Za šestadvacet let života prožil to, co mnozí neprožijí ani za dva životy. V poměrně brzkém věku se ocitl na šikmé ploše a začal se neřízeně řítit do propasti. Alkohol, drogy, exekuce, ulice. Svou těžkou situaci nezvládal a jednoho dne tak z ničeho nic stál na hranici života a smrti.

Vrátit se z pekla nebylo vůbec lehké, ale Jan Rendl to dokázal. Velkou sílu k tomu, aby opět našel krásu každodennosti, mu dodala láska. K ženě a k cestování. Příběh, který může vypadat jakkoliv smyšleně, se skutečně stal. Dnes si jde mladý cestovatel plně za svým snem. Snaží se lidi inspirovat, varovat a předávat jim své zážitky z všemožných výletů do dalekých zemí. Přečtěte si zcela otevřenou zpověď ostravského rodáka, jenž bude mít přednášku i ve zlínském klubu Sklep 33.

Tvůj život připomíná jízdu na horské dráze, a to v tom dobrém i špatném slova smyslu. Na svůj věk jsi toho prožil opravdu hodně. V jaké fázi se nacházíš momentálně?

Momentálně se nacházím v rozpolcené fázi. Cestování mi bere spoustu času a musím říct, že skloubit ho s prací a častými nočními směnami je fakt náročné. Do toho mám víc a víc přednášek, což je skvělé, ale musím se tím pádem věnovat i propagaci a věcem s nimi spojenými. Občas si říkám, jestli mi to za to stojí. Ale držím se, makám na tom, abych se přiblížil ke svému snu – být cestovatelem se vším všudy.

Nebýt tvých závažných existenčních problémů, tak bys asi krásu v cestování neobjevil, mám pravdu? Kdyby ses nepostavil na novou startovací čáru, zřejmě bys dnes měl úplně jiné sny…

Je to přesně tak, jak říkáš. Až po tom, co jsem prožil pád na úplné dno, jsem si uvědomil krásu života a řekl jsem si, že chci zažívat hezké věci.

Pojďme si tvůj nelehký životní příběh připomenout. Kdy se ti začala půda pod nohama propadat? Už v dětství nebo v dospívání?

Od dětství jsem vybočoval z řady. Už na základce jsem stál, díky své nadprůměrné inteligenci, jaksi bokem. Vnímal jsem věci jinak než ostatní spolužáci a taky jsem o věcech přemýšlel jinak. V pubertě jsem se chtěl někam zařadit, chtěl jsem někam patřit, jenže jsem nevěděl, co se sebou. A tak přišly první problémy, objevil jsem útočiště v alkoholu a začalo to všechno postupně gradovat. Neustálé opíjení zapříčinilo postupnou destrukci mé osobnosti.

Uvědomoval sis v určité chvíli, že už to nemáš pod kontrolou a řítíš se do pasti?

Myslím, že ze začátku jsem si to nějakým způsobem uvědomoval. Už v šestnácti a následně v sedmnácti letech jsem absolvoval léčení v psychiatrické léčebně. Tam jsem se vždycky tak nějak srovnal, ale když jsem zařízení opustil, okamžitě jsem sklouzl do starých kolejí. Skončil jsem se studiem na střední škole a raději jsem si našel práci, abych měl nějaký příjem.

Jak to pokračovalo?

Po čase mě z práce vyhodili. Věděl jsem, že jsem v průseru, který už nejde zastavit. Začal jsem před problémy utíkat, raději jsem se každý den opil. K tomu všemu jsem odešel z domu a začal bydlet v jednom bytě s feťačkou, jejím partnerem a dětmi. Jediná má každodenní starost byla, kde vzít peníze na víno a drogy. Žil jsem život na okraji společnosti. Zneužíval jsem sociální dávky, kradl v obchodech. Z tohoto způsobu života může ve finále vyplynout jen jedno a to vystěhování. Po několika měsících jsem se ocitl na ulici, navíc trestně stíhaný…

Jaký je pro mladého – šestnáctiletého – kluka pobyt v psychiatrické léčebně?

