Pepa Tichánek je nenápadný chlapík, kterého byste spíš tipovali na sportovce. Ale zdání klame. Sportuje sice rád, přesto je tělem i duší muzikant. A na svůj věk toho zažil už víc než dost. Od devadesátých let, kdy zpíval v kapele Argema, se postupně vyprofiloval v perfektního swingového zpěváka.
Přesvědčit se o tom můžete už 13. listopadu, kdy vystoupí spolu s Avion Big Bandem v Kongresovém centru, a to i za účasti hvězdného hosta, kterým bude Jiří Korn. „Půjde o dost dobrou párty,“ slibuje muž, jenž v úspěšném zlínském tělesu působí čtvrtým rokem.
Jak v současné době vnímáš zlínskou hudební scénu? Najdou se tady nyní kapely, kterým fandíš?
Abych pravdu řekl, tak na zlínskou hudební scénu z časových důvodů moc nechodím. Nicméně je tady třeba kapela Fresh Minute, hrající fakt pohodovou muziku, kterou navíc tvoří přímo na pódiu. Této kapele fandím, nejen proto, že v ní hrají i kluci od nás z Avion Big Bandu. Mladí, ovšem strašně šikovní. Občas si rád zajdu na F-dur Jazzband, kde zpívají moji milí oblíbenci Zuzka Sapárová, kterou jste mohli vidět v představení zlínského divadla Řek Zorba, a Roland Hamaj z Filharmonie Bohuslava Martinů. Navíc s F-dur Jazzbandem spolupracuji. Na konci roku opět vyrazíme hrát do pražského Hiltonu. (přemýšlí) Výborní jsou také Even Jazz Trio. A zaznamenal jsem tady ještě nějaké metalové a rockové kapely, ale ty mě neoslovily vůbec.
Proč je podle tebe zlínská hudební scéna tak nějak chudá? Kde je víc kvalitních mladých perspektivních kapel?
Nevím, jestli je správné nazývat zlínskou scénu chudou. Nerad bych někoho urazil. Jsou tady ještě všemožní DJ´s a taky kluci jako Animal Orchestras. Spíš bych řekl, že ten problém je tak trochu celorepublikový. Většina kapel totiž hraje věci převzaté, málokterá hraje čistě své. A když už ty kapely hrají všemožné coververze, tak ok, ale bylo by rozhodně zajímavější, kdyby je obohatily alespoň nějakým svým vlastním nápadem.
Tak to vnímáš dnes, plný zkušeností a krátce před čtyřicítkou. Vnímal jsi ale tento problém už v době, kdy jsi coby teenager ten hudební svět teprve poznával?
Vůbec. (smích) Taky jsem si prošel obdobím, kdy jsme hráli převzaté věci, na kterých jsme se učili, ale byla jiná doba a možnosti. Tenkrát mě ježdění po zábavách přestalo velmi brzo bavit. Měl jsem v sobě jakousi invenci dělat vlastní písničky s vlastními muzikanty.
Znalci a fajnšmekři si možná vzpomenou, že jsi v poměrně brzkém věku nastoupil v polovině devadesátých let do kapely Argema. Kolik ti vlastně bylo let?
Sedmnáct… (úsměv)
Uherskohradišťská parta byla v té době na svém vrcholu. Proč vsadila zrovna na tebe, mladíčka, který ještě nebyl ani plnoletý? Jak na vaši spolupráci došlo?
V září 1995, po vydání desky Tohle je ráj, tragicky zahynul přímo na pódiu kytarista Argemy Bohdan Furch. Pánové se však nakonec rozhodli, že budou pokračovat dál. Bohužel do toho ale už nechtěl jít zpěvák Láďa Lysek, který s Bohdanem kamarádil a celou událost těžce nesl. Tak bylo třeba hledat náhradu jak ke kytaře, tak k mikrofonu. Kapelník Pepa Pavka nejdřív oslovil zkušeného Fany Michalíka, bývalého zpěváka Citronu, nyní člena Limetalu, ten však odmítl a doporučil mě, protože jsme se znali. Já jsem v té době už zpíval v jedné valašskomeziříčské bigbítové kapele a troufám si říct, že Fany dobře odhadl, že jsem nějaký ten talent měl.
