Nová éra začíná. Patrik Lančarič se již zabydlel ve své kanceláři a převzal tak vedení nad uměleckým souborem zlínského divadla. Lepšího šéfa si herci snad ani přát nemohli. Slovenský rodák je totiž ostřílený režisér s evropskými zkušenostmi. Úspěšně se věnuje nejen divadlu, ale také filmu a rozhlasu.
„Určitě v sobě nenosím potřebu provést ve zlínském divadle nějakou revoluci. Nic takového. Chtěl bych, aby se zde dělalo dobré divadlo. Divadlo, které bude bavit, rozvíjet a vzdělávat,“ má zcela jasno muž, který se zlínskému divákovi představil v roce 2014 režií adaptace novely Hugo Vavrečky Agent František ve službách Sherlocka Holmese.
Proč ses rozhodl strávit další divadelní část svého života právě ve Zlíně?
Postupně jsem totiž objevil hned několik důvodů, které mě ve výsledku dovedly k onomu rozhodnutí, abych nabídku na šéfování přijal. Víš, kdyby po mě chtělo vedení divadla, abych se rozhodl okamžitě, tak bych do toho určitě nešel. Já si to nejprve ani nedovedl představit. Jenže ředitel Petr Michálek mi dal dostatek času a já si tak mohl o věcech pořádně přemýšlet. Mám zlínské divadlo rád, stejně tak i lidi, kteří v něm pracují, a proto jsem k té nabídce nechtěl přistoupit jakkoliv povrchně. Přiznám se, že konečné pozitivní rozhodnutí mě samotného překvapilo. (úsměv)
Vybavíš si moment, kdys zaregistroval zlínské divadlo vůbec poprvé?
Ano, pamatuji si to velmi přesně. Bylo to v době, kdy se tady stal Dodo Gombár uměleckým šéfem (pozn.: v roce 2006). Oba patříme do stejné generace a tak to určitým způsobem v naší komunitě zarezonovalo. Dokonce si pamatuji, kdy jsem poprvé do zlínského divadla vstoupil, byl jsem na premiéře Dodova Kabaretu.
Čím je ti místní umělecký soubor sympatický?
Každá divadelní práce stojí a padá na lidech. Lidé v divadle jsou alfa a omega. Divadlo není o jednotlivci, divadlo je skutečně závislé na kolektivní spolupráci. Já jsem prošel kus světa, všude se mi s lidmi více či méně pracovalo dobře, ale ve Zlíně jsem získal hned při své první režii pocit, že jsme si všichni vzájemně sedli. Okamžitě jsem si řekl, že pokud tady ještě někdy dostanu další nabídku, beru ji. Pro mě je hrozně důležité, abych si s lidmi při práci rozuměl. Samozřejmě, že člověk ve výsledku vždycky bojuje, i když se komunikace nedaří, ale věř, že ve chvíli, kdy je vše, jak má být, tak jde najednou o velmi vzácné chvíle. A ve Zlíně jsem je zažíval okamžitě.
Když už jsme u těch sympatií, tak mě zajímá, jak si u tebe stojí samotné město Zlín. Líbí se ti?
Přiznám se, že Zlín znám zatím málo. Režíroval jsem tady dvakrát, což znamená, že všehovšudy jsem zde strávil zhruba čtyři měsíce, a to hlavně v divadle. Určitá místa jsem samozřejmě navštívil, ale že bych pronikl do jakéhosi ducha města, to se říct nedá. To znamená, že momentálně můžu Zlín hodnotit akorát na základě nějakého intuitivního pocitu, ale myslím si, že když má toto město tak skvělé divadlo, tak přece nemůže být špatné… (úsměv)
Tvojí předchůdkyni Haně Mikoláškové se podařilo za pět let v šéfovském křesle skutečně mnoho dobrých věcí, díky kterým se zlínské divadlo opět vyšvihlo. Plánuješ pokračovat ve směru, který udala, nebo budeš razit úplně jinou cestu?
Toto je otázka, která se logicky nabízí, a já jí samozřejmě rozumím, ovšem není na ni úplně jednoduchá odpověď, mám-li odpovídat upřímně. (přemýšlí) Určitě v sobě nenosím potřebu provést ve zlínském divadle nějakou zásadní změnu či nějakou revoluci. Nechci popřít tradice. Nic takového. Chtěl bych, aby se zde dělalo dobré divadlo. Divadlo, které bude nás i diváky bavit, rozvíjet a vzdělávat. To je pro mě nejdůležitější. Mám otevřenou hlavu, otevřené srdce a jsem zvědavý, co jsme vlastně schopni vytvořit, kam až přijdeme, co všechno se nám společnými silami podaří.
Spolupracoval jsi s mnoha evropskými divadly, máš zkušenosti z Německa, Norska, Estonska, Litvy, Švýcarska i Anglie. Dají se nějakým způsobem aplikovat ve Zlíně?
Já nevím… Ač se mi ty zkušenosti zdají v podstatě nepřenosné, tak je vnímám jako mou důležitou součást. Jako jakýsi batoh, který je za určitých okolností možné rozbalit a jeho obsah využít. Ale možná taky ne. To se ukáže až časem. Rozhodně nenastupuji do funkce s tím, že budu okamžitě zlínskému divadlu násilím aplikovat všechno, co jsem viděl v Německu nebo Norsku.