Jsi totálně vytržený z reálného života. Když mě tam rodiče přivezli, tak mě doktoři okamžitě zavřeli do malého pokoje s mříží na okně. Díval jsem se ven a vůbec jsem netušil, co se se mnou děje. Naštěstí jsem se poměrně rychle začal adaptovat, četl jsem filozofii a doufal, že mě to někam posune. Ovšem bylo to k ničemu.

Mimochodem, co zapříčinilo neúspěšné léčení? Proč ses nezvládl zařadit do normálního života?

V psychiatrické léčebně si uvědomuješ jenom sám sebe, opravdu jsi mimo reálný život. Přemýšlíš nad svými problémy a není kolem tebe nic, co by tě rozptylovalo. Žádní kamarádi, žádný alkohol. Nic. Jakmile jsem se ale ocitl venku, zašel jsem na pivo a bohužel sklouzl ke starému stylu života.

Co na to rodina? Nebylo v silách rodičů či bratra, aby ti nějakým způsobem pomohli?

Rodina se mi samozřejmě snažila pomoct, krátce po prvním léčení mě poslala na to druhé. Myslím, že pro všechny blízké to bylo snad ještě náročnější než pro mě. Kór když viděli, že to nikam nevede. Ale jak už jsem naznačil, v osmnácti letech jsem se odstěhoval a už se mnou nemohli dělat vůbec nic. Náš kontakt se v těch mých nejtěžších chvílích přetrhl.

Po vyhazovu z bytu, který jsi sdílel s rodinou narkomanky, jsi trávil skoro půl roku na ulici. To musela být další pekelná zkušenost.

Věř, že to byl neuvěřitelný šok. Ona se tato zkušenost nedá snad ani popsat. Neměl jsem vůbec nic a posledních pár lidí, které jsem kolem sebe ještě měl, se ode mě definitivně odvrátilo, protože viděli, že se sebou skutečně nic dělat nechci. Situace dospěla tak daleko, že jsem to celé přestal zvládat, nevěděl jsem už kudy kam, a proto jsem se v jedenadvaceti letech pokusil o sebevraždu. Neviděl jsem žádné jiné východisko. Na odchod jsem se psychicky dlouho připravoval.

Jak se člověk připraví na sebevraždu?

Všechno jsem si v hlavě rovnal. Chodil jsem se loučit s místy, kde jsem něco pěkného prožil, v myšlenkách jsem se také loučil s lidmi, na kterých mi záleželo. Rekapituloval jsem si celý svůj život a připravil se na to, že je konec.

Pokus o sebevraždu ti naštěstí nevyšel. Změnilo se něco, když ses probral a zjistil, že jsi stále mezi živými?

Když můj pokus o otrávení nevyšel a na druhý den jsem se probral, tak se ve mně něco zlomilo. Bylo to zásadní. Něco ve mně totiž přece jenom zemřelo, naštěstí to byla ta špatná část mého já. Řekl jsem si: „Dost. Z nějakého důvodu jsem to přežil, proto musím žít. A lépe.“ Cesta do normálního života mi trvala tři roky a nepopírám, občas jsem balancoval na hraně. Nicméně jsem se dostal do Armády spásy, kde se mi naskytly možnosti, abych se ode dna odrazil. Krátce na to jsem si našel práci a začal sekat dobrotu. Dalším důležitým impulzem byla láska. Potkal jsem dívku, se kterou jsem se přestěhoval do Brna, a začali jsme společně cestovat. Nejprve šlo o malé výlety, které mě ale tak bavily, že jsem se najednou vydal sám do Rumunska, což byla moje první větší cesta. V Rumunsku jsem poznal, co se za cestováním skrývá, objevil jsem krásu v každodenním dobrodružství, objevil jsem tu obrovskou svobodu.

Během toho nového životního nádechu jsi určitě chtěl urovnat i vztahy s nejbližšími. Podařilo se ti to?

