Hana Mikolášková je doposud jediná dáma, která měla tu čest šéfovat uměleckému souboru Městského divadla Zlín. Za pět let ve funkci toho dokázala hodně. Mimo jiné vytvořila nepřehlédnutelnou stopu hudebního divadla a stmelila místní kolektiv. Do souboru vrátila pohodu, ze které plyne mnoho úspěchů a projektů nad rámec povinností.
Onu pohodu dobře vnímají i návštěvníci divadla, fanoušci svých oblíbených herců. „V divadle se opět nějakou dobu dělají věci, které lidi baví a které jsou navíc. Nejtypičtějším příkladem jsou Tančírky nebo třeba Ovčáček čtveráček,“ usmívá se žena, pro kterou nebylo aktuální rozhodnutí vůbec jednoduché, leč je zcela pochopitelné.
Hani, jak si užíváš poslední dny v šéfovském křesle?
Užívám si je maximálně, protože vím, že tohle všechno, co se dělo a děje, se mi nejspíš už nikdy nenaskytne. Plnými doušky nasávám atmosféru v divadle, která je pro mě čím dál tím víc vzácnější. Práce mám pořád hodně a snažím se ji dělat poctivě až do toho skutečně posledního dne. Bylo by hloupé, kdybych si v hlavě vytvořila teorii, že to tady mám za pár, a proto jakkoliv polevím.
Vzpomeneš si, kdy ti poprvé blesklo hlavou, že je čas odejít?
Když jsem do zlínského divadla nastupovala, tak jsem řediteli Petru Michálkovi řekla: „Bude-li všechno fungovat tak, jak má, budu tady maximálně pět let.“ A opravdu jsem s tou číslovkou pět v duchu celou tu dobu pracovala. Na začátku loňského roku jsem si najednou uvědomila, že do naplnění té dávné prognózy už moc času nezbývá, že to přijde v lednu 2017. Zároveň jsem v poslední době stále častěji přemýšlela i nad tím, že domů dojíždím sto kilometrů a cestovní provizorium prostě nejde udržet věčně. Ocitla jsem se na hraně.
Byl ve hře nějaký zásadní argument, který by tvé rozhodnutí ještě mohl změnit, případně alespoň o další sezónu posunout?
Petr Michálek se snažil najít všechny možné i nemožné argumenty, aby mi mou myšlenku vyvrátil… (úsměv) Nicméně nebudeme chodit kolem horké kaše. Dobře si uvědomuji, kolik mi je let a jak mi tikají biologické hodiny. Ukázalo se, že v pracovním tempu, ve kterém jsem od svých osmnácti, „to“ jaksi samovolně nepřichází a je nejvyšší čas zamakat. Mým cílem je založit rodinu, což není otázka půlroční pauzy. Podaří-li se vše, tak mizím minimálně na dva až tři roky z divadelního světa úplně. Momentálně vím, že celou příští sezónu mám volnou, odřekla jsem všechny režie. Bude to taková má odvykačka. Jakmile ve mně tohle všechno dozrálo, mohl to Petr Michálek zkoušet s argumenty zleva zprava… (opět úsměv) Musím říct, že jsem šťastná, jak to celé přijal a že o mě do poslední chvíle bojoval.
Počítám, že jsi potřebovala jistotu, že umělecký soubor předáš v dobrém stavu dobrému šéfovi. Zeptám se tě narovinu – v jakém stavu soubor předáváš?
Pevně věřím, že ho předám v nejlepší možné kondici. V oblastním divadle se šéfové střídat musí. To je to, co soubor udržuje v chodu a dává mu inspiraci. Já moc dobře vím, že bych tady klidně mohla zůstat ještě tři roky a jenom těžit z toho, co jsme se se souborem vzájemně naučili, ale jsem přesvědčená, že je lepší to dobré úplně nevytěžit. Věřím, že se vyplatí předat to do ruky novému šéfovi, který to ještě rozvine, nebo posune dál. Můj úkol byl splněn a je čas, aby přišel někdo nový, někdo, kdo bude chtít se zlínským divadlem udělat další krok.
Všichni už dlouhou dobu víme, že tvým nástupcem bude uznávaný slovenský režisér Patrik Lančarič. Proč zrovna on? Čím bude pro zlínské divadlo přínosný?
