Fleret: 35 / 12. díl / Stanislav Bartošík
Housle, zpěv
Člen kapely od roku 1990
Pamatuješ si na vůbec první setkání s hudbou ve svém životě? Proč ses rozhodl zrovna pro housle?
Já jsem se pro housle nerozhodl, ony mi byly vybrány. Samozřejmě, že nejdřív mě to úplně nebavilo, ale vše se změnilo, když jsem viděl v roce 1977 Bratislavskou lyru, kde hrál na housle Honza Hrubý s Vladimírem Mišíkem a kapelou ETC. V tu chvíli jsem si řekl, že je to výborné, že tak se hrát dá a už jsem u toho zůstal.
Můžeš ve stručnosti přiblížit tvůj muzikantský život do té doby, než ses ocitl s Fleretem v roce 1991 v malenovickém kině Květen?
S Hrachem jsme se potkali už na prvním koncertě Fleretu, tehdy ještě Šperháku, v klubu Wet. Já jsem tenkrát hrával s Peťou Vítkem v kapele WC Folk. A také jsem hrál v různých dalších bigbítových kapelách. Pokud jde o původní tvorbu, tak zmíním skupinu Symfonic Rumpál. Fleret jsem samozřejmě znal, byla to dobrá taškařice. Jednou mě oslovili a úplně mě to chytlo. Nyní si bez toho nedovedu svůj život představit.
Jak první koncert Šperháku v gottwaldovském Wet klubu probíhal? Pamatuješ si z toho ještě něco?
Sešla se tam hromada mániček, mělo to nálepku zakázané a my jsme hráli, hráli, až jsme dohráli. Šperhák jsem samozřejmě vnímal, ale přišlo mi to, oproti nám, takové kultivované. My jsme žili jako rebelové a přitom jsme dělali velmi jemňoučké písničky… Vlastně ani ne. (smích)
Vraťme se do kina Květen, kde Fleret nahrával svoji první desku Tož vitajte, ogaři! Jak ses ocitl mezi jeho hosty? Jak jste se dali dohromady?
Já jsem s nimi hostoval už před tím nahráváním, a to ve Vizovicích na Trnkobraní nebo na Valašském frgálu. Následně za mnou borci jednoho dne přišli, jestli bych jim nenatočil na desku housle, protože jiného houslistu neznali. Mě to zaujalo, udělali jsme pár zkoušek a šli jsme na to.
Chápu to dobře, že z hosta ses stal najednou stabilním členem kapely?
Ano, ano. Plynule to přešlo.
Co tě na Fleretu lákalo?
Co mě lákalo? Že se s tím nesrali. Určitě to bylo něco jiného, než to, co jsem doposud hrál, to je jasné. Ale jejich přístup byl hrozně originální. Nebyl v tom žádný kalkul. Muzika byla v nich a hotovo. A vždycky bylo mým snem, dělat něco tak, jak mi zobák narostl.
Velkým překvapením bylo vydání druhé desky Secondhand za hubičku, na níž ses podílel už coby stabilní člen kapely, jelikož se od prvotiny velmi lišila. Co stálo za tím výrazným přitvrzením?
V kapele začala hrát elektrická kytara a také bicí, proto byla potřeba se trošku vybláznit. Myslím, že to byl ten hlavní důvod. Ale Secondhand nebyla zdaleka nejtvrdší deska, kterou jsme natočili.
To určitě nebyla, ale k tomu se dostaneme. Nicméně Secondhand byl zlomový v tom, že jste přešli z folku k bigbítu.
Ano. Byl to jiný výrazový prostředek než před tím. Všichni měli zaškatulkované, že folk se hraje na španělku, případně na dvě. Ale ta muzika se v podstatě nikam nepohnula.
Měl jsi někdy ambice stát se frontmanem kapely? Případně, byly mezi tebou a Zdeňkem Hrachovým nějaké rozepře, nebo jste měli role od začátku jasně rozdělené?
Možná si někdo myslel, že chci kapelu táhnout já, protože jsem takový hromosvod, který tak vypadá. Ale nikdy v životě jsem tyhle ambice neměl, protože na to musí být jiný týpek.