Bylo velmi těžké přijít za nejbližšími a podívat se jim do očí. Trvalo to. Maminka sice stála při mně, ale táta s bráchou byli ze začátku rezervovaní. Díky bohu je přesvědčily mé činy, a když viděli, že se sebou něco dělám, tak se naše vztahy nakonec narovnaly.

To znamená, že všechno dopadlo dobře. A v Rumunsku se začala psát zcela nová kapitola tvého života. Jak tvoje cesty vypadají? Máš je dopředu naplánované a promyšlené, nebo vyrážíš do světa „na punk“?

První cesty jsem se snažil důkladně rozplánovat, ale zjistil jsem, že mi to moc nejde a tak jsem to vzdal… (smích) Vyrážím tedy „na punk“, spím pod stanem, přemisťuji se pěšky nebo stopem. Výhodou je, že potkávám zajímavé lidi. Od ruských opilců, přes litevského kamioňáka, polského náboženského fanatika, bývalé vojáky z války v Jugoslávii, člena Kosovské osvobozenecké armády či bosenského farmáře… Ne všichni jsou dobří. Potkal jsem i řidiče, který mě o všechno obral, taky jsem dostal pokutu za stopování na dálnici. Muslimové kvůli mně porazili jehně, portugalské holky, které mě nabraly v Černé Hoře, mě zase dva dny vozily po celé zemi, nebo jsem si stopnul taxikáře, který mě nečekaně odvezl zadarmo. Všichni tihle lidé udělali z mých výletů něco výjimečného, co normální člověk jen těžko zažije. A s jejich pomocí nakonec taky vždycky dorazím k cíli cesty, i díky tomu, že mě někteří nechají třeba přenocovat, nebo mi případně mi operou věci.

Na kterou z doposud absolvovaných cest vzpomínáš nejraději?

Přiznám se, že úplně nejraději vzpomínám právě na tu první cestu do Rumunska, na kterou jsem vyrazil bez jakýchkoliv zkušeností. Díky mému tehdejšímu cestovatelskému amatérismu mě málem zatkla maďarská policie, kvůli neznalosti časového pásma jsem se včas nedostal tam, kam jsem chtěl a v horách se mi povedlo třikrát úspěšně ztratit a ještě potkat medvěda. V tu chvíli jsem hodně vnímal svoji smrtelnost, když mi takový kolos chodil kolem stanu. Ale svoboda v rumunských horách mě zcela jasně utvrdila v tom, že tohle je to, co chci dělat.

Podle čeho si vybíráš, kam budeš cestovat?

Vybírám si neturistické a chudší země. Země, kam by většina lidé dobrovolně a sama nejela. Mám na mysli Balkán, Albánii, Kosovo či Ukrajinu.

Kdy ses rozhodl, že začneš o cestách přednášet a propojíš povídání i s tvým nelehkým životním příběhem?

K tomu jsem se odhodlával dlouho. Samozřejmě jsem věděl, že lidi o svých cestách přednáší, jenže mnohdy je to pořád to stejné. Každý, kdo cestuje, zažívá v podstatě podobné příběhy. Proto jsme nad tím s bráchou přemýšleli a napadlo nás, že ukážeme můj příběh se vším všudy. Že lidem ukážu, jak důležité cesty jsou, ty životní i ty po světě, které mě z naprostého dna vytáhly. Na přednáškách se snažím být maximálně otevřený. Když jsem mluvil o svém životě poprvé veřejně, zázračně se mi ulevilo. Spadl ze mě jakýsi tlak, najednou jsem se cítil být lehčí.

Přednášíš i ve školách? Přece jenom, tvůj příběh může být v lecčem i poučný a varovný.

Nějaké nabídky už padly na stůl, čili je možné, že to brzy přijde. Stejně tak bych rád přednášel i na Armádě spásy lidem, kteří jsou v podobné situaci, jako jsem byl já. Třeba by je to povzbudilo.

Jaké máš momentálně plány?

