Ostřílený baskytarista Petr Vavřík je od začátku devadesátých let spjatý hlavně s legendární ostravskou kapelou Buty. Jedinečná parta muzikantů má na svém kontě řadu nesmrtelných hitů, ve kterých nechybí humor a nadhled. Jak už to tak ale chodí, úspěšné období netrvá věčně. A někdy přijde i nepříjemný pád…

„Najednou jsme přestali být vidět v médiích, do toho se nám podařilo udělat pár průserů a už to bylo,“ říká zcela upřímně Petr Vavřík. Ač Buty nikdy neztratily nic ze svého kouzla, díky kterému je fanoušci tak milují, skutečně se stáhly do ústraní.

Jak je na tom nyní kapela Buty? Přiznám se, že mě velmi překvapila otázka hned od několika lidí, která zněla až skoro děsivě: „Ona ještě hraje?“

Ta otázka spíš vždycky zní: „Ono to ještě hraje?“ (smích) Ano, kapela Buty stále hraje, akorát teda moc ne přes zimu. To se nám jaksi nedaří. Jezdíme hlavně od jara do podzimu, a to do klubů, na všelijaké festivaly a městské slavnosti. Takže otázky lidí ve stylu „ono to ještě hraje“ vznikají spíš z toho důvodu, že nejsme vidět v médiích.

Festivalů a městských slavností vás přes léto čeká spousta. Přesto, nemrzí tě, že nejezdíte čistě vlastní klasické koncertní šňůry?

Samozřejmě, že mě to mrzí, ale ona to je spíš otázka na náš management, který má svůj systém a my do něj jako kapela příliš nezasahujeme. Co si budeme povídat, je to bohužel i o penězích, jelikož se muzikou všichni živíme, a v klubech se málokdy stane, že nám koncert dobře zaplatí. Takže si nemůžeme dovolit jet zahrát na otočku třeba do klubu v Chebu. To se prostě nevyplatí. Paradoxní je taky naše nemilá zkušenost, že do klubů na severu Moravy, což je v podstatě náš domovský kraj, na nás přijde daleko méně lidí, než třeba v okolí Plzně.

Vnímáš obecně klesající návštěvnost na vašich koncertech?

Určitě na nás chodí míň lidí, než chodilo v devadesátých letech, ale spíš je to fakt otázka daného regionu. Třeba nedávno jsme měli v Praze tři koncerty po sobě totálně narvané. A jindy přišlo jenom sto lidí. Nebo se taky párkrát stalo, že se koncert úplně zrušil. Možná je to tím, jaký je kolem nás chaos, že se mnohdy ani neví, jestli hrajeme, nebo ne. (smích)

V loňském roce bylo Butům třicet let, což je krásný věk. Tak si říkám, že je škoda, že neproběhly avizované oslavy, které měly vyvrcholit letos na jaře.

Ony se skutečně plánovaly… Ale já jsem v rozporu se zakládajícími členy kapely, protože si myslím, že třicet let ještě nemáme. Jasně, Buty byly založeny někdy v roce 1986, ale šlo ještě o úplně jinou kapelu. Buty takové, jaké je známe, vznikly až v roce 1989, respektive v roce 1990, kdy jsme dávali společně s Vlastou Redlem dohromady desku Tramtárie. Proto říkám – třicet let ještě nemáme! (smích)

Ale vypadá to, že jsi byl zakládajícími členy přehlasován. Co jste k tomu „spornému“ výročí tedy plánovali?

Náš manažer vlastně ještě stále plánuje, malinko se to celé pozdrželo. Chce uvést do provozu streamovací studio, a to přímo v naší ostravské zkušebně, kde máme kamery, s tím, že budeme přenášet různé zajímavé koncerty. Chtěl to rozjet letos na jaře, jak bylo avizováno, ale nakonec to bude později. Možná k našim třicetinám. (smích)

A co nová deska? Proslýchá se, že by mohla být brzy venku. Přece jen, ta poslední vyšla v roce 2012.

