Rostislav Marek patří již řadu let k oporám zlínského hereckého souboru. Do tehdejšího Divadla pracujících Gottwaldov zamířil hned po studiích na JAMU v roce 1984 a zůstal mu věrný dodnes. Objevil se v několika opravdu vydařených inscenacích a diváci si jej oblíbili.

Obsáhlý rozhovor vznikal ve velmi příjemné atmosféře. Rostislav Marek a jeho žena Jana Kafková mě totiž přivítali ve svém bytě, který se nachází nedaleko Městského divadla Zlín. Bavili jsme se samozřejmě hlavně o práci, ale také o spoustě jiných věcí. Například zjistíte, co 194 centimetrů vysokého herce bavilo ve studentských letech a co považuje za svůj největší úspěch.

Kdy jste měl naposledy brouka v hlavě?
Když mě Jakub Malovaný oslovil, že by se mnou udělal rozhovor. (úsměv)

Vážně?
Fakt. Jinak žádného brouka nemám. Soudím se přes patnáct let o příjezd k naší chatě, soud i správní úřad nám dal za pravdu, ale nejezdím, plazím se do kopce, léta se nic neděje. Žijeme v právním státě, že? Ale to není ten správný frivolní brouk…

Samozřejmě se ptám v souvislosti s aktuálním hitem Městského divadla Zlín, kterým je úspěšná komedie Brouk v hlavě. Ta jednoznačně strčila do kapsy letošní méně povedené tituly, jako například Na flámu či Černou komedii. V čem podle vás spočívá úspěch této diváky velmi oblíbené hry?
Po jednom nedávném představení mě na Lorencově ulici zastavil manželský pár, že prý se v divadle za posledních deset let takhle nenasmál. Paní říkala, že je to asi dobře napsané a pán na to: „Ne, to je tak dobře zahrané.“ Já si myslím, že obojí je pravda.

Je vám vaše postava Augustina Ferraillona, vedoucího hotelu U galantní kočičky, sympatická? V soukromí na mne totiž působíte jako pravý opak – klidný člověk, který se zbytečně nerozčiluje a vše řeší s chladnou hlavou.
Musím říct, že mám rád všechny dobře napsané komediální postavy a tou Ferraillon rozhodně je. Uvědomuji si, že v dnešní době je zbytečné se rozčilovat a s již přibývajícími lety proto řeším věci s chladnou hlavou.

Přesto se ale zeptám. Co vás, jakožto velmi zkušeného herce, dokáže na divadle pořádně naštvat a vytočit?
Víte, já na divadle nemám rád aroganci moci a negativní energii. Dřív se na zkouškách víc hledaly možné způsoby, jak danou situaci lépe zahrát. Nebyl to diktát jednoho člověka, jedné momentální chvíle. Dokonce i náš přísný režisér docent Hynšt, který si s námi doslova hrál jako se špunty, vždy nás měl rozestavené, měli jsme pevná aranžmá a přesně jsme věděli, kde bude naše místo, co budeme dělat a co budeme říkat, se nás po každé zkoušce zeptal, jestli nám něco nevadí, jestli nám to vyhovuje. Byl k naší spolupráci velice vstřícný. Ale teď se mi zdá, že herci jsou někdy zbytečně agresivní a že ten nejhlasitější si to své vydupe. Už se tolik nehledá. Je méně času, méně klidu na práci a vzájemná spolupráce se mi zdá být omezenější než dřív. Někdy se i víc bojí říct vlastní názor, šéf je mocný…

Je mezi vámi herci určitá rivalita?
Myslím, že rivalita je, byla a bude. Ale já to nějak neprožívám a moc si toho nevšímám.

Dá se říct, že se vyskytuje spíš u mladých, dejme tomu začínajících, herců?
Možná ano, ale to víte, že každý chce být ten nejlepší a hrát ty největší role. To je přirozené. Já už z toho nejsem tak vynervovaný, i když mě samozřejmě těší, když nějakou pěknou roli dostanu.

Zmínili jsme komedii Na flámu, která má za sebou již derniéru a vy jste v ní hrál roli drožkáře. Jedna polovina návštěvníků hodnotila inscenaci pozitivně, druhá polovina ji považovala za průšvih. Co si o tom myslíte vy, když už je po všem?
Drožkář, to nebyla rozsahem nějaká velká role, ale podle mého názoru byla napsána nejvtipněji. Stoppardův humor mám rád, Nestroye nemusím. Ten kompilát, který z toho vznikl, tak ten nebyl zrovna nejšťastnější. Ale přiznám se, že už jsem hrál daleko jalovější situace. Navíc si myslím, že v tomhle případě převažovaly u obecenstva pozitivní reakce.

