Kapela Kryštof zažívá velmi úspěšné období. Patří k vrcholům letních festivalů, fanoušci jsou z jejich koncertů, jež jsou zdrojem neuvěřitelného množství energie, doslova nadšení. Každý koncert si řádně užívá i bubeník Jakub Dominik a přiznává, že mu to bude chybět.
Kryštof bude mít totiž uměleckou pauzu a minimálně rok nebude koncertovat. “Možná to cestování v našem autě mi až tak chybět nebude, to vždy člověka pěkně zničí,” směje se.
Vzpomeneš si ještě na ten den, kdy ses stal součástí kapely Kryštof? Jak k tomu došlo?
Bylo to jedno nedělní odpoledne. U nás doma zazvonil telefon, a když jsem ho zvedl, tak se na druhém konci ozval Nikos Kuluris, který tehdy v Kryštofech hostoval, s tím, že kapele vypadl bubeník na důležitý koncert. Musel tehdy na operaci a kapela nevěděla, zda má koncert zrušit, nebo hledat náhradu. Já měl v té době jarní prázdniny na konzervatoři, takže se mi podařilo během týdne nacvičit kapelový repertoár a onen důležitý koncert s nimi odehrát. Od té doby si mě kluci chtěli v kapele nechat, ale to ještě kapela neměla zatím žádnou nabídku na desku. Věci se daly do pohybu shodou okolností až v době, kdy jsem začal působit. Takže můžu konstatovat, že jsem byl ve správný čas na správném místě. (úsměv)
Byl Kryštof tvoje vůbec první kapela?
Ne, nebyl. Právě s Nikosem, který mě do kapely doporučil, jsem měl takovou jazzrockovou partičku, jmenovali jsme se Šatny ženy, podle první zkušebny na havířovském koupališti. Díky tomu jsem ho napadl jako první kandidát, když se po někom začala kapela shánět. Krom toho jsem ještě dojížděl do Českého Těšína zkoušet s jazzovou kapelou výborného kytaristy Štěpána Gažíka.
Určitě je Kryštof tvoje životní kapela, mám pravdu? Dokážeš si nyní představit život bez ní?
Teď už určitě ne. Je to pevné pouto sedmi kamarádů – muzikantů, které si prošlo dobrým i špatným, a které by bez vzájemného respektu a tolerance už dávno nemohlo fungovat. Takové společné manželství, nebo větší rodinka, mám-li to k něčemu přirovnat.
Kdo tě přivedl k bicím? Byl jsi samouk, který okoukával hru od svých vzorů?
K bubnům jsem se dostal až v pozdějším věku. Otec hrál s Marií Rottrovou, já chtěl vždy na bicí hrát, jenže rodiče mě klasicky šoupli v útlém věku na klavír. A to mě v té době vůbec nebavilo. Po čase sama učitelka doporučila našim, ať mě už dál netrápí a tím pro mě hudební vzdělávání na čas skončilo. K hudbě jsem se vrátil až na gymnáziu, ale tenkrát jsem si sám vybral hru na trumpetu. Jenže, brzy se na ZUŠ otevřel obor bicí nástroje, dříve v nabídce nebyl, a to ve mně vzbudilo touhu začít na bubny hrát. Měl jsem výborného mladého učitele, který mi opravdu hodně dal. Pak mě můj otec vzal na praxi do orchestru, abych se naučil trošku číst noty a pak už mě to začalo táhnout studovat dál, na konzervatoř, kam jsem také po maturitě odešel.
Co bys dělal, kdyby ses neživil muzikou? Máš nějaká “zadní vrátka”?
To je věc, kterou momentálně řeším, jelikož budeme mít s kapelou roční pauzu. Myslím, že jsem typ člověka, který by se dokázal přizpůsobit jakékoliv pracovní nabídce. Výuka na základních uměleckých školách, anebo soukromé lekce by byly možné varianty.
Jak jsi vnímal přerod v podstatě ve známou osobu, kterou fanoušci žádají o podpis či fotografii? Je ti to příjemné?
Člověk si na popularitu zvyká celkem rychle, určitě je to příjemné. Ale do jisté míry, samozřejmě. Naštěstí členové kapely nejsou většinou až tak známí, aby je někdo oslovoval na ulici a žádal o autogram. A to je možná i dobře. Někdy opravdu frontmanům velkých kapel nezávidím přílišnou popularitu, mám rád své soukromí.
Když porovnáš začátky s dnešní dobou – změnil se Kryštof nějak výrazně, co se stylu muziky týče?
