Odjakživa je tak trochu mužem v ústraní. Platilo to v době, kdy chytal v nejvyšší hokejové lize a platí to i dnes, kdy trénuje brankáře v A mužstvu PSG Berani Zlín. Přesto za ním stojí kus práce. Richard Hrazdira uměl čarovat v brance a dokáže čarovat i na trénincích.

Není náhodou, že pod jeho vedením vyrostly současné velké hokejové tváře Jakub Sedláček nebo Libor Kašík „Zakládám si na tom, aby byl brankář sám sebou. Pokud se budeme zdokonalovat podle nějakých učebnic nebo videí, tak vychováme řadu totožných brankářů, což není dobře,“ má během rozhovoru jasno skromný a pokorný muž, který se hokejovým fanouškům nesmazatelně zapsal do paměti díky legendárnímu play-off v roce 1999. Tehdy nastoupil do brány za indisponovaného Kameše a dovedl Zlín do druhého valašského finále.

Kdy jsi měl na sobě brankářskou výstroj naposledy?

Bylo to poměrně nedávno. Nejprve mě přemluvili v roce 2015, abych si zachytal v exhibičním utkání, které připomnělo první valašské finále Vsetín – Zlín. Tehdy jsem si výstroj oblékl po dlouhých dvanácti letech. Následně jsem se nechal ukecat ještě jednou, a to k dalšímu exhibičnímu zápasu, tentokrát mezi extraligovým A týmem mužů PSG Zlín a týmem hokejových hvězd pod názvem Zlínské legendy, jenž proběhl v rámci zahájení sezóny 2016/2017. Jakmile zápas skončil, tak jsem prohlásil, že už do brány opravdu nikdy nevlezu a věci jsem zahodil. Tři dny jsem marodil. Stačilo. Stáří je smutné…

Vzpomeneš si, jak jsi prožíval svůj poslední profesionální zápas?

Neprožíval jsem ho nijak, protože jsem tehdy vůbec netušil, že chytám naposledy. Nicméně musím říct, že celé to období, kdy se má kariéra chýlila ke konci, bylo jaksi nešťastné. Nevěděl jsem, co bude. Navíc jsem hrál v jednom nejmenovaném klubu, ve kterém jsme téměř rok nedostali výplatu. Ze začátku jsem ještě doufal, že se to změní, ale po čase jsem ztratil veškeré naděje a raději vykročil úplně jinou cestou.

Ptám se i z toho důvodu, že pro nejednoho vrcholového sportovce asi není snadné přejít do běžného života.

Obecně platí, že konce jsou těžké… Přiznám se, že absolutně nezávidím žádnému hráči, na kterého konec kariéry teprve čeká. Je to šílené. Jsou hráči, kteří si řeknou, že nějak bylo a nějak bude, ale pak jsou samozřejmě i chytří hráči, kteří se na konec pořádně nachystají. Uvědom si jednu věc – odmalička se věnuješ hokeji, dřeš a dostáváš za to velmi slušné peníze, ale pak vyjdeš ze zimního stadionu a zjistíš, že realita je trošku jiná, že například nemáš pojem ani o tom, kolik vydělávají jiní lidé, protože žiješ v jakési bublině.

Ty jsi v podstatě z hokejového prostředí nikdy neodešel. Momentálně jsi ve zlínském klubu zaměstnaný coby trenér brankářů A týmu. Co přesně je náplní tvé práce?

Klukům se věnuji celoročně. Začíná to čtyřměsíční letní přípravou, během které se zaměřujeme hlavně na koordinaci pohybu a obratnost. Poté se přesuneme na led a pečlivě se připravujeme na blížící se sezónu. Brankáři fungují jinak než ostatní hráči, takže jsou víceméně oddělená jednotka. Samostatně bruslíme, nebo se věnujeme vykrývání střel. Během sezóny jsem pak stále u kluků na ledě, diskutujeme, zaměřujeme se na časté střely, které se opakují v zápasech, a neustále sleduji, jak se jim daří. Pokud utkání nezvládnou, je nutné rozebrat jednotlivé góly a pokud možno odstranit veškeré chybičky.

Pod rukama ti prošli například Jakub Sedláček nebo Libor Kašík, brankáři, kteří vyrostli do hvězdných rozměrů. Do jaké míry jsi přispěl k jejich kvalitě?

Oba kluky znám odmalička, už coby děti se mnou například jezdili na všemožné inline turnaje nebo jsme blbli v tělocvičnách. Znám je dokonale. Dřív jsem je hokejově vychovával, ale momentálně už jsou ve věku, kdy si jdou svou vlastní cestou, na kterou se dostali díky poctivé práci, a já jim můžu maximálně poradit, pomoct a být k dispozici. Nyní už je nepřevychovám. Nicméně doufám, že jsem alespoň trošku k jejich kvalitě přispěl, protože výborní brankáři to jsou, důkazem může být třeba fakt, že oba dva podepsali smlouvu v KHL (pozn.: v Kontinentální hokejové lize).