Vraťme se k Broukovi. Tahle hra je definována jako lehce lechtivá komedie. Jak je to v současné době s erotikou v divadle obecně? Může na ni divák někde narazit? Případně, patří vůbec erotika do divadla?
To je vtipná otázka. (smích) Erotika k životu patří, patří i do divadla a do jakéhokoliv umění. Divadlo je z jedné třetiny prošpikováno erotikou. Když máte velkou fantazii, tak na ni na jevišti můžete narazit často. Méně už potom třeba na chodbách, nebo v divadelním klubu… Ale možná i tam. (úsměv) Já už se po večerech v divadle tolik nepohybuji, to noční večírkování mám za sebou. Takže erotika určitě do divadla patří, je krásná. Ale nějaká obscénnost nebo pornografie, je trapná jak v životě, tak na divadle.

Sám jste si zahrál jednu z hlavních rolí v rozpustilé hře o lásce, sexu, vášni a manželských trampotách s názvem Sex noci svatojánské, kterou zlínské divadlo uvádělo v roce 1994. Vzpomínáte na tohle představení rád?
Sex noci svatojánské od Woodyho Allena je brilantní komedie. Postava Andrewa, kterého si ve filmu zahrál sám Woody Allen, je nádherná výzva. Je to intelektuální smolař, který se snaží vyrobit nová letadla, ale i další všelijaké nepotřebné vynálezy, jako jasnovideckou jiskřící kouli či hrající slipy, a zároveň se zmítá mezi dvěma ženami. To se hraje samo, je to krásná příležitost. Navíc jsme tehdy měli famózní scénografii a úžasnou hudbu. K tomu skvělí kolegové a výtečné režisérské nápady. To všechno vytvořilo nadmíru povedenou inscenaci. Neznám nikoho, kdo by Sex neměl rád. (smích)

Zvládl byste se na jevišti svléknout úplně do naha, kdyby to vaše role žádala?
Podívejte se, role Krále Leara to vyžaduje, Jan Tříska vystupoval zcela nahý… V pořádku, nejsem žádný puritán, ovšem vždycky mi to připadne takové trapné. Ženská nahota je podle mě estetičtější. U těch nahých mužských, kterým se pořád něco bimbá mezi nohama, je většinou pozornost publika stržena jinam, poutají je víc proporce než umělecký výkon a to je ku škodě věci. Také je důležité, jaký objekt svlékáte. A já si nemyslím, že bych někoho oslnil, proto bych tu nahotu přenechal mladším. Ale zase ti mladší by těžko mohli hrát toho Leara, že?

To je pravda. Jak to máte vůbec s trémou? Zažíváte ještě v divadle pocity nervozity, nebo za ty roky již vymizely?
Myslím, že spíš vymizím já z divadla, než tréma ze mě. Zvlášť při premiérách je to velmi silné, mnohdy jsou to obrovské vibrace.

Znamená to tedy, že taková ta zdravá tréma je v člověku pořád?
No, když se jedná o x-tou reprízu, tak tréma ustoupí. Ale každá nová věc trému přináší. To je přirozené a zdravé.

Ve zlínském divadle působíte od roku 1984, což znamená, že nyní v červnu to je úctyhodných 28 let. Nastoupil jste do něj hned po studiích na brněnské JAMU. Nikdy jste nechtěl zkusit změnu a jít jinam, poznat nějaké nové divadlo?
Pocházím z Kroměříže a do tehdejšího Divadla pracujících (pozn.: dnes Městské divadlo Zlín) jsem zajížděl jako student. Věděl jsem, že jde o divadlo, které má mezi divadelníky velký zvuk. Když mě oslovil ředitel Miloš Slavík, tak jsem neváhal. Navíc mi bylo řečeno, že můžu spolupracovat s takovými režiséry, jako jsou Hynšt, Hajda nebo Balaďa, což znamenalo, že opravdu nebylo co řešit. Hned po škole jsem také krátce koketoval s pražským Divadlem E. F. Buriana, ale rýsoval se tam jen nějaký poloviční úvazek. Oslovila mě také divadla v Pardubicích, v Ostravě, v Olomouci a i jiných městech, ale nikde jsem neviděl takové zázemí, jaké jsem našel ve Zlíně. No a poté jsme se s manželkou Janou, se kterou tvoříme od JAMU na sobě dost závislý divadelní pár, nechtěli nijak roztrhnout a zakotvili jsme ve Zlíně natrvalo.

Takže nelitujete, že jste nikdy žádnou změnu nezkusil?
Ne, ne… Nelituji ničeho, co jsem neudělal. Všechno beru osudově, že to tak nějak má být.

