Umělecký soubor zlínského divadla prošel hned několika změnami. Nejenže se začátkem aktuální sezóny nastoupil nový umělecký šéf a zároveň i mladý herec. Změna nastala také na pozici dramaturga, když Kateřinu Menclerovou nahradila Katarína Kašpárková Koišová.
„Současná dramaturgie zlínského divadla se mi líbí. Je mi sympatické, jak je to v současnosti nastavené. Líbí se mi i zaměření na lokální témata,“ má jasno slovenská rodačka, jejíž první inscenace, na které se ve Zlíně podílela, byla detektivní komedie Smrt v hotelu Alexandria.
Jaká je tvoje úplně první vzpomínka, jež se váže ke zlínskému divadlu?
O zlínském divadle jsem samozřejmě slyšela už v době, kdy jsem studovala v Brně na JAMU, ale poprvé jsem do něj vkročila, až když měla premiéru inscenace Agent František ve službách Sherlocka Holmese v roce 2014. Tuto inscenaci totiž režíroval nynější šéf zlínského uměleckého souboru Patrik Lančarič, se kterým se známe dlouhé roky.
A vybavíš si úplně první vzpomínku na divadlo obecně? Čím tě uchvátilo?
To už si snad ani nepamatuji. (přemýšlí) Řekli mi, ať přijdu! (smích)
Kdo ti to řekl?
Pocházím ze slovenského města Pezinok a tam bylo ochotnické divadlo, které se jmenovalo P.R.D., což znamená Pezinské rozprávkové divadlo. Když mi bylo čtrnáct let, tak mě moje kamarádka seznámila právě s lidmi z tohoto souboru, mezi nimiž byli například i Patrik Lančarič anebo dramatik Peter Pavlac (pozn.: pro zlínské divadlo napsal scénář k inscenacím Agent František ve službách Sherlocka Holmese a Já, Baťa). Několikrát jsme se nezávazně potkali a jednoho dne mi řekli, ať mezi ně přijdu. No a já jsem opravdu přišla… (smích)
Počítám, že tehdy ses ještě dramaturgii nevěnovala.
To ne. Byla jsem tam jako herečka, což je v mém případě velmi odvážné tvrzení. (smích) Podstatné však bylo, že jsme jednou začali důkladně rozebírat Čechovův Višňový sad a mě to tak moc bavilo, že jsem si veškeré materiály dopředu připravovala doma. Úplně mě to pohltilo. Až mi bylo vysvětleno, že přesně toto dělá dramaturg. Najednou jsem měla jasno, co bych chtěla dělat. (úsměv)
Nemrzelo tě zpětně, že ses přece jen vykašlala na herectví?
Ne, měla jsem s hraním vždycky problém. Ani nevíš, jak jsem byla ráda, když jsem dramaturgii objevila. Těšilo mě, že se můžu realizovat v divadle a nemusím stát na jevišti.
Dramaturg mimo jiné ovlivňuje repertoár divadla, je u vzniku inscenací a stále objevuje nové tituly a autory. Co považuješ na této profesi za nejzajímavější?
Přiznám se, že nejvíc mě baví práce na inscenaci. Člověk je u prvního čtení textu a následně sleduje vývoj zkoušení, sleduje herce a herečky na jevišti, spolupracuje s režisérem, scénografem, hudebníkem. Každý do inscenace vkládá svůj díl práce. Všechno do sebe zapadá, až je najednou premiéra… (úsměv) Celý ten proces je neuvěřitelně fascinující.
Co je naopak na práci dramaturga nejsložitější?
Myslím si, že to je individuální. Ale za mě je to určitě hledání těch správných titulů. Vždycky je potřeba, aby daný titul seděl jak divadlu a konkrétnímu souboru, tak i divákům. Navíc je důležité také správné načasování, což je celkem složité, když se dramaturgie plánuje na jeden až dva roky dopředu a ne všechno lze předpokládat. Když se toto všechno podaří sladit, je to taký malý zázrak.
Jak vnímáš současnou dramaturgii zlínského divadla?
