Další ročník divadelního festivalu Setkání/Stretnutie je tady. V rámci oblíbené česko-slovenské přehlídky je na programu celá řada divadelních představení, ale také série koncertů v šapitó za zlínským kulturním stánkem. Dnes večer, úderem desáté hodiny, zahraje k tanci a pohledu cabaret-punková kapela Franc Alpa.

Kapela Franc Alpa vznikla po dlouhém zkoušení, respektive nezkoušení, ale vysedávání ve zlínském klubu Loft, přibližně v roce 2010. Po prvotních debatách se jednoho dne ustálila historicky první sestava a konečně se začalo i hrát. Prozatím ale ve zkušebně. Jak čas plynul, přišly i první úspěšné koncerty. A přišly i ty méně úspěšné. Koncertovalo se. Následně však odešli někteří členové a zničehonic si dal Franc Alpa nečekaný odpočinek.

V roce 2017 se však utvořilo zbrusu nové složení, a sice Marek Příkazký (baskytara, zpěv) – Martin Šramka (kytara, zpěv) – Petr Ptáček (bicí), které vám opět dopřeje pořádný lidový nátěr. Na tři otázky odpovídal prvně jmenovaný muzikant, mimo jiné přední tvář zlínského hereckého souboru.

Na divadelním festivalu Setkání/Stretnutie jste jako doma. Pokud se nepletu, tak se na něm letos objevíte již potřetí. Co je vám na této česko-slovenské přehlídce sympatické?

Nepleteš se, je to potřetí. Sympatická je česko-slovenská přehlídka sama o sobě, ale hlavně, hrajeme doma, a jak kdysi řekl Vladimír Jiránek, autor Boba a Bobka: „Já vím, že je tady bordel, ale domov máš vždycky jen jeden, synáčku.“

Evidentně plujete poslední měsíce na správné vlně. Vyšla vám debutová deska, pravidelně koncertujete a pomaličku dáváte dohromady i zcela nové písničky. Bude koncert v šapitó něčím speciální? Přece jen, zlínské publikum vás zná a klidně od vás může očekávat nějaké to překvapení.

Ano, vydali jsme novou – čtyři roky starou – desku ALPUM. Koncertujeme víc, než dřív, ale to je vina manažera Jakuba Malovaného, největšího mantáka na světě, kterému jsme vložili své křehké muzikantské duše do rukou. Kapela tak má čas a prostor pro novou tvorbu, která má sice své tempo, ale i své – i cizí – kvality… Pro festivalové publikum jsme si překvapení nenachystali. Snad jen… Peťa Ptáček individuálně pracoval na svém sóle na bicí v kapelových barvách, které si koupil speciálně na tuto produkci.

Za poslední rok jste ušli opravdu kus cesty. Stále se vidíte jako cabaret-punková kapela, co hraje pro radost k tanci a pohledu, nebo se něco změnilo ve vašem pohledu a přístupu k muzice?

V přístupu k muzice jsme pořád pankáči, i když punk se o naši muziku jenom lehce otírá. Na svůj nástroj umí dobře hrát jenom třetina kapely, takže jsme poslední dobou začali klást větší důraz na naše mravokárné, láskyplné a primitivní texty.

 

Foto: Jan Mrlík