviny, které se tomuto tématu velmi podrobně věnují. Shodou okolností jsme zrovna teď dostali zprávu z libereckého divadla o tom, co by mohla všechna česká divadla společně podniknout na jaře.
Zdá se, že divadla se v této nelehké době spojují, alespoň na dálku, což je dobře. Vidíš v tom nějaké nové pozitivum?
Pokud se něco ukázalo jako velmi pozitivní, tak určitě skutečnost, že regionální divadla začala výrazně komunikovat s takzvanou nezávislou scénou. Všichni cítíme, že jsme na stejné lodi a přesto, že každý razíme jiné postupy a máme jiné „baráky“, řeknu-li to takto lidově, tak ten vztah mezi námi je stále bližší. Já pevně doufám, že to bude pokračovat.
ZAJÍMAVOSTI O PODCASTU HLADOVÝ KAŠPÁREK
Podcast se skládal z celkem sedmi rubrik, kdy každá připadla na jeden den v týdnu: V pondělí byla k poslechu rozhlasová hra na pokračování, v dalších dnech pak následovaly rozhovory, herecké improvizace, fejetony a prostor dostali také studenti literárně-dramatického oboru zlínské ZUŠ.
„Hladový Kašpárek je jako Ježíšek, nikdo ho nikdy neviděl, přitom nosí dárky. Tak jako máte svůj vnitřní hlas, tak promlouvá Kašpárek. Název vychází z označení legendárního dávného klubu, který se nacházel v podzemí zlínského divadla a z nedávného výroku prezidenta Miloše Zemana o hladových umělcích. Na to nelze než reagovat Kašpárkovským šklebem.“
(Petr Michálek, podzim 2020)
Během padesáti dnů bylo zveřejněno celkem čtyřicet devět dílů.
„Naše aktivita s šitím roušek v první vlně byla skvělá proto, že to byla služba společnosti. Snažili jsme se být užiteční. Hladový Kašpárek má plnit podobný účel – formou krátkých relací zpříjemnit čas.“
(Patrik Lančarič, umělecký šéf MDZ, podzim 2020)
Herci nahrávali podcast většinou z domu. Výjimkou byla audiodramata Bílá nemoc a Velký mág, která se natáčela přímo v divadle. Divadelníci se za přísných hygienických podmínek museli střídat u mikrofonu a výsledná nahrávka pak složitě vznikala v postprodukci.
Autorem vizuálu Hladového Kašpárka je Matěj Komínek a Michal Malina, zvukovou znělku připravil Zdeněk Král.
Foto: Marek Malůšek