V dětství jste chtěl být údajně popelářem, hráčem na činely, dirigentem nebo lesníkem. Jak to, že nakonec zvítězilo herectví?
Já jsem měl od mládí velký vztah k přírodě a ke zvířatům. Hltal jsem všechny vyšlé knihy, vytvořil jsem velké množství sešitů s vlastním výtvarným doprovodem, dokonce i obsáhlý herbář. Měl jsem doma minilaboratoř s nerosty a horninami, kde jsem prováděl chemické pokusy o pravosti minerálů. Když jsem zjistil, že jeden můj nerost uranin – smolinec vyzařuje vysoké množství radioaktivity, tak ty šutry šly okamžitě do sklepa. U babičky jsem zcela reálně trénoval králíky, kteří po mé drezůře dokázali na dvě tlesknutí skočit do kotce. Moje milovaná babička tehdy konstatovala, že slepice po mé návštěvě nesou méně vajec, že jsou zcela vyčerpané, bylo mi jí líto… Taky jsem jezdil na chatu, kde jsem měl divoký zvěřinec – bazének s ještěrkami, ježky, hady a žábami, v pětilitrových sklenicích jsem pěstoval královny různých mravenců a brouků. Zkrátka jsem do toho byl hodně namočený a až do třetího ročníku na gymnáziu jsem chtěl dělat přírodovědu, toužil jsem být lesním inženýrem nebo nějakým genetikem. Chtěl jsem bádat a zkoumat. Ale protože jsem neměl dobrý kádrový profil, tak jsem musel sbírat body na angažovaných projektech, recitoval jsem, zpíval ve sboru, nebo hrál divadlo. Ne, že by mi to bylo nepříjemné… Byl to takový koníček navíc. Díky těmto aktivitám mi třídní profesorka a spolužáci řekli, abych dal k přírodovědné přihlášce ještě přihlášku na JAMU. Nakonec jsem byl v dubnu přijat a celá přírodověda šla do kytek.

Vracíte se do přírody?
Určitě. Příroda a zvířata, to je pro mě asi největší téma. Z přírody také nejvíc čerpám, inspiruji se jí a skládám jí hluboký obdiv.

Dobře, my se teď vraťme ještě ke škole. Sám vyučujete hereckou výchovu na Zlínské soukromé vyšší odborné škole umění, což znamená, že často stojíte u zrodu „hereckých nadějí“. Zeptám se laicky, jak se pozná opravdu dobrý herec? A co je pro začínajícího herce nejdůležitější?
Je to tak subjektivní pohled, že si často říkáte: „Z toho člověka nikdy nic nebude.“ A nakonec se to z něj během studia vyloupne. Naopak ten, o kom si mnohdy myslíte, že je nadějný, že by mohl něčeho dosáhnout, tak se ukáže zrovna jako pravý opak. Mě musí mladý herec něčím zaujmout, musí z něj něco vyzařovat. Měl by mít cosi, co nemají ti, co sedí třeba na vrátnici, nebo co podnikají. Já tomu říkám art-appeal. Navíc musí mít talent a štěstí být na správném místě se správnými lidmi ve správný čas. To je to nejdůležitější.

Ve zlínském divadle momentálně září Aleš Petráš, coby František, v Hrubínově Romanci pro křídlovku. Zrovna on patří, dle mého názoru, k velkým hereckým talentům, mám pravdu?
Máte pravdu, myslím si to taky. Ačkoliv ho osobně hluboce neznám, tak na mě působí jako poctivý herec i člověk. Přeji mu hodně zdaru do jeho prvního angažmá mezi pražskými herci. On odchází, myslím, do Divadla Komedie?

Jana Kafková: Já myslím, že do Divadla v Celetné, ne?

Rostislav Marek: Nebo do Divadla v Celetné. Zkrátka jde do Prahy.

Ano, také teď přesně nevím. A myslíte, že zlínský soubor bude mít do budoucna dostatek hereckých talentů a mladých tváří?
Je tady najednou obrovské vakuum. Bude hodně záležet na vedení divadla, jak tuhle díru doplní, protože vím, že dobří mladí herci chtějí do center, aby se mohli blýsknout i u filmu nebo v televizi a taky vydělali víc peněz. Podle mě se musí lovit, jako třeba dřív, kdy se dělaly nákupy herců na JAMU a na DAMU, přemlouvali se a zajišťovali se jim nadstandardní podmínky. Tak to bude muset nové vedení asi taky udělat. Adept musí vědět, že je o něj zájem.

Pojďme ale zpátky k vaší osobě. Máte ještě nějaký nesplněný divadelní sen?
Já jsem naštěstí nikdy žádné divadelní sny neměl. A nemám ho ani teď. Mám přání, abych se opět potkal u nějaké pěkné divadelní práce s kvalitními a příjemnými lidmi. A aby výsledek měl jasnou odezvu u diváků.