Vybavíš si ještě ten okamžik, kdys dával v práci výpověď a stal ses profesionálním muzikantem? Neměl jsi obavy, zda se tím opravdu uživíte?
Tohle si uvědomuji naprosto přesně. Bylo to v době, kdy jsme točili klip k písni Zafúkané. Tuším, že to bylo na jaře v roce 1994. V práci jsme měli samozřejmě vybranou celou dovolenou, brali jsme si neplacená volna, a tak jsme si na chodbě kudlovských filmových ateliérů řekli: „Takhle to dál nejde, to není možné stíhat, vysereme se na práci. Když se muzice budeme opravdu věnovat, tak se tím uživíme.“
Jak jsi naznačil, za vším stála deska Zafúkané, která výrazně posílila vaši popularitu. Najednou jste se začali objevovat v televizi, v rádiu, točili jste videoklipy. Jak jsi vstřebával větší zájem o tvoji osobu, potažmo o celou kapelu? Bylo ti to příjemné? Popravdě, na mě totiž nepůsobíš jako mediální typ, vyhledávající velkou pozornost lidí.
Vůbec nic to se mnou neudělalo. Normálně šlo všechno dál. Je jasné, že s tím musíš počítat, když začneš být známější. Ale mě to nechává v klidu, nic to se mnou nedělá. A nějaké oslovování na ulici, to k tomu patří. Jak se s tím vyrovnáš, to je tvoje věc. Někdo je hvězda a někdo na to úplně prdí. Když fanoušci přijdou s tím, že potřebují něco podepsat, tak jim vyhovím. Nikdy jsem se nechoval jako hvězda, protože ti lidé tě živí. A proto se k nim musíš chovat hezky.
Zažil jsi v tomhle směru nějakou nepříjemnost?
Jasně, jsou někdy vyloženě otravy, ale dá se s tím vyrovnat. Začneš se bavit, převexluješ řeč jinam a oni nakonec pochopí, že jsou tam zbyteční. Patří to k tomu, s tím se nedá nic dělat.
Do toho všeho jste tenkrát začali spolupracovat s Jarmilou Šulákovou. Napadlo tě, že se z toho vyklube sedmnáctiletá spolupráce?
Nikdy v životě. Jarmila je hvězda, pěvecké eso. Je identická a za jakýchkoliv okolností naprosto suverénní ženská. Tady se nikdo takový nenarodil a dlouho se tady nikdo takový nenarodí. Teď neberu operní pěvkyně, ale zpěvačky folklóru a moderní muziky. Nikdy by mě nenapadlo, že budeme s touto babičkou hrát sedmnáct let. Říkal jsem si, že to bude na chvilku, že to nějak zkusíme, protože je škoda takového hlasu nevyužít. Po převratu, oni tomu říkají sametová revoluce, sem přišla amerikanizace. Všichni si začali dávat anglické názvy a titéž lidé, kteří se dřív posrali z Ruska, se najednou posrali z Ameriky. Já jsem se posral z toho, že takový obrovský člověk a taková zpěvačka s neuvěřitelným hlasovým fondem téměř nezpívá. Bylo mi to líto. Hrach to vyřešil tím, že jel s Luborem Tokošem do Jasenné a tam si s Jarmilou plácl na spolupráci. Bylo to vynikající.
Lidové písničky velmi příjemně zchladily ten ostrý repertoár, který jste v půlce devadesátých let začali tvořit. Desky Z hůry dané a Tož tadyk ju máte jsou toho důkazem. Já osobně je považuji za vaše nejtvrdší. Které koncerty tě bavily víc? Ty čistě bigbítové, nebo ty s Jarmilou?
To je těžká otázka. Každá změna tě nakopne. Když přišla Jarmila a hrály se bigbítové lidovky, tak jsem si říkal, jak je to výborné. Pak tě to ale začne srát. Už je to pořád dokola. Fakt nevím, střídalo se to. Chvilku tě to baví, potom se ale těšíš do klubu, kde si zahraješ bez Jarmily ten pravý bigboš. Jsem rád, že teď už zase hrajeme to, co hrajeme. Lidovka, to nejsme úplně my.