Přítomný nejsi jenom na každém tréninku, ale jsi i na střídačce během všech zápasů. Když se v brankovišti nedaří, dáváte s hlavním trenérem hlavy dohromady a operativně řešíte, co dál?

Jsme sehraní, takže stačí pohled od hlavního trenéra a já přesně vím, co mám dělat. A platí to samozřejmě i naopak. Ovšem hlavní trenér je zodpovědný za veškerá rozhodnutí, on má hlavu na špalku a řídí tým. Důležité je, že si vycházíme vstříc a spolupráce funguje bezvadně.

Zmíněné duo mladých brankářů patří ke špičce české ligy a zcela logicky jsou si odlišní, co se stylu týče. Vidíš se v některém z nich coby bývalý brankář?

Víš, já si vždycky zakládám na tom, aby byl brankář sám sebou. Pokud se budeme zdokonalovat podle nějakých učebnic nebo videí, tak vychováme řadu totožných brankářů, což není dobře. Snažím se jít proti tomuto modelu, ač jsem mnohdy na obtíž všem těm rádoby chytrým trenérům, co se vzdělávají pomocí internetu a v životě v brance nestáli. Takže plně respektuji přístup a styl každého brankáře a s tím pracujeme. To je celé.

Dobře. Zeptám se jinak. Jaký jsi býval hráč? Jak by ses charakterizoval?

To musí posoudit jiní, například trenéři, kteří mě vedli. Mám-li být upřímný, tak jsem nedokázal nic světoborného. Ano, jsem rád, že jsem chytal osmnáct let v extralize, těší mě, že jsem zažil krásné finále proti Vsetínu a taky vím, že každá sezóna byla jiná, že se mi někdy dařilo, ale někdy to za moc nestálo. Bohužel jsem byl v určité době i lajdák a nevážil si toho, co jsem měl. Jenže nebýt všech těch zkušeností, vzestupů a pádů, tak nyní nemám klukům moc co předávat. Život mě naučil… (úsměv) A co je podstatné? Až nyní coby trenér se cítím být naplněný.

Měl jsi i ty coby brankář svého trenéra? Nebo to tenkrát nebylo zvykem?

Nebylo. Samozřejmě, že občas jsme nějaký brankářský trénink měli, ale vedli ho spíš chlapi – bývalí brankáři – jen tak pro radost, protože je to prostě bavilo. Já jsem vlastně první trenér gólmanů, který ve Zlíně získal smlouvu. Začal jsem u mládeže a vydupal si mě Eduard Svoboda, tatínek současného extraligového trenéra Roberta Svobody. Pak se po letech do Zlína vrátil Zdeněk Venera a ten si mě vzal k mužům. Takže v době, kdy jsem chytal, nebylo běžné, aby měl každý klub svého trenéra brankářů. To se změnilo až v nedávné době a je to dobře, protože gólman je sedmdesát procent z celého úspěchu týmu.

Mezi muži jsi debutoval v sezóně 1986/1987. Vybavíš si, jak se ti krok do dospělého hokeje vyvedl?

K prvnímu zápasu jsem se dostal celkem náhodně. Bylo mi osmnáct let a jeli jsme do Jihlavy, což byl skvělý vojenský klub, několikanásobný mistr československé ligy. Odjížděl jsem coby dvojka, ale během rozbruslení se kolega Jirka Svoboda zranil a tak jsem musel nakonec nastoupit do brány já. Dopadlo to fantasticky, protože jsme Jihlavu, v brance s mladým Petrem Břízou, porazili 3:5 a jednalo se o první výhru Zlína na Horáckém zimním stadionu po dlouhých patnácti letech. Následně jsme dostali výprask v Trenčíně a shodou okolností přišly moje první eskapády, trest a stěhování do Hodonína. Další šanci ve Zlíně jsem dostal až po vojně…

A jak dopadla tato další zlínská šance?

Víš jak? Znovu jsme jeli do Jihlavy. A znovu jsme vyhráli 3:5. Akorát tentokrát stál v jihlavské brance Dominik Hašek… (smích) Díky tomuto vydařenému zápasu jsem si získal tehdejšího trenéra Nováka a zůstal jsem ve Zlíně nastálo. Stále mladým brankářům vtloukám do hlavy, že od prvních krůčků na ledě se veškeré tvé snažení ubírá k tomu klíčovému prvnímu zápasu za muže. Ten je zásadní. Jakmile nezachytáš, pošlou tě někam do druhé ligy s tím, ať se ještě vyhraješ, a jsi v pytli. Vezmi si to tak – týmů není moc, branka je jenom jedna a každý rok vychází z juniorek několik brankářů. To je neskutečné…

U divadelních rozhovorů mě hodně zajímá téma vztahů mezi bardy a nováčky. Jak je to u hokeje? Přijaly tě tehdejší opory týmu mezi sebe?