Dá se říct, že zlínská Oresteia vám tohle přání splňuje?
Mně se líbila spolupráce se Zdeňkem Petrželkou (pozn.: režisér Jan Antonín Pitínský), protože ho opravdu obdivuji a mám ho rád. Je sice pravda, že ze dne na den všechno mění, ale mně to nevadí, mně to imponuje. On je opravdu studnice nápadů, je to bystrý a zároveň velmi pokorný člověk. A slušný! To se opravdu jen tak nevidí s jakou slušností dovede vést herce. Pro mě je fenomén. Takže byť v Oresteii nemám výraznou postavu, tato spolupráce se mi  líbila a jsem za ni vděčný, i když vím, že nemáme na Thálii. Díky Zdeňkovi jsem třeba objevil filosofa Liessmanna, protože původně chtěl v představení uvést ještě čtvrtý díl – satyrské drama na téma eseje Univerzum věcí o metafyzice spotřebního zboží (pozn.: představení Oresteia má nakonec tři dějství). Scházeli jsme se, říkal, že z toho klidně můžu vytvořit deseti až patnáctiminutový výstup, ale nakonec jsme, vzhledem k délce představení a celkově, zjistili, že by to bylo riskantní a neúnosné a opustili jsme to. Jeho talent a inspirace je však pro herce zásadní.

Vzpomenete si na vaši vůbec první roli v tehdejším Divadle pracujících Gottwaldov?
To si vzpomínám velice dobře, protože premiéra byla na Den československé lidové armády. Tedy v sobotu 6. října 1984 v devatenáct hodin. Učitel Gustav v komedii Voskovce a Wericha Těžká Barbora. Tehdy hráli Zdeněk Dvořák a Ondra Mikulášek ústřední dvojici a zasvětili mě do všech tajů velkého jeviště. Naučili mě všem fíglům a také jak docílit toho, aby diváci tleskali na otevřené scéně. Těžká Barbora byla velká politická satira a přiznávám, že jsem potom opravdu dlouho nezažil takovou reakci diváků na slovní humor. Šlo o velice bouřlivé představení. Vzpomínám si, že Lubor Tokoš, velký bard zlínského divadla, mi věnoval přímý pohled při dialozích, což znamenalo velké vyznamenání, protože k začínajícím mladým hercům byl údajně dost nepříjemný. Já jsem s ním měl velmi laskavý vztah a měl ho moc rád. Byl to velký umělec, kumštýř a malíř. Takže na Těžkou Barboru vzpomínám s  chutí.

Tímhle vzpomínáním se dostáváme k výčtu her, které mám s vaší osobou spjaté, ať už z jakéhokoliv důvodu. Budu vám jednotlivé hry postupně jmenovat a vždy bych vás poprosil o krátký komentář k nim, ano?
Ano, rozumím.

Jako první mám poznamenaný muzikál Frankenstein (pozn.: premiéra v roce 1993, role – Frankenstein).
(dlouze přemýšlí) To byla hodně zlomová inscenace. Jestliže ty předešlé role mi umožnily laskavější jednání na úřadech, v obchodech nebo u doktorů, tak po Frankensteinovi propukla euforie, kdy jsem si připadal, jako pravá rocková hvězda. Najednou jsem se začal podepisovat na fotografie a doslova na kůži fanynek, které na  představení přicházely dvakrát či víckrát. Tehdy se musely vyrobit zvláštní sedáky, kdy vstupenka na jeden stála 30 korun, aby se mohlo sedět na schodech. Každé představení bylo totálně vyprodané. Loni jsem pojišťoval  auto a paní za přepážkou říká: „Jé, já vás znám z divadla.“ Tak jsem se jí zeptal, kdy byla naposledy a ona na to: „Na Frankensteinovi. Hrajete to ještě?“ To mě fakt rozesmálo. (smích)

To vám věřím, vždyť je to téměř 20 let stará záležitost.
Představení režíroval Pepa Morávek a oslovil Milana Nytru a Otu Dvořáka, aby napsali původní český muzikál. Opravdu to byl první český muzikál na našich jevištích, což znamená, že v tom to bylo veliké. Zkoušení bylo dost hektické, jednotlivé scény se měnily z hodiny na hodinu. Milan Nytra mi dodal písničku tři dny před premiérou s komentářem: „Ovoce spadne, až když je zralé.“ Přesto všechno premiéra dopadla velkolepě a doteď to představení v povědomí Zlíňanů zůstalo. Což potvrzuje i loňská historka. (úsměv)

Nepletu-li se, tak to nebyla vaše jediná muzikálová role v divadle. Koneckonců, nyní je možné vás slyšet zpívat ve Škole základ života, jakožto přísného kantora Antonína Lejsala.
Já bych Školu nebral jako muzikál, spíš jako takovou hříčku se zpěvy. Navíc se nepovažuji za  velkého muzikálového hráče, v souboru máme skutečné muzikálové pěvce. Nicméně roli Lejsala mám rád. Ne, že bych tak praktikoval výuku na vyšší odborné škole, ale takovéhle  záporné postavy se hrají dobře. I tentokrát  mě po představení zastavila jedna paní učitelka a říká mi: „Já bych vás, pane Marku, za toho Lejsala nejraději vyliskala, jestli vy si představujete, že my takhle učíme na škole…“ To bylo příjemné zjištění, že mám u diváků  odezvu. Člověk se u toho představení navíc vyblbne, Zdeněk Julina ví…