Tento rok se chci věnovat cestám do hor, protože hory jsou moje velká vášeň. Chci vylézt na Mont Blanc a Elbrus, chci se toulat po Rusku a po Gruzii. Příští rok chci vyrazit do Jižní Ameriky, což je můj obrovský sen. Tam nebudu ani stopovat, ale projdu si Kolumbii, Peru a Chile pěkně pěšky… (smích)

Ve zlínském klubu Sklep 33 budeš přednášet 13. března. Na co se můžeme těšit? O jakých cestách budeš povídat?

Čtvrtinu přednášky bude samozřejmě tvořit můj zmíněný osobní příběh. Pak se detailně dostanu k tomu, jaké byly mé cestovatelské začátky. Ale největší prostor budu věnovat hlavně mé loňské dvouměsíční cestě, kdy jsem s batohem na zádech a s minimem financí projel Evropu od břehu Baltského moře v Estonsku až po nejjižnější cíp poloostrova Attika v Řecku. Takže pokud to čtenáře zajímá, určitě je ve Sklepě 33 rád uvidím. Jinak mé cestování můžou sledovat i na mé facebookové stránce „Honza na cestě“.

Když už si tak otevřeně povídáme o tvém životě, tak mi řekni – bereš celou tu temnou minulost jako tvrdou zkušenost, která z tebe udělala kvalitnějšího člověka?

Já hlavně lituji, že jsem ublížil mnoha lidem. (přemýšlí) Ale jsem rád, že jsem si vybojoval nový život. To je úžasné. Napáchal jsem toho opravdu hodně, ovšem vylízal jsem se z toho a v konečném důsledku mě to posílilo.

„Bylo to zlé a temné období,“ vzpomíná bratr Tomáš Rendl

Když bratrovo alkoholové řádění začalo, bylo mi dvanáct let. Co může kluk ve dvanácti letech chápat?

Beze slova jsem sledoval, jak mi mizí peníze z kasičky. Sledoval jsem, jak je bratr zlý na rodiče, nebo jak se tahá s partou divných lidí. Každou noc, až do brzkého rána, hrála v pokoji ta nejtvrdší muzika. Ale i přes to jsem ho jakožto staršího bratra vždy obdivoval a snažil se ho napodobit, možná se mu i zavděčit…

Často jsem mu dával peníze. Pamatuju si na jeden moment, kdy peníze nebyly a tak mě zmlátil až do krve. Drželi jsme se pod krkem a navzájem se škrtili prakticky do bezvědomí.

Nebudu tvrdit, že mě to nezměnilo. Stal jsem se necitlivým a tichým člověkem. A hodně dlouho jsem mu nemohl odpustit to, co dělal rodičům a dalším lidem okolo. Nemohl jsem mu odpustit všechny ty aférky, kdy se například mlátil s otcem, kdy mi ukradl elektroniku a prodal ji v zastavárně, kdy se zamykal v pokoji nebo rovnou v bytě, aby mohl bez pozorování krást peníze na alkohol, nebo kdy přeléval otcovy archivní pálenky a měnil je za obyčejnou vodu. I takové to tehdy bylo…

Snažíš se mít dobré jméno, ale všichni tě znají jen pro výstřelky a neřízené chlastačky tvého bratra. To opravdu není to pro malého kluka to pravé. Skutečně jsem bratra nenáviděl.

I dnes si zachovávám jistou ostražitost, i když věřím, že už je někde mnohem dál. Ale kolotoč toho zklamání, vždyť se vrátil z léčení a chvilku to bylo cajk a pak to zase začalo nanovo, nebo to bylo ještě horší, mě naučil být ostražitý. Obdivuju rodiče, kteří to nevzdali a odpustili mu mnohem rychleji než já. Ty to totiž ničilo nejvíc, když viděli, jak se jejich geniální syn řítí do sraček. Bylo to zlé a temné období.

 

Rozhovor vyšel také v tištěné podobě, a to v únorovém čísle magazínu inZlin.

 

Foto: Archiv Jana Rendla