Bez problému. Na ledě i v kabině jsou si všichni rovni, což platilo tehdy a samozřejmě to platí i dnes. Když jsem coby mladík poprvé vstoupil do kabiny mužů, tak kapitánem byl Miloš Sedlák, v současné době kustod Áčka, kterému jsme nedávno vyvěšovali dres ke stropu zimáku, vedle mě seděl Luďa Pelc nebo Zdeňa Čech a bylo to úplně v pohodě.

Takže žádný křest ohněm se nekonal?

Samozřejmě, že nějaké nesmysly by se našly… (úsměv) Vybavuji si, že jsme museli například skákat do bazénu s přivázaným vysavačem na zádech a jeho dlouhou trubkou v puse, ale to už je dávno pryč. Dneska mladí hráči dávají maximálně zápisné do klubové kasy.

Snad se na mě neurazíš, když řeknu, že mám tvou kariéru pojmenovanou jako „čekání na příležitost“. Coby brankářská dvojka jsi dlouhá léta bojoval o místo na ledě. Nebylo to někdy frustrující?

Popravdě, já jsem ani nebojoval. Vždycky jsem si plnil pozici dvojky, kolegy podporoval, a pokud byla potřeba, tak jsem do zápasu naskočil. Opravdu jsem to bral tak, že v týmu jsou vždycky potřeba dva brankáři. Připravoval jsem se s nejlepším vědomím a svědomím a záleželo jen a pouze na trenérovi, komu dal příležitost. Ale zažil jsem i krásná období. Například když jsem dělal dvojku Vladimíru Hudáčkovi, tak jsme se v brance střídali po dvou zápasech a v konečném hodnocení byl Vláďa první a já snad třetí v tabulce gólmanů celé extraligy.

Ani v mladých letech tě to netrápilo?

Nijak výrazně. Nepopírám, že jsem nikdy nechtěl být jedničkou, ale skutečně jsem to nehrotil. Asi to pramenilo i z výchovy. Uvědom si, že když jsem nastoupil do tehdejší federální ligy, tak v ní bylo osm českých týmů a čtyři týmy slovenské. Což znamená, že chytat nejvyšší ligu bylo jakýmsi splněným snem, protože míst pro brankáře zase tolik nebylo.

Takže za tvým překvapivým odchodem ze Zlína do Litvínova není pocit, řekněme, nevyužití?

Ne, ne. Tehdy jsem ve Zlíně udělal další průser a pro změnu byl poslán do Prostějova. Jedním z našich soupeřů byla i Kometa Brno, kterou trénoval pan Beránek, jenž po sezóně přestoupil právě do Litvínova. A když se jim uvolnilo místo brankáře, vzpomněl si na mě. Takže šlo v celku o náhodu. Najednou jsem se ocitl opět v nejvyšší lize. Po dvou vydařených letech na severu Čech mi vypršela smlouva, a kdo mě koupil? Ano, zase Zlín. Paradox, že? (smích)

To ano.

Ve Zlíně jsem se potkal znovu s Jardou Kamešem, ještě jsme prožili další velmi pěkné a úspěšné sezóny, a když odešel, tak přede mě trenér Stavjaňa s důvěrou položil seznam dvanácti brankářů s tím, ať si k sobě vyberu parťáka. Mohl jsem si vybrat chytře s vědomím, že si pořádně zachytám, ale já se rozhodl pro Vladimíra Hudáčka, protože mi záleželo na tom, aby bylo v týmu kvalitní brankářské duo, nikoliv vyčnívající jedinec.

Když jsem nazval tvou kariéru jako „čekání na příležitost“, tak je důležité ještě doplnit, že pokud už ona šance přišla, tak ses jí většinou zhostil bravurně. Jako důkaz nám může posloužit tvůj nezapomenutelný výkon v semifinále 1999, kdy jste vyřadili Třinec a postoupili do finále extraligy.

Přiznám se, že na to rozhodující semifinálové utkání nikdy nezapomenu. Stav byl 2:2 na zápasy, v dalším utkání se už rozhodovalo o postupujícím do finále a Jardu Kameše z ničeho nic zastihla nevolnost, takže nezbývalo nic jiného, než abych ten klíčový duel odchytal. A vůbec to nezačalo dobře. Dodneška jsem neodpustil Martinu Hamrlíkovi, že v desáté minutě zvedl nohu při střele Pletky od modré čáry a já za sebou slyšel jen cinknutí. Puk byl v brance a celý zimák na mě nevěřícně zíral… (úsměv) Naštěstí jsme zápas otočili a v neuvěřitelném stresu ho šťastně dohráli a mohli se radovat z postupu do finále, ve kterém na nás čekal zase Vsetín.