Dále v mém výčtu her následuje Molièrův Lakomec (pozn.: 1999, Harpagon).
Bylo pro mě dost překvapivé, když mi režisér Balaďa nabídl roli Harpagona. Tehdy jsem byl na tu roli mladý a nikdo s tím moc nepočítal. Proto jsem velice rád, že jsem ho nezklamal. Ivana Baladi si vážím. Celá inscenace se povedla a já si dovedu představit, že bych si ho zahrál znovu. Je to výborná komedie o tom, jak člověka materiální zlaté bahno pohltí. Nejsem tak hamižný jako Harpagon. (smích) Ale proti poctivým penězům nic nemám, hýčkám je.

Mimochodem za roli Harpagona jste byl oceněn diváckou cenou Aplaus v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon. Potrpíte si na ocenění?
Určitě je to příjemné, ale v životě jsou důležitější věci než nějaké ceny.

Když se ohlédnete, co považujete za svůj největší pracovní úspěch?
Největší pracovní úspěch? Napadá mě ta truhla, která je tady za vámi. (ukazuje na velkou truhlu v pokoji) Tu jsem asi před rokem restauroval. Mimochodem restaurování je další z mých zálib. To by mě bavilo, vracet staré věci zpátky do života, aby byly pořád mezi námi.

Jana Kafková: Počkej, ale to je něco jiného…

Rostislav Marek: (smích) Já vím, dělám si legraci. Ale pokud máte na mysli divadelní úspěch…

… Ano, divadelní úspěch. Špatně jsem položil otázku. Čekal jsem, že ta truhla bude s divadlem nějak souviset.
Ne, ne, není ani z divadelního fundusu. To je opravdu čistě pracovní úspěch. Ale pokud myslíte divadelní úspěch, tak jednoznačně to, že jsem se pustil do monodramatu Kontrabas.

Ten je zrovna ve výčtu her na řadě. Tak tedy monodrama Kontrabas (pozn.: 2002, Kontrabasista).
Ačkoli jsem se ze začátku bál, jsem rád, že jsem do toho šel. Kontrabas vznikl trochu ze vzdoru, a to v době, kdy nastoupil na šéfovský stolec Silvester Lavrík se svým dvorním dramaturgem Horváthem. Tehdy se v divadle děly věci opravdu nevídané a od té doby mě tam málo co překvapí. Ke mně byl pan Lavrík velice korektní, což ale neznamená, že nepáchal zlo a hlouposti. Předplatitelé nám tehdy utíkali z divadla všemi vchody. No a manželka právě našla toto monodrama od Patricka Süskinda, které jsme začali zkoušet u nás na chatě na verandě. Poté jsme ho přenesli na zkušebnu a to jsem asi třikrát praštil smyčcem přes text, že už to dělat nebudu. Nakonec jsme se přece jen dohodli a manželka, jakožto dramaturgyně a režisérka, mě dovedla ke zdárnému konci. Kontrabas, to bylo opravdu povedené představení a mělo pro mě velký význam.

Jana Kafková: A trvalo dvě hodiny čistého času, což je na jednoho herce veliká kláda.

Rostislav Marek: Ano. Toho jsem se právě bál. Dvě hodiny stojíte sám na jevišti, nemáte žádnou partnerku, nemá to napětí, je to nelehké. Nevím, jestli bych jako divák šel na jednoho herce a koukal na něj dvě hodiny. S takovou obavou do Divadélka v klubu (pozn.: komorní prostor zlínského divadla) lidé přicházeli. Bylo úžasné, když mne oslovovali, že jsem je nezklamal, že se v tom příběhu kontrabasisty našli.

V roce 2003 jste díky Kontrabasu úspěšně reprezentoval Českou republiku na mezinárodním festivalu divadla jednoho herce WROSTJA v polské Wroclavi. S jakými pocity jste se tehdy vrátil?
Tehdy se ve Wroclavi připravoval unikátní projekt – Slet kontrabasistů. Byli tam pozváni zástupci zemí, ve kterých se Kontrabas v tu dobu hrál. Za Česko a Slovensko byli pozváni Karel Heřmánek a Martin Huba, ale oba pánové účast odřekli a tak jsem byl nakonec osloven já. Byl jsem zřejmě nejmladší účastník festivalu, což znamenalo, že jsem měl nakloněno to nejmladší publikum a že mě ocenila studentská porota. A i když jsem na hlavní cenu, kterou byl Zlatý kontrabas, nedosáhl, tak to bylo opravdu dost úspěšné tažení mezi herci z Izraele, Německa, Moldavska, Ruska, Polska a nebo Řecka. Bylo to fakt úžasné.