Jak to celé pokračovalo?
Seděl jsem ve Valmezu v restauraci Slávie a najednou přiletěl brácha s tím, že je u nás doma Pepa Pavka. Wau. První, co mi blesklo hlavou, bylo, že do Argemy v žádném případě nepůjdu. Chtěl jsem dělat tvrdší muziku. Vždyť jsem pocházel z tvrdšího beskydského kraje… (smích) Nicméně jsem si s Pepou přece jen povykládal a nakonec i souhlasil, že přijedu na zkoušku. Tam jsme si plácli. Ono celé to mé angažmá v Argemě byl i trochu obchodní tah – byl jsem přece mladý dlouhovlasý blonďák a na to holky letěly… (smích)
Díky Argemě jsi poměrně brzo poznal velký hudební svět. Nahrávací studia, stovky koncertů ročně, plné haly a zlaté desky, to byl na nějaký čas celý tvůj život. Poznamenalo tě to nějakým způsobem?
No, přiznávám, byl to velký fičák. Z malého města jsem se rázem dostal do Paláce kultury, kde mi předávali zlatou desku za první natočené album. Okamžitě jsem přestal bydlet u rodičů, přestěhoval se a v sedmnácti skutečně začal žít život profesionálního muzikanta, což obnášelo neustálé zkoušení, hraní, málo spaní a hodně cestování po celé republice. Ročně jsme odehráli zhruba 150 koncertů. Úplně jsem přestal vnímat reálný život.
Bylo moc těžké se do toho normálního života zase vracet?
Bylo… (přemýšlí) Víš, mě hudba Argemy přestala po třech letech, co jsem v ní působil, naprosto bavit. Dostavil se jakýsi syndrom vyhoření. Cítil jsem, že se potřebuji někam posunout. Věděl jsem, že chci prostě dělat lepší hudbu s lepšími muzikanty. (znovu přemýšlí) Za ty tři roky jsem si vydělal nějaké peníze a po odchodu z Argemy navíc nepracoval. Až jsem si jednoho dne uvědomil, že nemám nic. Byl jsem bez peněz a taky bez sportu, který mě držel a drží na nohou. Mladý a nezkušený jsem se zase ocitl v realitě. Zjistil jsem, že jsem všechno utratil, nic neumím a je potřeba si najít práci. Tak jsem začal pracovat, ale zároveň skutečně i znovu dělat muziku, která mě bavila, ač nebyla na žádné komerční úrovni. Měl jsem kolem sebe kvalitní hudebníky, díky kterým jsem se doučil všechno to, co jsem opomenul kvůli tomu kolotoči jménem Argema.
Čili chápu to správně, že jsi z Argemy, která ve své době šlapala na paty snad i Lucii, odešel čistě proto, že tě to přestalo bavit? Nebylo v tom nic víc?
Byla tam ještě jedna věc. Samozřejmě jsme hodně pařili a také používali všelijaké látky, které nás drželi v určitém tempu. Jenže ty látky se moc neslučují s nějakou dlouhodobou produktivitou a spíš ti žerou mozek, takže jsem to potřeboval definitivně a rázně ukončit. Navíc management, potažmo řízení toho seskupení, nebylo pro mě osobně z lidského hlediska možné k fungování. Příkladů je mnoho. Argema byla velká škola. Díky ní jsem se ale tak maximálně vyhnul vojně. Dnes je to opravdu jen dávná vzpomínka.
Po odchodu z Argemy a období hledání se, jsi na zpěv a muziku však nezanevřel. Vystřídal jsi řadu kapel, vyzkoušel sis hardrock, funky, taneční hudbu a nyní stojíš již čtvrtým rokem za mikrofonem obřího zlínského tělesa, které si říká Avion Big Band. Je tento orchestr o síle dvaceti muzikantů to, u čeho bys již rád dlouhodobě zůstal?