Volba na Patrika padla poté, co jsme si s panem ředitelem a dramaturgy definovali, co chceme v šéfovském trendu zachovat a co naopak chybí, čeho Mikolášková nebyla schopná. Z toho jsme si vygenerovali profil osobnosti, kterou hledáme. Za Patrika jsem ráda hned z několika důvodů: Jednak je slušný, morální a vzdělaný člověk. Jednak mám pocit, že máme podobnou životní energii, protože Patrik je skutečně velký drak a má dost sil na to, aby tenhle barák utáhl. Dále pak má na rozdíl ode mě více odžito, má zahraniční i filmařské zkušenosti, což je vzácnost, která může zlínskému divadlu mile pomoct. A taky je muzikant… (úsměv)
Dokážeš odhadnout, kudy se bude zlínské divadlo ubírat pod novým uměleckým šéfem? Bude se Patrik Lančarič snažit navázat na tvou práci, nebo si vytvoří svou vlastní cestu?
Minimálně v několika liniích chce Patrik navázat na mou práci, dost úvah přebírá a vítá, což vím, protože spolu řešíme dramaturgii nejen na příští sezónu. Do té již Patrik samozřejmě zasahuje, ale je připravena ještě pod mým vedením. Měla jsem jedno tajné přání, a sice předat divadlo někomu, kdo si bude vědom toho všeho, co se nám za poslední roky podařilo, kdo nebude chtít směřování divadla zásadně měnit. A to se podařilo.
Pojďme si připomenout tvé zlínské začátky. Umělecký soubor jsi poznala o mnoho dřív, než ses stala šéfkou, protože už krátce po škole jsi zde režírovala inscenaci Letní salon. Jak na tebe soubor zapůsobil?
Byla to láska na první pohled. Zlín mi dal obrovskou první šanci. Letní salon jsem připravovala společně s dramaturgem Vláďou Fekarem a už tenkrát jsem dostala zadání, ať udělám něco hudebního, když jsem ta muzikantka. Tím pádem jsem logicky potřebovala v hereckém obsazení zpěváky, a aniž bych to tušila, vybrala jsem si přední bardy souboru – Petru Královou, Gustava Řezníčka, Helenu Čermákovou a Dušana Sitka. To bylo mé pěvecké kvarteto. A společně s nimi hráli v Salonu ještě Romana Julinová a Tomáš Stolařík. Všichni naprosto rozdílné osobnosti. Nicméně hudba zafungovala a zmíněné rozdíly se podařilo sjednotit. Stal se vlastně malý zázrak. (úsměv)
Krátce po Letním salonu jsi zde nazkoušela nezapomenutelného Muže z kraje La Mancha…
To byl obrovsky náročný projekt, zvlášť pro holku, která právě dodělala školu. Zlínští herci říkají, že umí vyškolit režiséra a já to mohu potvrdit. Byl to tvrdý boj, chvilkami jsem měla pocit, že bojuji s větrnými mlýny… (smích) Jenže se to vyplatilo vydržet a upevnilo to naše vztahy.
Do šéfovské funkce jsi nastoupila na začátku roku 2012. Jak k tomu došlo?
Blížilo se mé v pořadí páté zlínské zkoušení, a to inscenace Škola základ života. Nečekaně odešel šéf Petr Veselý a já s herci u rekvizitárny vtipkovala ve stylu: „To jsem fakt zvědavá, kdo vám sem přijde…“ Tak dlouho jsme si z toho dělali srandu, až mi tu funkci Petr Michálek nabídl. Debaty ve vážné rovině trvaly čtrnáct dní. Najednou jsem si uvědomila, že chci Zlínu vrátit ty krásné příležitosti a srdečný přístup. Brala jsem to jako povinnost. Něco, jako když vás rodiče vychovají a vy se o ně staráte, když jsou staří.
Porovnáš-li umělecký soubor v době, kdy jsi zkoušela Letní salon a umělecký soubor nynější červnový. V čem se za těch třináct let změnil?