Ale pozor, mnoho lidí si mylně myslí, že hrajete jenom lidovky.
To je dobře, ať si to myslí. To je v pořádku, protože to znamená, že děláme dobré písničky, když vypadají jako lidové. Mimochodem, s Jarmilou jsme hráli všehovšudy asi osm lidovek.
A souhlasíš s názorem, že jakmile přišel Bonzo, zvuk Fleretu se začal opět měnit a nepatrně jste ubrali?
S příchodem každého nového člena se začal zvuk kapely měnit.
Nemrzelo tě, že jste upustili od toho sabbatovského stylu?
To víš, že někdy ano. Když si občas pustím staré desky, tak si říkám, jaká to byla paráda. Ale fakt nevím, tohle je strašně těžké porovnávat. V naší muzice je všechno.
A ještě ti položím jednou těžkou otázku. Když se zamyslíš, které období Fleretu tě bralo nejvíc? Která etapa pro tebe byla nejpřínosnější?
To je divočina… (přemýšlí) Já nevím, baví mě to pořád. Nikdy jsem nezažil pocit, že bych si řekl: „To stojí za hovno.“ Vždycky to mohlo být jiné, ale nikdy jsem nebyl nešťastný.
Nyní se dostáváme k období okolo desky Pumkanonem.
To byl úlet, kdy se měnila sestava během nahrávání desky.
Jak se na to s odstupem času díváš?
Byla to hromada zmatků. Nicméně můžu říct, že jsme z těch zmatků velice rychle vycouvali. Jak se říká – všechno špatné je k něčemu dobré. Tohle bylo opravdu jiné období, experiment, během nahrávání se měnili lidé…
Považuješ tu desku za špatnou?
Ne. Jenom ji považuji za jinou, vystihuje široký záběr kapely. Něco je na ní hodně zajímavé a něco je na ní úplně strašně zajímavé. (úsměv) Ale že bych tu desku zrovna preferoval, to ne.
Zažíváš na pódiu ještě nervozitu, nebo tyhle pocity už neznáš?
Nejsem nervózní. Chodím na pódium v pohodě. A když vím, že je v publiku Grga Pitič, tak mě to dobíjí…
Na který koncert nikdy nezapomeneš?
Teď jsi mě zaskočil. Někdo si pamatuje úplně špatné koncerty, někdo si pamatuje úplně vynikající koncerty, ale vzhledem k tomu, že u nás v kapele takové výkyvy nejsou, tak opravdu nevím. Pamatuji si jeden koncert, kdy jsem nevěděl, že jsem ho odehrál, jelikož jsme před ním byli na degustaci slivovice. Vůbec nevím, že jsem hrál. Ale prý ano a dokonce jsem i zpíval. Ovšem tady nemůžu říct, že se mi ten koncert vryl do paměti, protože si z něho nepamatuji vůbec nic…
A co nějaká peprná historka, na kterou nikdy nezapomeneš?
Těch historek je strašně moc. Na každém koncertě se něco odehraje. Byly i takové koncerty, kdy se člověk diví, že se vůbec dohrálo. Také jsme zažili fesťák, kdy jsme měli začít v jedenáct a hráli jsme v pět hodin ráno. Tuším, že to bylo v Čechách na Frýdštejně. Celý koncert jsme začali tím, že jsem zařval: „Vstávejte ze spacáků, hovada!“ Lidé se neurazili, vstali a trsali. V šest ráno jsem se uklonil a tři týdny jsem se nenarovnal. Prochladl jsem, plotýnky se asi nasraly. To je taková osobní historka.
Když se ohlédneš za těmi roky, dokážeš říct, co ti Fleret dal a naopak vzal?
Myslím, že Fleret mi dal životní pohodu. To soužití s kapelou je natolik zajímavá záležitost, že mi naopak nevzal vůbec nic. Pro fungování v kapele je životní pohoda důležitá. Když chce někdo jenom brát a nic nedat, tak je to špatně, nemůže to fungovat. Dlouhé roky je to můj koníček a zároveň i zaměstnání, tak se tomu snažím dát všechno. Kolik lidí má takové štěstí? Když ty kapele dáš, ona ti vrátí tisíckrát.