S deskou je to taky špatné, nemáme ještě spoustu věcí hotových. Řekl bych, že nemáme ani půlku… (smích) Víš, nikdo se na nás nemůže zlobit, ony ty nápady momentálně nepřichází. Bob Dylan nahrává desku každý rok a má jich za sebou padesát, ale u nás to tak zkrátka nefunguje.

Pojďme si trošku zavzpomínat. Jak ses ty coby Zlíňák dostal do ostravské kapely? Jak se ti Buty připletly do života?

Po vojně jsem hrával s Pavlem Novákem, což byl tehdy slavný čtyřicetiletý zpěvák. A jelikož byl z Přerova, tak jsme s kapelou spadali pod ostravskou agenturu. Díky tomu jsem poznal všechny ostravské kapely a muzikanty, tedy i Radka Pastrňáka s Richardem Kroczkem (pozn.: nynějšího frontmana a bubeníka Butů). Jednoho dne jsem za Pastrňákem přišel a narovinu jsem mu řekl, že se mi muzika, co dělá, líbí a že bych s nimi chtěl hrát. Šli jsme k němu domů, kde mi zahrál Prasátko a Píšťalku, já jsem z toho byl úplně nadšený, protože to mělo humor a nadhled, a už jsem v kapele zůstal.

Tys hrával původně na kytaru. Čím ti učarovala baskytara, se kterou ses zařadil mezi absolutní tuzemskou muzikantskou špičku?

Přiznám se, že přechod k baskytaře jsem nijak neplánoval. Ve Zlíně jsem hrával na kytaru na různých zábavách, jenže když jsem přišel do Senice na vojnu, tak jsem tam potkal Vlastu Redla, který byl už mazák, a ten mi řekl, že mě do své kapely vezme, ale že na kytaru hraje on, že potřebuje basáka. No, tak jsem si holt koupil baskytaru… (úsměv)

Čili mezi tuzemskou muzikantkou špičku ses zařadil díky Vlastu Redlovi.

Je to tak. Díky bohu mě baskytara začala bavit. Navíc jsem zodpovědný člověk a to basisti být musí. (smích) Na base muzika stojí. Když se baskytarista splete v harmonii, tak je to problém.

Aktuální sestava kapely Buty, Petr Vavřík stojí na obou fotografiích vpravo.

Jak často na baskytaru cvičíš?

Já jsem na basu nikdy necvičil, protože jsem měl dobře nacvičenou veškerou techniku díky hře na klasickou kytaru. Vlastně jsem poprvé na basu cvičil až nyní, ve svých pětapadesáti letech, protože jsem loni měl problém s rukou.

Vraťme se ke kapele Buty. V devadesátých letech jste byli na úplném vrcholu. Vaše písničky hrála všechna rádia, klipy běžely v televizích a dokonce jste získali i Českého lva za nejlepší hudbu, a to k filmu Jízda. Jak na toto období vzpomínáš?

Byla to nádhera. Celá devadesátá léta byla nádherná. Ještě před tím, než jsme se proslavili, díky filmu Jízda, se nám podařilo vyprodat pražskou Akropoli. Lidí najednou chodilo víc a víc a my jsme pořád hráli. Žena vychovávala děti a já byl stále někde na cestách. Byl to opravdu zázrak. Je pravda, že některé roky byly tak hektické, že si je ani nepamatuji… (smích)

Jaký konkrétní moment v historii kapely je pro tebe největší a nejsilnější?

Když jsme v roce 1997 vydali desku Rastakayakwanna, což je podle mého názoru to nejlepší, co jsme vytvořili. Byli jsme opravdu na vrcholu. Navíc to bylo velmi plodné období, měli jsme přebytek písní, hodně se jich nakonec na desku ani nedostalo.

V čem podle tebe spočívá váš evidentní pád dolů? Proč jste se na předních příčkách neudrželi a stali se najednou velmi „tichou“ kapelou v ústraní?