Záběr dramaturgie ve zlínském divadle je opravdu hodně široký, což je logické, protože je potřeba uspokojit celé spektrum diváků. Je tedy nutné, abychom dodržovali jakousi žánrovou pestrost. Současná dramaturgie zlínského divadla se mi líbí. Je mi sympatické, jak je to v současnosti nastavené. Líbí se mi i zaměření na lokální témata.
V souboru jsi na začátku letošní sezóny nahradila Kateřinu Menclerovou. Měla jsi Městské divadlo Zlín v hledáčku, nebo šlo o shodu okolností?
Šlo o úplnou náhodu. Po premiéře inscenace Já, Baťa mě oslovila dnes už bývalá šéfka Hanka Mikolášková. Překvapilo mě to. Několik let jsem se divadlu věnovala jen napůl, protože jsem byla na mateřské dovolené a zrovna tehdy nastala doba, kdy jsem přemýšlela, co budu dělat. Než jsem ale stačila cokoliv rozjednat, tak mi na stole přistála tato nabídka. Zúčastnila jsem se výběrového řízení a ono to vyšlo… (úsměv)
Sehrál v tvém rozhodování, zda do Zlína jít či nejít, roli i fakt, že se stal novým šéfem právě Patrik Lančarič, kterého znáš od dětských let?
Určitě to při mém rozhodování roli sehrálo. Patrik byl jeden ze tří důležitých faktorů, které mě ovlivnily. Dalšími faktory pak byly skvělé inscenace a výborní herci, které jsem tady viděla a rodinné zázemí, které mám kousek od Zlína. Taky musím přiznat, že mě lákalo to velké divadlo, protože mé předešlé zkušenosti jsou spíš z malých divadel.
To je pravda. Zkušenosti jsi sbírala například v Divadle Feste a taky v Divadle 7 a půl. Myslíš, že se dají přenést do velkého zlínského divadla?
Určitě z těch zkušeností čerpat můžu. Ale je pravda, že rozdíly jsou v mnoha ohledech velké. Nejen ve velikosti jeviště, ale i třeba v počtu lidí v hereckém souboru. V předchozích divadlech jsem pracovala dejme tomu se čtyřmi herci a nyní jich je v inscenaci třeba dvacet. Nicméně ve své podstatě je práce vždycky stejně intenzivní.
Kterého z autorů máš nejraději? A který titul bys na zlínské jeviště ráda prosadila?
Jeden vysněný titul, který bych jen stěží prosadila v rámci repertoáru v těch menších divadlech, mám, ale neprozradím ho. Snad se někdy na zlínském repertoáru objeví… (úsměv) Co se autorů týče, tak nemám jednoho oblíbeného. Mám jich několik a nedokážu proto odpovědět. Ale víš, co mě hodně baví? Dramatizace románů a prózy. Přijde mi lákavé hledat klíč k tomu, jak konkrétní knihu, titul převést na jeviště.
Krátce po vánočních svátcích začínáš zkoušet Drahou legraci, kterou bude režírovat Patrik Lančarič. O něm jsme už v rozhovoru mluvili. Překvapilo mě, že i když se znáte mnoho let, tak budete společně pracovat úplně poprvé.
Ona to bude naše první profesionální spolupráce. V dobách, kdy jsme byli součástí pezinského ochotnického souboru, jsme se při práci potkali. Ale nikdy ne ve vztahu režisér – dramaturg. Navíc je to dávno. Míjeli jsme se celé ty roky díky tomu, že jsem šla studovat do Brna a po studiích jsem zůstala v České republice, zatímco Patrik režíroval spíš na Slovensku.
Jak na tebe za ty čtyři měsíce vlastně zapůsobil Zlín?
Musím říct, že na mě zapůsobil až nad očekávání dobře. Cítím se tady jako doma. Morava je velmi blízká Slovensku, odkud pocházím, což je na každém kroku znát. Pociťovala jsem to už v Brně, ale přece jen, Zlín je nám ještě o něco blíž.
Rozhovor vyšel také v tištěné podobě, a to v prosincovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Archiv Městského divadla Zlín