Čemu by se Stáňa Bartošík věnoval, kdyby Fleret nebyl?
Fleret je věčný! Opravdu. Po těch letech můžeme říct, že už je věčný. A to, že jednou nebude, s tím se musíme smířit. Jednou se to stane, až umřeme. Ale u lidí jako kapela zůstaneme.
To bezpochyby. Přesto mě zajímá, co bys bez Fleretu dělal?
No, něco bych dělat musel, že jo? Ale jedno je jasné – s muzikou bych nikdy nepřestal. Hrál bych si klidně jenom sám pro sebe.
DOTAZNÍK
Jméno a příjmení: Stanislav Bartošík
Přezdívka: Stáňa, Stanley
Datum a místo narození: 31. července 1964, Uherské Hradiště
Období strávené ve Fleretu / post: 1990 až doposud / housle
Kapely, ve kterých jsem dříve působil: Proč?, WC Folk, Symfonic Rumpál, Apostrof
Kapely, ve kterých nyní působím: Fleret
Muzikantské vzory / oblíbení interpreti: Grga Pitič
První koncert, který jsem v životě navštívil: SBB
První deska, kterou jsem si v životě koupil: Ota Petřina – Super-robot
Nejsilnější hudební zážitek: Stále čekám.
Nejoblíbenější deska a píseň od Fleretu: Nevím.
BONUS: Vaříme se Stáňou Bartošíkem
Chcete zažít nepopsatelný gastronomický zážitek? V tom případě si nechte uvařit nedělní oběd od Stáni Bartošíka! Anebo to alespoň zkuste podle něj. Vynikající muzikant a kuchař par excellence pro vás vybral z nepřeberného množství receptů dva své oblíbené a s radostí vám je zde předkládá!
RECEPT ČÍSLO 1: Grilovaná krkovička
Koupíme úplně čerstvou a prorostlou krkovičku, asi jeden palec (tedy 2, 54 cm neboli 25, 4 mm), a nic s ní neděláme, jen ji dáme na oheň.
Nepoužíváme dřevěné uhlí ani brikety, ale pouze dřevo. Připravíme si velký základ, udusíme a maso položíme na rošt.
Naprudko jej opečeme z jedné strany, následně jej naprudko opečeme z druhé strany.
Poté lehce dopékáme, pokud se nám zdá, že je moc velký žár, můžeme krkovičku obracet.
Hotové maso dáme na talíř a každý, ať si ho dochutí, jak uzná za vhodné.
Grilujeme jenom čisté maso!
Podáváme s chlebem, zeleninou, zkrátka, co kdo chce.
A pozor – maso zásadně před grilováním nesolíme, ať se hezky zatáhne!
RECEPT ČÍSLO 2: Plněná kapsa
Připravíme si velký, asi 300 gramový, plátek hovězího zadního.
Zároveň si připravíme 200 gramů kuřecích prsou, šunku od kosti a zeleninu dle libosti.
Hovězí maso rozklepeme, co nejvíc to půjde, jemně rozklepeme i kuřecí prsa a položíme je na plátek hovězího.
Na prsa naskládáme šunku, zeleninu a vše hezky zabalíme do kapsy, kterou převážeme konopnou nití.
Zlehka osolíme, nebo posypeme vegetou a dáme péct do trouby. Pečeme na 180 stupňů po dobu třiceti minut.
Následně kapsu vytáhneme na připravenou pánvici se sádlem (žádný olej, ten se při nejvyšší teplotě přepaluje!) a naprudko ji osmahneme z obou stran.
Poté odmotáme konopnou nit a podáváme. Nejlépe s brambory na jakýkoliv způsob a tatarskou omáčkou. Mňam, mňam.
Kapela Fleret oslaví pětatřicet let v pražské Lucerně! Velkolepý koncert proběhne 25. března 2018. Ale ještě než se tak stane, připomeňme si bohatou historii této legendární vizovické party, která má na svém kontě řadu hitů. Je tady seriál obsáhlých rozhovorů. Už příští týden vás čeká pokračování, tentokrát bude odpovídat bubeník Jiří „Heglas“ Hlavnička.
Foto: Jan Mrlík