Když toto těleso spustí, tak je to nářez jako kráva… (smích) Určitě zatím nevidím žádný důvod, abych měnil. Ano, hrajeme sice převzaté věci, což jsme již probírali, ale hrajeme je jinak. Světové hity házíme do swingového, jazzového nebo funkového rytmu. Jsme dobrá parta a baví nás to. Navíc jsou v Avionu i muzikanti, se kterými si dovedu představit ještě nějaký vedlejší projekt. Zatím hledám koncept a řeším, jakým způsobem vůbec tvořit.
Liší se nějakým zásadním způsobem fungování v takovém tělese oproti fungování v rockové kapele?
Když máš vlastní kapelu o pěti členech a děláš vlastní písničky, tak nad tím přemýšlíš téměř dvacet čtyři hodin denně. Je třeba jednotlivé nápady rozvíjet. Kdežto s velkým Big Bandem je to hlavně o pravidelných zkouškách, na nichž hraješ podle připravených not a je nutné se sehrát v jeden celek.
13. listopadu si Avion Big Band zahraje společně s Jiřím Kornem. Jak toto jedinečné spojení vnímáš? Čím bude koncert pro fanoušky zajímavý?
Moc se těším. Až mám obavy, že si to při tom zápřahu dokonale neužiju. Zajímavé to bude určitě tím, že zahrajeme písničky, které jsme ještě nikdy nehráli. Bude to dost dobrá párty. Pro Avion Big Band je to navíc celé zajímavé ještě i z toho důvodu, že koncert domluvil náš vynikající pianista Milan Vidlák, jenž hrál dlouhá léta v Bigbandu Gustava Broma, s muzikou procestoval svět a řídil dokonce brněnský orchestr Národního divadla. Má za sebou tři sta repríz muzikálu Jesus Christ Superstar a je vynikající radiotechnik a radista. (smích) No a k tomu všemu spolupracoval právě s Jiřím Kornem.
Jaká byla prvotní reakce Jiřího Korna na nabídku společného koncertu s vámi?
Pan Korn s touto nabídkou okamžitě souhlasil. Sám si dokonce vybral písně, které chce, aby zazněly, a nyní na tom všichni makáme. Je to neuvěřitelný zápřah. Jiří Korn je naprostý profesionál a dříč.
Co všechno během večera zazní?
Celý koncert bude ve stylu Jamese Bonda, takže zazní titulní hity jako GoldenEye nebo Live And Let Die. S Jirkou Kornem zahrajeme druhý blok písní, dále přivítáme na pódiu spoustu dalších hostů, mimo jiné i herce Tomáše Davida, který nám samotného Bonda ztvární. Lidé se mohou těšit také na speciální překvapení od naší kapely, lépe řečeno, jeden z fanoušků bude vylosován a dostane dárek. Víc neprozradím…
Tak mě napadá – máš své pěvecké vzory?
Míval jsem, a to do té doby, než jsem zjistil, že není vůbec třeba někoho kopírovat. Určitě mě v mládí ovlivnil Dan Bárta, pro mě český fenomén. Ten taky ušel od bigbítu dlouhou cestu. Nebo Robert Plant. Až jsem poprvé uslyšel Franka Sinatru a vážně si sedl na zadek. To jsem byl tak dojatý, že jsem řekl – ano, tohle chci. Přesto si myslím, že je důležité, aby člověk šel svou vlastní cestou a je jedno, jaký styl hudby dělá.
Shrneme-li to, už jsi toho v muzice zažil víc než dost. Jaký je momentálně tvůj největší hudební sen?
Aby mi fungovaly hlasivky… (úsměv) Nebráním se jakýmkoliv projektům různých stylů. Do budoucna bych chtěl postavit kapelu a dělat jen své věci. Projekt, který by za něco stál. Mohla by i vzniknout deska, jež by mě hřála u srdíčka a několik lidí potěšila. Třeba maminku. To bych si s ní šel za odměnu znovu koupit nějakou pěknou košili… (smích)
Rozhovor si můžete přečíst také v tištěné podobě, a to v aktuálním – listopadovém – čísle kulturního a lifestylového magazínu inZlin!
Foto: Jan Salač