Pojďme ale zpět k našemu výčtu her. Nyní je na řadě Oidipús (pozn.: 2004, Oidipús).
Oidipús – vladař a politik, který měl dostát svým slovům a zákonům a taky tak učinil. Já si myslím, že by to byla dobrá povinná četba pro poslaneckou sněmovnu. Kolik chudáků by tam asi dnes běhalo s černými brýlemi… V Oidipovi jsem se potkal s Kostkou Hofmanovou, kterou jsem coby student JAMU obdivoval, byla to pro mě charismatická dáma. Naše setkání se ukázalo jako velice zvláštní a šťastné. Dodnes jsme s Kostkou velkými přáteli.

Oidipús je považován za pilíř dramatické literatury. Jaké literární dílo považujete vy osobně za nejlepší?
Já taková ta vyjádření, co je nejlepší, nedokážu vyslovit, protože každé dobré dílo je vlastně nejlepší. Nemám žádné pořadí knih, i když mám malou pyramidu toho, co se mi líbí víc než ostatní knihy. Ale opravdu vám nedovedu pojmenovat nejlepší dílo. Vždycky to souvisí s vaší náladou, s dobou a s vaším věkem.

Chápu. Tak mne napadá – co momentálně čtete za knihu? Co byste čtenářům doporučil?
Tolik teď nečtu… Mám rozečtenou knihu od Orhana Pamuka Jmenuji se Červená. A Antonína Bajaju – Duely. Bajajovo Zvlčení je zrovna knížka, kterou mám zařazenou v té nejlepší literatuře. Co mě naposledy oslovilo, tak to byl iránský komiks od Marjane Satrapiové – Persepolis. Úžasná věc, byla i zfilmována jako animovaný snímek. Pro takovou veselost a radost doporučuji Tobiáše Lolnesse od Timothée de Fombelle a nebo Clemense Kubyho. Ale už tolik nečtu co dřív, není čas. Až budu mít třeba angínu, tak si rád nachystám něco tlustšího ke čtení.

Díky za zajímavé tipy. Teď ale zpátky k našemu výčtu her. Pokračujeme románem Tajemství Viléma Storitze (pozn.: 2005, Wilhelm (Vilém) Ströritz), jehož autorem je Jules Verne.
Verneho obdivuji, předběhl svoji dobu, ale jako dítěti mi připadal pochmurný a studený. Neměl jsem ho rád. A podobné je to i s onou inscenací. Nebyla dobře napsaná, pan režisér neustále někde hledal atmosféru, chodil kouřit na kuřárnu a herci během zkoušení hráli fotbal. To přece nemůže vzniknout výjimečná komedie.

A ze stejného období je i další román Mistr a Markétka (pozn.: 2005, Mistr, Ješua Ha-Nocri).
Tak to bylo jiné kafé. Autor, režisér, výprava, kolegové, nálada – všechno úžasné. O prázdninách mi volal Dodo Gombár (pozn.: režisér a dřívější umělecký šéf zlínského divadla), že se nemám stříhat, protože budu hrát Mistra a Ježíše a partnerkou mi má být Petra Hřebíčková. Zkoušení a hraní téhle hry považuji za jedno z nejhezčích období mého hereckého života. A inscenaci za klenot zlínského divadla.

Jak jste již zmínil, režie se tehdy ujal Dodo Gombár. Mnoho lidí považuje právě Gombárovu éru za jednu z nejúspěšnějších, bohatou na povedená představení. Jste stejného názoru?
Když jsem do zlínského divadla nastoupil, tak všichni mluvili o éře Slavíkově, o éře Hajdově, Hynštově, Balaďově… Výraznou stopu zde zanechal také Pepa Morávek, bezvýznamná nebyla ani éra Mirka Plešáka, který měl dar lidi vzácně spojovat, nebo veselá éra Petra Veselého. Upírá-li se kvalita jednoho tvůrce tím, že upřednostňujete toho druhého, není to dobře. Musíte myslet zpětně a brát divadlo víc v souvislostech. V žádném případě si nemyslím, že by Dodova éra byla špatná. Slet jeho inscenací, jako Šumař na střeše, Mistr a Markétka, Limonádový Joe, Faust nebo Kabaret, to bylo něco úžasného. Osobně si považuji také našeho pouličního divadla Blázni jsme divadlem. Víkend co víkend jsme navštěvovali moravská městečka a hledali divadelní poklad. Byla to laskavá divadelní pouť, s dobrou partou, s vynikajícím výsledkem. Dodo dokázal nás herce strhnout k věcem, ke kterým bychom se stavěli zády. Koneckonců, ani ten Merlin, jeho poslední inscenace ve Zlíně, nebyl tak marný. Až na ty kostýmy, pane bože…