Bohužel ani to finále pro tebe nezačalo úplně šťastně. Pro změnu ze zdravotních důvodů.

Ano. Hned v prvním finálovém zápase, ve kterém mi Martin Procházka nasázel tři góly, mě během přesilovky trefil obránce Libor Zábranský do kolena. Nějak jsem to dochytal, ale tím pro mě celá série skončila, protože jsem měl koleno jak balón. Vsetín nás v podstatě převálcoval a stačily mu k tomu pouhé tři zápasy (pozn.: tehdejší vyřazovací série se hrály na tři vítězné zápasy).

Na co ze své dlouhé hráčské kariéry vzpomínáš nejraději? Je to třeba právě zmíněné play-off 1999?

Myslím si, že ano. Celá ta sezóna 1998/1999 mě bavila a konkrétně ten finálový zápas ve Vsetíně jsem si opravdu užíval. Měli jsme navíc takové nepsané pravidlo, a sice že většinu zápasů na Lapači jsem chytal já. Proti mně byl v brance Roman Čechmánek, který byl coby mladíček ve Zlíně de facto mým žákem, proto jsem byl rád, když jsem proti němu mohl nastoupit.

Čeho naopak lituješ? Co bys zpětně udělal ve své hráčské kariéře jinak?

Jediné, čeho doopravdy lituji, je to, že jsem v roce 2001 dostal další nabídku na působení ve Zlíně a odmítl jsem ji. Raději jsem dal přednost nabídce z první ligy, a to na pozici prvního brankáře. Byla to z mé strany skutečně obrovská chyba. Okamžitě jsem zjistil, jak to v onom klubu doopravdy funguje a po dvou měsících jsem raději odešel chytat do Duisburgu, který hrál druhou německou ligu. Následně přišlo zranění a už jsem jenom tak paběrkoval a řeknu-li to blbě, dochytal jsem v zapomnění…

Trénováním jsme začali a trénováním i skončíme. Pokud se nepletu, tak se totiž nevěnuješ jenom mužům, ale dlouhodobě se staráš i o mládež, mám pravdu?

Ano… Trénovat mládež jsem začal už v době, kdy jsem pověsil betony na hřebík. S kolegou Jurajem Juríkem jsme si nejprve založili brankářskou-střeleckou školu a starali jsme se výhradně o malé děti. Jezdili jsme s nimi na všemožné zdokonalovací tréninky a přirozeně z toho pak vyplynulo i mé angažmá u zlínského klubu. Na základě toho jsem byl osloven také inline hokejovým týmem IHC Devils Zlín, který založil a dodneška v jeho čele stojí Ivan Tomaštík, a tak jsem tehdy postavil tým kolem svého syna Davida. Uplynulo nějakých patnáct let a v současné době jsem šéftrenérem mládeže a můžeme se pochlubit školou bruslení, přípravkou, mladšími i staršími žáky, juniory a samozřejmě i muži, o které se ale nestarám, protože bych se musel zbláznit… (smích) Navíc se těšíme parádní podpoře od města Zlín a taky od klubu PSG Zlín, z čehož mám fakt velkou radost. Klub PSG Zlín nám navíc ochotně půjčuje mladé hráče mimo hokejovou sezónu a my se je na oplátku snažíme vracet zase o něco lepší a připravenější na sezónu. Je to celé propletené.

Že se vám na poli inline hokeje daří je patrné nejen z toho, že v mládežnických kategoriích pravidelně vyhráváte mistrovské tituly, ale taky z toho, že je o vás slyšet díky vzniklé hokejové mládežnické odnoži zmíněného klubu IHC Devils Zlín.

Spojili jsme se totiž s rodinou Pavlůskovou, což jsou obdivuhodní a velmi schopní lidé, která sehnala sponzora – zlínskou firmu Vitar – a všichni dohromady jsme začali před třemi lety pořádat tak zvaný Capri-Sun CUP. Jde o projekt hokejových turnajů pro děti prvních tříd a mladších ročníků, který už překročil hranice regionu. Od roku 2018 s námi navíc spolupracuje i zlínský hokejový klub a Krajský svaz ledního hokeje Zlín. Moc mě to baví.

 

Rozhovor vyšel v únorovém čísle kulturního a lifestylového magazínu inZlin.

 

Foto: Jiří Zaňát, archiv Daniela Ostrčilíka a archiv Capri-Sun CUPu