Petr Novák patří již zcela bez debat mezi zkušené rally navigátory. Nejen na českých tratích jej můžete vídat více jak patnáct let. V letošní sezóně čte „noty“ opět Danielu Landovi, který do závodního vozu usedl po dvouleté pauze.
Posádku Landa – Novák potkala na nedávné Rallye Šumava Klatovy velmi nepříjemná nehoda. Jejich Škoda Fabia WRC vyletěla ve vysoké rychlosti ze silnice přímo do stromů. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo. Pár dní po havárii jsme se s Petrem Novákem, otrokovickým rodákem, potkali. Jen málokdo by hádal, že se znovu narodil.
Jak se cítíte?
Teď už je všechno v pořádku. Nejhorší byly dva dny po nehodě, kdy mě opravdu všechno bolelo. Naštěstí se ale nestalo nic zásadního. Bál jsem se, že budu mít zlomenou ruku a nohu, nakonec to dobře dopadlo, a otřes mozku byl také jenom lehký. Jsem v pohodě a příští týden začínám znovu pracovat na fyzické kondici, s Danem na rozpisu.
Co vám blesklo hlavou, když se vaše auto řítilo mezi stromy?
Já si z toho nepamatuji vůbec nic. Asi to tak mělo být. Poslední, co se mi matně vybavuje, je start.
Je pravda, že většinou v takových situacích zafunguje obranný mechanismus těla.
To ano, ale myslím si, že v tomto případě hraje roli ten otřes mozku.
Kam tuto nehodu ve vaší závodní kariéře řadíte? Byly i horší?
Byly už nehody, po kterých jsem skončil v nemocnici, ale hned po vyšetření mě doktoři pustili domů. Toto je první nehoda, u které si opravdu nic nepamatuji. S Danem ale pracujeme dál, pilujeme rozpis, chceme závodit. Dva dny zpátky jsme si místo nehody znovu projížděli a utvrdili se v tom, že jsme měli velké štěstí. Takže tuto nehodu řadím mezi ty opravdu nejhorší.
Daniel Landa ve svém prohlášení ihned po závodech mimo jiné napsal, že šlo o jeho jezdeckou chybu. Vás zároveň ocenil titulem Velký vezír. Co si pod tím mám představit?
Měsíc před šumavskou rally jsme s Danem dva dny trénovali a večer po prvním dnu jsme se na hotelu začali hecovat. Zahráli jsme si stolní fotbálek s tím, že vítězi se bude říkat Velký vezír. A to až do té doby, než v odvetě prohraje. Dopadlo to tak, že jsem Dana potupně porazil 10:0 a v tu chvíli mi skutečně začal říkat Velký vezíre.
A došlo už na odvetu?
Ano, na Šumavě. Jako odvetu jsme si dali bowling, ve kterém mi to Dan vrátil a titul Velký vezír převzal. Ovšem jen do nehody…
Rallye Šumava Klatovy 2015: Posádku Landa – Novák potkala velmi nepříjemná nehoda. Jejich Škoda Fabia WRC vyletěla ve vysoké rychlosti ze silnice přímo do stromů. Naštěstí se nikomu nic nestalo.
Jak jste se dali s Danielem Landou dohromady? Pokud se nepletu, tak vůbec první závod jste absolvovali v roce 2006.
Tuším, že se známe od roku 2002 nebo 2003. Dan dlouho jezdil s mým tátou (pozn.: Jaroslavem Novákem). Často jsme se potkávali na závodech a jednou jsme dali řeč na hotelu. Pro sezónu 2006 jsem dostal nabídku absolvovat po jeho boku Mistrovství zóny střední Evropy. Přijal jsem ji a tím naše užší spolupráce začala.
Můžete Dana charakterizovat jako závodníka? Zkušeností máte mnoho, navigoval jste například Pavla Valouška, Jiřího Volfa, Martina Prokopa, Jardu Malého či Romana Odložilíka, tím pádem můžete porovnávat.
Jakmile se Dan plně soustředí jen na rally a neřeší žádné jiné záležitosti, tak je velmi učenlivý. V rukách to má, jen je vždy potřeba ho dostat do správných kolejí. To ale neznamená, že mu říkám, co a jak má dělat. Necháváme ho, ať si to všechno uvědomí sám. Stačí mu naznačit. Dokáže věci velmi rychle pochopit. Mám-li porovnávat, tak ze všech pilotů, se kterými jsem kdy jezdil, dělal právě Dan největší pokroky. Opravdu na sobě dokáže pracovat velmi tvrdě a pomáhá tomu i mentální trénink, který společně děláme. Tady Dan ukazuje, co všechno je v hlavě, a v momentě, kdy se to propojí s technikou, tréninkem a pílí, tak je z toho opravdu kvalitní výsledek a velká zábava.
Trošku jste naznačil, že sledujete i Danovu práci mimo rally, že jsou vám jeho kejkle blízké. Je to tak?