Na které pracovní období v zahraničí vzpomínáš nejraději? Které tě zásadním způsobem ovlivnilo?
Zásadní zkušeností byla jednoznačně práce v Thalia Theateru v Hamburku. Byla to moje první práce v cizině a hned v jednom z nejšpičkovějších evropských divadel. Bylo to jako deus ex machina, jako kdyby tě sebrali z nějaké periferie a přemístili tě do epicentra dění evropského divadla. Je to na dlouhé povídání. Tato zkušenost pro mě byla absolutně zásadní a doslova mi překódovala hlavu…
Ty jsi člověk, který divadlo skutečně miluje, což je patrné i z tvého neuvěřitelného pracovního vytížení. Vzpomeneš si na moment, kdy jsi mu propadl? Čím tě divadlo učarovalo?
Já nepatřím k lidem, kteří byli vyprofilovaní, už v době, kdy šli na školu. Myslím to v tom smyslu, že někdo chce být hned od začátku divadelní režisér, někdo zase filmový režisér a někdo chce být třeba scénograf. Anebo doktor, to je vlastně jedno. Já jsem to tak neměl. Na to, že mám dělat režii, jsem přišel úplnou oklikou a racionálním uvažováním. Byl jsem v Holandsku a přemýšlel jsem, co budu v životě dělat. Nějak jsem nevěděl kudy kam. Najednou jsem zjistil, že v pojmu režie, a nemluvím záměrně o té filmové či divadelní, se slučuje všechno, co mě baví – literatura, poezie, filozofie, výtvarné umění, psaní, hudba i práce s lidmi. Toto všechno v sobě režie nese a došlo mi, že se jí chci věnovat. Ne divadlu nebo filmu, ale režii. A ač mám divadlo opravdu velmi rád, tak stejně tak mám rád i film a rozhlas a jsem v jistém slova smyslu hybridní, když se věnuji všem těmto disciplínám. Pro mě je profesí režie, nikoliv ta specializace v daném oboru.
Zůstaňme chvilku u té filmové práce. Na kontě máš řadu snímků. V čele stojí zcela bez debat dokument Hrana o životě vynikajícího slovenského muzikanta Mareka Brezovského. Nyní pro změnu dokončuješ celovečerní film o básníkovi Miroslavu Válkovi. Podle čeho si vybíráš témata ke zpracování? Přinášíš totiž velké příběhy, o kterých lidé mnohdy ani netuší. V případě Brezovského jsi spustil neuvěřitelnou vlnu zájmu a nadšení.
Musí říct, že téma Mareka Brezovského bylo do velké míry i osobní záležitostí. Nicméně vždycky hledám příběhy lidí, kteří žili život naplno a mnohdy se pohybovali právě na té hraně. Hledám příběhy, které obsahují jakousi kontroverzi. Říká se, že v paradoxech je nejvíc životní pravdy a v kontroverzi lidí je podle mě zakódovaná zpráva, kterou je nutné dekódovat, protože přes tyto příběhy se dozvíme obrovské množství informací o nás samotných a o době, ve které ti lidé žili. U učesaných příběhů a jejich hrdinů prostě necítíš žádné pnutí, kdežto v kontroverzních postavách vidíš jakýsi vnitřní boj, například s osudem nebo společností. Ten člověk se musí s něčím vypořádávat. A v tom spatřuji obrovské množství užitečných informací.
Se zlínskými herci jsi na začátku roku nazkoušel druhý díl baťovské trilogie o dynastii Baťů – inscenaci s názvem Já, Baťa, která vypráví o životě Jana Antonína Bati. Téma této rodiny by tě k filmovému zpracování nelákalo?
Jasně, že by mě lákalo. Dokonce jsem jednu takovou nabídku i dostal, ale bohužel na tomto tématu již pracuje vynikající slovenský režisér Peter Kerekes. Ovšem vůbec mi nevadí, že jsem se Baťovi věnoval v divadle a nikoliv ve filmu. Práce na takto velkých příbězích se stala součástí mojí umělecké cesty a osobní výpovědi a jsem za to nesmírně vděčný. Tyto příběhy, o kterých se bavíme, mě provází už téměř devět let a jsou pro mě naprosto rovnocenné. Baťu tak určitě řadím hned vedle Brezovského, Válka, Einsteinovy ženy nebo Brežněvovy dcery…
Není žádným tajemstvím, že v této sezóně budeš ve zlínském divadle režírovat znovu, a to komedii Francise Vebera Drahá legrace. Co tě čeká dál, kromě šéfovské práce v kanceláři?
Na Drahou legraci se těším, protože po všech těch zmíněných těžkých tématech se opravdu potřebuji odreagovat. (smích) Na závěr této sezóny ale začneme pracovat na projektu Masaryk – Štefánik, a to z toho důvodu, že v příštím roce si připomeneme sté výročí vzniku Československé republiky. Takže ano, zase přijde jedno velké téma v rámci těch mých oblíbených dokumentárních dramat… (opět smích) Hlavně se ale těším, že po všech těch letech kočování se nyní usadím na jednom místě. Těším se na všechny sezóny ve zlínském divadle a doufám, že se nám postupně opravdu podaří vyprofilovat vlastní poetiku a budeme hledat témata, která budou bavit nás i diváky. Moc bych si to přál a udělám pro to maximum.
Rozhovor vyšel také v tištěné podobě, a to v zářijovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Archiv Městského divadla Zlín