Už jsem mluvila o jakémsi malém zázraku. Letní salon jsem zkoušela ve Studiu Z a na Velkém sále v tu dobu zkoušel zkušený Zdeněk Dušek Figarovu svatbu. Oba turnusy byly tím zázrakem. Všechny herce práce v divadle bavila, všichni byli psychicky v pohodě, týmy držely pohromadě. Když jsem nastoupila coby šéfka, tak jeden z mých snů byl, aby se tato atmosféra do divadla vrátila. Jak si umíš představit, takové odvolání Doda Gombára, výměna ředitele či propouštění zaměstnanců na náladě v baráku nepřidalo. Pohoda byla zničena. Já si však troufám tvrdit, že ten sen se mi splnil, v divadle se opět nějakou dobu dělají věci, které lidi baví a které jsou třeba i navíc. Nejtypičtějším příkladem jsou Tančírky nebo třeba Ovčáček čtveráček.
Asi se sluší tvou šéfovskou práci více přiblížit. Když režíruješ, tak výsledek diváci po šesti týdnech zkoušení vidí. Co však nevidí, je práce za dveřmi kanceláře. Co takový umělecký šéf všechno dělá?
Jsou tři roviny šéfování. Za prvé: Šéf je ten, kdo za výrazné pomoci ředitele a dramaturgů dává dohromady směřování celého divadla. Musí tedy oslovovat režiséry, kteří zde budou zkoušet, vybírá témata, kterým se bude divadlo věnovat a schvaluje tituly, které se objeví v repertoáru. Za druhé je to má práce se souborem, kdy se snažím vyváženě obsazovat herce do jednotlivých představení, nabírám nové tváře, když někdo odchází, nebo je potřeba tým omladit. A za třetí: Šéf se věnuje úplně obyčejné manažersko-kancelářské agendě, která je v podstatě nepřetržitá. Nikdy totiž nevíte, jestli budete mít volnou například neděli. Může mi kdykoliv někdo z herců zavolat, že si zlomil nohu a je potřeba řešit, co budeme hrát. Přes kancelář šéfa jde skoro všechno i z jiných úseků – plánování práce, smlouvy, faktury, rozpočty, fermany, návrhy plakátů i komunikace s politiky a médii… (úsměv)
Už jsme zmínili, že se za tvého úřadování v divadle podařilo vytvořit dobrou atmosféru a děje se spousta věcí nad rámec povinné práce. Teď obraťme pohled – je něco, čeho zpětně lituješ?
Chyby si snažíme s Petrem Michálkem vyhodnocovat průběžně a samozřejmě bych našla miliardu věcí, které bych udělala jinak a líp. Mohla jsem spoustu věcí lépe vymyslet i načasovat, třeba takového Řeka Zorbu, ale i to byla důležitá zkušenost.
Čeho si naopak nejvíc vážíš?
(přemýšlí) Lidí, kteří se stali součástí mého života a kteří z něj, doufám, nikdy nezmizí. Například Mára Příkazký. (úsměv) A jinak je asi fakt nejcennější to, že ač jsem přišla do období hluboké krize, tak se za mého šéfování podařilo divadlo dostat do podobné pohody, jako když jsem zde režírovala poprvé. A to i se všemi dílčími problémy. Mluvíme stále obecně, ne vždy je všechno parádní, to víme. Velkým mým štěstím je pak to, že mému období řediteloval právě Petr Michálek. Opravdu neznám lepšího ředitele. (opět úsměv)
Nemáš strach z toho blížícího se období bez divadla?
Víš, stát se může cokoliv a třeba až se jednou budu chtít k divadlu vrátit, tak už pro mě nebude místo, protože každé divadlo bude mít svého šéfa a doroste nová generace talentovaných režisérů. Na takovou myšlenku jsem si musela zvyknout dřív, než jsem své rozhodnutí učinila. Přesto jsem ráda, že jsem včas zatáhla za pomyslnou brzdu a začínám si rovnat život trochu jinak. Vystoupila jsem z workoholického prokletí naší rodiny. K tomu všemu vím, že mám skvělého manžela, se kterým zvládneme ten rok až tři, co budu bez práce. A budeme mít konečně čas na opravu chalupy, kterou jsme si pořídili, a snad si konečně srovnám i tu domácí knihovnu… (úsměv)
Hana Mikolášková a budoucí umělecký šéf zlínského divadla Patrik Lančarič.