Dva roky spolu velmi intenzivně spolupracujeme. A už ne jen na rally. Podílím se na jeho mimouměleckých aktivitách, jako je Gibu Night Fight (pozn.: galavečer thajského boxu) či zmíněný mentální trénink. Připravovaný Velekoncert, který se uskuteční 12. září 2015 v Praze, či nová deska, která se právě nahrává, jsou věci, kterým já nerozumím a ani se v nich nijak neangažuji.
Rozumím. Vraťme se ale k rally. V čem se obecně liší spolupráce s jednotlivými jezdci?
Každý člověk – pilot je osobnost, tím pádem je potřeba k tomu tak přistupovat. Každý má jiný náhled na život, v tomto případě na sport, a je potřeba vycítit, kde jsou jeho silné stránky, na kterých se to dá postavit, a postupně pracovat na těch slabších.
Vy sám závodíte více jak patnáct let. Čím vám sedadlo spolujezdce učarovalo? Neměl jste nikdy chuť řídit?
Asi je to dané tím, že závodí můj otec. Řídit jsem samozřejmě chtěl a párkrát to i zkoušel, ale za volantem je to úplně něco jiného, než na sedadle spolujezdce, kde vím, co chci a co si můžu dovolit. Za volantem jsem věděl, co chci, ale nevěděl, co si mohu dovolit.
Na první pohled to vypadá, že spolujezdec nemá úplně snadnou pozici. Kdekdo si může říct, že jen čtete rozpis a v kritických chvílích toho moc nezmůžete.
V autě je to vždycky padesát na padesát. Ať se děje, co se děje. A jezdec se spolujezdcem musí tvořit jedno tělo. Musí být sehraní a důvěřovat si. Diktát rozpisu není ani tak o číslech, jako o intonaci, ze které pilot pozná, co a jak rychle přijde, a zda ho chci zpomalit nebo zrychlit. Hodně věcí můžu ovlivnit. A většinou se dá i rozpoznat, co chce pilot udělat ještě před tím, než to udělá.
Jak dlouho se na jednotlivé závody připravujete?
Většinou čtrnáct dní, když počítám i administrativu, která je velmi důležitá. Je totiž potřeba nastudovat zvláštní ustanovení, mapy a připravit itinerář, jak a co bude vlastně probíhat. S Danem pak před soutěží píšeme rozpis v civilním voze poblíž bydliště a sledujeme onboardová videa z předešlých sezón, což nějaký čas zabere. Tři dny před soutěží již sedneme do auta a jedeme si psát rozpis tratí na aktuální soutěž. To jsou hlavní úkoly.
Co považujete za svůj dosavadní největší závodní úspěch?
Těžko říct. S každým pilotem jsem zažil něco lepšího a něco horšího. Pro mě nejsou až tak důležitá vítězství, jako ta radost z rychlosti a to, abych si závody skutečně užil. S Martinem Prokopem jsme například několikrát zmíněnou Šumavu jednou vyhráli, ale to vítězství pro mě nemá až takovou hodnotu, protože se většina soutěže jela velmi pomalu na sněhu a na pneumatikách bez hřebů. Šlo jen o to, kdo déle vydrží. Nebylo si tam co užít.
Býváte před závody ještě nervózní?
Drobnou nervozitu cítím vždycky, ale ani ne tak ze samotného závodu. Spíš pramení hlavně z obav, aby bylo auto v pořádku a aby ode mě měli všichni správná data. A aby byli na svých pozicích a mohli dělat to, co dělat mají. Tým se skládá z mnoha pozic a každá je důležitá. Posádka je jen ten vrchol ledovce.
Vaše plány na letošní rok jsou zřejmě jasné. S Danielem Landou byste měl absolvovat celé české mistrovství. Už máte připravené auto na blížící se Rallye Český Krumlov?
Celý český mistrák v plánu sice máme, nicméně nehoda ze Šumavy je takového rozsahu, že nestihneme dát do Krumlova vůz do pořádku. Bohužel jsme tak nuceni ho vynechat a budeme doufat, že se všechno stihne do Hustopečí.
Na čem je podle vás potřeba zapracovat, abyste v příštích soutěžích dorazili do cíle? Kde máte ještě rezervy?
Pořád ještě nemáme rozpis tak, jak bychom si představovali. Musíme na něm dál pracovat. Zároveň nám chybí kilometry, které nijak přeskočit nedokážeme, což znamená, že Dan musí jezdit. Budeme holt testovat a najíždět kilometry, abychom mohli na Barumce a v Příbrami již zasáhnout do boje o příčky nejvyšší.
Máte nějaký vytyčený cíl, se kterým budete na konci sezóny spokojeni?
Díky tomu, že Dan v životě nesoutěžil s vozem kategorie WRC se těžko před začátkem sezóny odhaduje, na jakých pozicích se můžeme vůbec pohybovat. Proto jsme si řekli, že odjedeme dvě soutěže a uvidíme. Jdeme kus od kusu. Zároveň nechci předbíhat, v září budeme vědět víc, ale chtěli bychom v rally pokračovat i v příštím roce.
Foto: Archiv Petra Nováka, Tomáš Toman, Tomáš Brázdil