A jako poslední hru ve výčtu mám poznamenanou komedii Cyrano z Bergeracu, v níž jste si zahrál hlavní roli (pozn.: 2009, Cyrano de Bergerac).
Byla to velká odměna a zároveň velká výzva. Přišla v době, kdy byl Dodo násilně odvolán a nastoupil nový umělecký šéf Petr Veselý, který se ujal i režie Cyrana. Všechno se na tom zkoušení podepsalo. Ačkoliv jsem dostal spoustu krásných emailů a poděkování od diváků, myslím si, že jsem tomu Cyranovi zůstal něco dlužen. Nemohu s tím být spokojený, což mě mrzí, rád jsem ho měl… Ale určitě jsme rehabilitovali Cyrana z roku 2000, kterého režíroval pan Lavrík. To byl náš hlavní úkol.

Cyrano je zřejmě snem nejednoho herce. Co je na této roli tak zvláštního?
Každý správný chlap usiluje o to, aby hájil čest a spravedlnost a zároveň byl milován. O tom je Cyrano a není na tom právě nic zvláštního. Proto by ho chtěl hrát zřejmě každý, dokonce i paní Chramostová.

Ze všech jmenovaných her jsem se ale možná netrefil do té vaši nejoblíbenější. Která to byla a proč?
Znovu se budu opakovat, nejsem soutěživý typ a nemám rád nějaká ta nej. Měl jsem rád například roli Borise v Obrazu, Jaga v Othellovi, Hejtmana v Revizorovi, nebo jsem rád hrál Buška v Našich furiantech, Tomáše v Andělech všedního dne nebo Květoslava Slona v Opici Žofce. Není to o roli, vždy to souvisí s tím, jaké je zkoušení, jaká je nálada během představení a hlavně, jestli má hra odezvu u diváků. Opravdu nedokážu přesně označit tu nejideálnější a nejlepší roli.

Nemohu opomenout ani vaše další aktivity. Mám na mysli práci u filmu a také dabing. Mnoho lidí si vás určitě vybaví ve filmu Potkal jsem ho v ZOO. Tohle byl asi nejznámější film, ve kterém jste hrál, že?
S Drahuškou Královou a paní Plívovou – Šimkovou jsem natočil dva dětské filmy – Potkal jsem ho v ZOO a Artuš, Merlin a Prchlíci. Neustále to běží v televizi, zřejmě proto, že nikdo nedokáže natáčet dětské filmy s takovou lehkostí. Moc hezká práce, navíc tehdy ještě ve Zlíně fungovaly ateliéry. Potom mě a Radka Šopíka obsadil Vladimír Michálek do televizní povídky s názvem Lovec a datel, hrál jsem estébáka, a nedávno i do televizního cyklu Okno do hřbitova, hrál jsem úchyláka. Mělo by to co nejdřív běžet v televizi. Díky Vladimírovi jsem se poznal se scénáristou Jiřím Křižanem, kterého bych chtěl jmenovat, protože na něj často myslím. Znali jsme se krátce, ale vznikl mezi námi velice přátelský vztah. Kdyby takových chytrých a rovných lidí bylo u nás v republice víc, tak by bylo lépe. Mimochodem Jiří Křižan je autorem i naší inscenace Je třeba zabít Sekala, kterou jsme měli na repertoáru. Věřím, že by se mu určitě líbila.

Naopak málokdo ví, že jste propůjčil svůj hlas Supermanovi v legendárním americkém seriálu. Jak k tomu došlo?
Zlínské ateliéry přestaly točit filmy a hledaly jinou možnost jak se uplatnit. Rozjelo se  dabingové studio. Začali jsme točit pro televizi Nova seriály a celovečerní filmy, dokonce i lehce erotické. Netušili jsme, že může k nějakým erotickým scénám dojít. Pak jsme řešili, jestli máme morálně na to, abychom tohle dabovali. Když ty ruchy a vzdechy byly nahrány v mezinárodním pásu a my mohli jít na kafé, oddychli jsme si. Po roce přišla Eva Chaloupková, producentka dabingového studia a dnešní moderátorka na Nově, s tím, že budeme já a Tamara Komínková dabovat seriál Superman. Vzpomínám na příjemné večery s igelitkou jídla, kýblem kávy a jedním mikrofonem, pod režijní taktovkou Luďka Randára a Dušana Sitka. Bylo to něco nevídaného a za první sadu Supermana jsem si našetřil na první let do Spojených států amerických, kde mám sestru. Jak symbolické, že?

Měl jste v dětství svého oblíbeného hrdinu?
Měl, Vinnetoua. Vlastnil jsem všechny možné a nemožné fotky a dokonce i vlastnoruční podpis Pierra Brice. Na Vinnetoua jsme si s klukama hráli v kroměřížských zahradách. Každý chtěl být samozřejmě hlavní hrdina, proto jsme losovali. Bohužel jsem byl málokdy vylosován, deprimovalo mě to. Jezdili jsme často na chatu na Bystřičku, vyrobil jsem dřevěné zbraně, postavil stan a celého Vinnetoua jsem si odehrál sám.