Jako kapela se snažíme pořád vyvíjet. Vždy jsme o to usilovali a doufám, že se nám to alespoň trošku dařilo. Určitě člověk po těch letech registruje hudební posun, i co se týče jednotlivých muzikantů v kapele, i kapely jako celku. Některé kapely jedou mnoho let ve svých zaběhnutých kolejích. Neříkám, že to je špatně, ale je to určitě pohodlnější systém, než se snažit každou deskou dostat zase kousek jinam. Zase to není takový risk, že kapela zklame svým posunem své fanoušky, kteří ji mají nějak zafixovanou a mají ji tak rádi.
Kteří hudební interpreti vás v těch začátcích ovlivňovali?
My jsme hudebně vzešli každý z dost rozdílných kořenů, takže možná výsledný mix oné nesourodosti dodával prvním nahrávkám na jejich charakteričnosti. Já jsem byl v začátcích ovlivněn nejvíc jazzem a soulovou hudbou, jiní kluci zase rockem, kytarovou hudbou nebo dokonce klasikou. Navíc vliv producenta prvních dvou desek Dušana Neuwirtha byl dosti znatelný. Posunul kapelu opravdu výrazně oproti tomu, jak zněla dlouhá léta ve zkušebně.
Dokážeš říct, kolik jste již přibližně odehráli koncertů?
To je opravdu těžké říct. V dokumentu na kinotour Richard říká, že první rok dva jsme jezdili skoro co druhý den, takže asi sto padesát koncertů ročně. To už si opravdu nepamatuji, jen vím, že toho bylo zatraceně moc a že jsem měl kvůli tomu dost problémy na konzervatoři, že jsem pořád jezdil pryč. Některé další roky tolik koncertů nebylo, ale myslím, že když řeknu tisíc, tak tolik jich určitě za námi, za těch deset let, bude.
Vyzkoušeli jste si už téměř všechno. Koncerty v klubech, halách, aulách, divadlech nebo kinech. Dokonce jste úspěšnou akustickou éru zakončili koncertem v opeře. Co pro tebe bylo nejzajímavější?
To je dost častá otázka, na kterou pořád nedokážu jednoznačně odpovědět. Já si užíval a užívám veškeré formy koncertování, protože mi každá z nich dává úplně odlišný aspekt hudební zkušenosti a pohled na to, jak se dá s hudebními nápady pracovat.
Svazuje tě před nástupem na pódium tréma?
Teď už ne. Možná někdy v počátcích, ale při tak častém koncertování si člověk rychle zvykne a z nástupu na pódium se stane rutina. Občas, při hodně důležitých akcích, se mírná nervozita objeví, ale opravdu jen občas.
Vaše poslední deska Jeviště je velmi úspěšná, vzešla z ní spousta skvělých hitů. Kam ji řadíš ty osobně v porovnání s těmi předchozími?
Jeviště byl pro mě další krok dopředu, ať už díky spolupráci s Borisem Carloffem, nebo díky novým metodám nahrávání, které jsme aplikovali. Já osobně se nikdy příliš nepokouším vymezit určitou desku k těm ostatním. Každá má svou hudební duši, která je součinitelem mnoha hudebních i nehudebních faktorů, a proto jsem spíše rád, že vůbec každá deska spatří světlo světa jako celek a že může lidem udělat třeba radost.
Takže není žádná, která ti z dnešního pohledu přijde slabší?
Ne. Pro mě je každá svým způsobem jedinečná.
V současné době objíždíte fesťáky a patříte jednoznačně k vrcholům. Ovšem blíží se vaše avizovaná umělecká pauza. Kdy tedy přesně začne?
Pauza začíná po našem koncertě na Hukvaldech, a to v neděli 2. 10. 2011.
Nebude ti to koncertování chybět? Přece jen, jste ve skvělé formě, fanoušci si vaše koncerty velmi užívají.
Bude mi chybět vše, co koncertování obnáší. Hraní, atmosféra publika, nová místa, noví lidé… Možná to cestování v našem autě mi až tak chybět nebude, to vždy člověka pěkně zničí. (úsměv)
Nemůže se stát, že už se z umělecké pauzy nevrátíte, podobně, jako třeba legendární Lucie?
Vše je možné. Budeme doufat a uděláme vše proto, aby se to nestalo.
Budeš mít více volného času. Jak trávíš volné chvíle?
Mám ještě dvě kapelky, se kterými hraji. Baví mě nahrávání hudby a navíc se snažím držet ve formě, takže sportuji.
Co bys na závěr vzkázal čtenářům?
Ať nepřestávají podporovat své hudební oblíbence, protože právě díky takovým jsme se, jako kapela dostali tam, kde jsme. A na oplátku se to na koncertech snažíme co nejvíce vracet zpět. Krásný zbytek léta.
ARCHIV: Rozhovor v původním vydání
Foto: INDUSTRY PHOTO a Marek Dvořáček