Víš, my jsme vždycky měli odpor k médiím. Troufám si říct, že Radek Patrňák je začal až nesnášet. Najednou třeba úplně přestal mít zájem natáčet jakékoliv pořady do televize. A to určitě ten pád výrazně zapříčinilo, protože jsme najednou přestali být vidět. Do toho se nám podařilo pár opravdových průserů, když jsme odehráli děsivé koncerty, buďto pod vlivem alkoholu, nebo na nich Radek řekl něco tak nemístného, že to určitou část fanoušků odradilo. Lidé si to okamžitě řeknou, stejně tak pořadatelé. To je hned…

Ony ty pády jsou kolikrát velmi rychlé a bolestivé…

Na jednom velkém slovenském festivalu se nám stala věc, za kterou jsme například vůbec nemohli, když místní zvukař bojoval snad hodinu se zvukem. Bylo to nekonečné čekání, tak jsme se trošku připili. Koncert jsme však odehráli, ač nikoho z nás nebavil, i když pod pódiem stálo asi deset tisíc lidí. Dohráli jsme, zatleskalo se, konec. Druhý den o nás všechny slovenské noviny otiskly článek s titulkem „Nuda za půl milionu“, což byl absolutní nesmysl, protože jsme na tomto festivale nedostali ani korunu. Udělali nám obrovskou ostudu, možná snad i naschvál. Mrzelo nás to, protože od té doby nám koncertů na Slovensku výrazně ubylo. Pět let o nás nikdo neměl zájem vůbec a museli jsme si pozici opět pracně budovat.

Radek Pastrňák je také známý tím, že některé hity z devadesátek hraje velmi nerad. Jak to máš ty? Najde se ve vašem koncertním playlistu píseň, která tě už nebaví?

Jasně. Včera jsem to řekl naplno cestou z koncertu. Je to Krtek. To je pro mě téměř nehratelná píseň, o které už ani kolikrát nevím, že ji hraji, pouštím automat… (smích) Ale to se u písní, které hraješ dvacet let v kuse, stává.

Vidíš to, já jsem tipoval, že řekneš Františka.

Toho jsme začali taky pořádně ničit. Málokdy ho hrajeme v původní verzi, v takzvaném systému Rychlé šípy, a to jen na náměstích, kde jsou mnohdy i starší lidi nebo různí hospodští povaleči. Vzpomínám si, že jednou nám chtěl dokonce kdosi dát přes hubu za to, jak jsme ho odehráli. Někteří tu písničku berou jako nějaké národní dědictví. Přijď se někdy podívat do klubu, tam Františka fakt ničíme, co to jde, abychom z toho měli srandu, takže ho můžeš slyšet v metalové i reggae verzi… (úsměv)

Které písně si naopak obrovsky vážíš?

Jednou ráno. To je píseň, kterou můžu hrát pořád a není třeba ji jakkoliv ničit.

Na závěr tě poprosím o pozvánku na koncert – kde můžou Zlíňáci nejblíže vidět Buty během letních prázdnin?

Určitě nás můžou Zlíňáci vidět 22. července na Rockové noci pod hvězdami v Zádveřicích, což je příjemný komorní fesťáček, který pořádá Zdeněk Hrachový z kapely Fleret. Myslím, že tam bude docela sranda, navíc si tam můžeme dovolit zahrát méně tradiční aranže písní a přidat si i nějaká ta sóla.

A František zazní v jaké verzi?

Myslím, že určitě v té hodně odvážné. Tam nečekej, že budeme hrát písničky tak, jak jsou na deskách… (smích)

 

Rozhovor si můžete přečíst také v tištěné podobě, a to v prázdninovém dvojčísle magazínu inZlin v rámci článku „Buty & Mňága a Žďorp: Legendární kapely se zlínskou stopou“.

 

ČTĚTE TAKÉ:

Marcel Gabriel: Mňágu a Žďorp bych neměnil, o takové kapele jsem snil

 

Foto: Renata Králová a Martin Straka