Jana Kafková: One man show… (smích)

Rostislav Marek: Ano. One man show. Zobrazil jsem si deset náčelníků, Motýlkáře i Ribannu. Sousedé se na mě koukali jako na podivína, ale vždycky jsem se snažil odehrát ten hlavní děj v době, kdy všichni po obědě spali, nebo šli do lesa. Byl jsem takový předchůdce Cimrmana. (úsměv)

Doposud jsme řešili samé pracovní věci. Co dělá Rostislav Marek, když má volno, nemusí na zkoušku, na představení, ani do „školy“? Jak rád relaxujete?
Znovu musím zmínit velkou lásku k přírodě, což je u mě doména. S manželkou a psem Tobiášem, když už nám dcera Eva vylétla z rodinného hnízda, chodíme na relaxační a rehabilitační procházky. Na chatě se věnuji zahradničení. Nebráním se ani návštěvě vernisáže, jsem velký fanda výtvarného umění. Také jsem milovníkem klasické muziky. Nedovedu si představit, že bych aspoň jednou do měsíce nenavštívil Filharmonii Bohuslava Martinů. Vřele doporučuji večer se sklenkou červeného a k tomu filigránský koncert. Bez hudby si život opravdu nedovedu představit. Utíkám jen před prázdným popem, dokonce už i na tu dechovku jsem si zvykl. (smích)

Na závěr bych vás poprosil o vzkaz čtenářům.
Dovolím si být hodně osobní. Byl bych rád, kdyby na sebe lidé byli slušní, slušnost totiž není slabost, aby se měli rádi, protože láska není trapnost. A aby nezapomněli, že naděje umírá poslední… Před více než dvěma lety odvezla sanitka moji ženu v komatu do nemocnice, kde lékaři konstatovali krvácení do mozku. Dostal jsem prášek na uklidnění s dovětkem: „Škoda dobrého člověka.“ Chvíli jsem ji držel za ruku, díval jsem se, jak zoufale oddychuje pod přístrojem. Věděl jsem, že pokud odejdu z JIPky sám, že už nebudu nikdy šťastný. Vytočil jsem v mobilu číslo lékařky Inky Sitkové, která měla náhodou službu na ARU, tím se odstartoval dlouhý boj o záchranu Janina života. Nakonec jsme to zvládli. Jak žena, tak lékaři, dcera, já a okolí. Hodně mi pomohli rodiče. Dokonce i divadlo se ukázalo jako velký životabudič. Všichni mi byli velkou oporou. Prognóza některých lékařů se naštěstí ukázala jako lichá a z toho nejhoršího jsme se dostali. Bohužel nějaký handicap tady zůstal, mnohé věci jsou pro ni těžší a nedostupnější, jako například dostat se na nějaký kopec nebo k  pracovní příležitosti, ale nestěžujeme si. Ač někdy propadám různým smutkům, snažím se jimi neobtěžovat druhé. Jsme zase dva, vidíme věci novýma očima, a co nám oběma zůstalo, je smysl pro humor. Takže čtenářům bych vzkázal – buďte se svými nejbližšími a to, co člověk nemá, to nepotřebuje.

Paní Jana Kafková je důkazem toho, že zázraky se skutečně dějí

Jana Kafková, manželka herce Rostislava Marka, pracovala dlouhá léta jako dramaturgyně v Městském divadle Zlín. Narodila se v Praze, studovala herectví v Brně na JAMU a po studiích získala krátké angažmá ve Slováckém divadle. Poté její kroky směřovaly do brněnského HaDivadla. V roce 1985 se natrvalo usadila, po boku manžela, ve Zlíně. Tamní divadlo se stalo jejím druhým domovem, podílela se na spoustě inscenací. V roce 2009, týden před premiérou představení Sluha dvou pánů, ji postihly opravdu vážné zdravotní problémy. „Lékaři konstatovali krvácení do mozku,“ vzpomíná na děsivé chvíle Rostislav Marek a dodává: „Odstartoval dlouhý boj o záchranu Janina života.“ Naštěstí všechno dobře dopadlo a za vydatné pomoci rodiny, přátel a hlavně lékařů se paní Kafková vrátila zpět do života. „Naděje umírá poslední,“ je přesvědčen Rostislav Marek, výborný herec a hlavně slušný člověk. V současné době je paní Kafková v invalidním důchodu, přesto na divadlo v žádném případě nezanevřela. Koneckonců, na povedené Romanci pro křídlovku, která je aktuálně na repertoáru zlínského divadla, se podílela dramaturgicky jako host.

 

ARCHIV: Rozhovor v původním vydání

 

Foto: Archiv Městského divadla Zlín