5 let Hany Mikoláškové v šéfovském křesle, ale také 5 nezapomenutelných inscenací, které za tu dobu pod její taktovkou vznikly. Připomeňme si je:
Divotvorný hrnec (2013)
„Hanka mě poprvé obsadila do inscenace Škola základ života v roce 2012. Od té doby jsem hrál ve všech kusech, které v MDZ režírovala. Ten zatím poslední, Blbec k večeři, je naším jubilejním desátým společným počinem. Po nedlouhém bádání jsem také zjistil, že ze všech mých kolegů se této cti dostalo pouze mně, čímž jsem se jaksi přirozeně stal Hance jakýmsi inscenačním maskotem. K těmto významným kulatinám nám samozřejmě gratuluji a do té dvacítky nám přeji pevné nervy. Dlužno podotknout, že si na Hance nesmírně vážím – mimo jiné – toho, že ve Zlíně oživila žánr muzikálu a že jsem i přes svůj zcela průměrný pěvecký um mohl být pokaždé u toho. Jen je škoda, že je jako režisérka na herce moc hodná. Kdo ví, co by z nás všechno mohla vytřískat, kdyby občas přestala být sluncem a pořádně nás zjebala. Ale co se dá dělat, tak už to dobří lidé holt na světě máme.“
Marek Příkazký, představitel Woodyho Rychtarika
Labyrint světa a ráj srdce (2014)
„Když jsem se dozvěděl, že budu hrát Komenského v Labyrintu světa a ráji srdce, který měla zkoušet Hanka Mikolášková, trochu mi zatrnulo. Přece jen, ona – dcera evangelického faráře, já – ateista… Hned při prvních sezeních nad textem se jakékoliv pochyby rozplynuly. Hančina otevřenost, dobrota a laskavost neumožnily ani náznak nějaké neshody. Toto zkoušení jsem si obrovsky užil, mladí kolegové sršeli energií a naše derniéra na festivalu v maďarském Vácu, kde jsme vyhráli hlavní cenu, jen potvrdila, že se z nás stala parta a že to mělo smysl. Troufám si říct, že mi Hanka bude chybět…“
Radoslav Šopík, představitel J. A. Komenského
Malované na skle (2015)
„Hanka je fantastický člověk, velký snílek a můj přítel. Vlastní navýsost přívětivé srdce, notnou dávku empatie a duši bažící po výzvě, risku a R’n’Rollu. Asi proto si z jakéhosi dobrodružného rozmaru a nekončící důvěry vybrala do role Jánošíka právě mě. Bylo to pro mě setkání s režisérkou, které rozumím a plně jsem se ztotožnil s její představou hrdiny. Zároveň jsem znovu pracoval s oblíbeným a velkým muzikantem, jímž Hanka bezpochyby je.“
Tomáš David, představitel Jánošíka
Charleyova teta (2015)
„Muž z kraje La Mancha, Řek Zorba, Eva tropí hlouposti, O Človíčkovi, Divotvorný hrnec a Charleyova teta – inscenace, ve kterých jsem se jako herec setkal s režijním vedením Hanky Mikoláškové. Inscenace plné humoru i smutku, hravosti, moudrosti, něhy a pohlazení, touhy po poznání toho hezkého, co v nás lidech je. Hudební divadlo i činohra. Za to veliký dík. A Charleyovka? Co myslíte, milí čtenáři? Díky, rejžo Hanko!“
Radovan Král, představitel Lorda Babberleyho
INRI (2016)
“Hanka a INRI? Hanka je INRI! Mám štěstí na režiséry, ale tady to bylo s Haničkou jiné, tady to byl trojúhelník, na vrcholu Bůh a my s Hankou na zemi s očima upřenýma vzhůru. Díky, Hani!”
Zdeněk Lambor, představitel Ježíše
Rozhovor vyšel také v tištěné podobě, a to v červnovém čísle magazínu inZlin.
ČTĚTE TAKÉ:
„Každá inscenace klade na dramaturga jiné nároky,“ říká Kateřina Menclerová
Foto: Archiv Městského divadla Zlín, Marek Malůšek a Marek Příkazký