Oblíbená pražská punk’n’rollová kapela Nežfaleš letos slaví patnáct let a tak nadělila sobě i všem fanouškům vskutku parádní dárek. Po pěti letech nahrála novou řadovou deskou Zločin z vášně, která vyšla na CD a brzy vyjde i na vinylu. Nutno podotknout, že materiál, skládající se z celkem dvanácti písní, je opravdu pestrý.
„Deska by snad zákonitě neměla nudit,“ usmívá se frontman, zpěvák a textař Radek Šedivý, který kapelu Nežfaleš v roce 2002 založil a od té doby s ní „ušel“ pořádný kus cesty.
Radku, nové řadové album Zločin z vášně vám vyšlo po dlouhých pěti letech a řadě singlů. Proč jste si dali tak načas? Nebylo dost nápadů?
Vydat se po poslední řadové desce cestou singlů byl tenkrát náš záměr. Nešlo ani o nějaký nedostatek nápadů, spíš jsme vyhodnotili situaci tak, že řadové desky, potažmo hudební nosiče, v této zrychlené době trošku pozbyly svůj význam a že internetové singly jsou „méně práce za stejnou parádu“. Snažili jsme se to udělat zajímavé a každý rok s něčím přijít, ať už to byly nové klipy, cover Johnnyho Cashe nebo sedmipalcový split s kapelou SPS. No a pak přišla roční pauza z přepracování, pak pomalý rozjezd směrem k letošnímu roku a najednou je tu nová deska na CD a za pár dní i na vinylu.
Jak dlouho materiál vznikal? Dávali jste ho postupně dohromady celé ty roky a ven šli s „tím opravdu uleženým“, nebo „to“ přišlo pěkně naráz v jednom období?
Během roku 2015 jsme nedělali vůbec nic, to jsme se potkali maximálně párkrát na pivku, nehrálo se, netvořilo. V pomyslném šuplíku nám z našeho singlového období zůstala jen píseň Kámoši z podsvětí III, takže všechno to vznikalo víceméně vloni, kdy jsme se začali zase pravidelně scházet ve zkušebně a nenuceně a s chutí začali dělat nové songy. To na tom bylo právě to skvělé, že to vzniklo jakoby mimochodem a celá cesta od první zkoušky až do posledního dne v nahrávacím studiu byla nenásilná a na pohodu. To bude i jeden z hlavních důvodů, proč tu teď ta deska je.
Prozraď, jakým tématům se na novince, jež obsahuje celkem dvanáct písní, převážně věnujete? Co jejím prostřednictvím posluchačům sdělujete?
Jednotícím prvkem našich textů byl vždycky život. Tematicky se nové songy rozprostřely od krizí a zmoudření antihrdinů, přes různé verze mezilidských vztahů a závislostí, až po tepání do hlouposti a omezenosti „slušných“ Čechů. (úsměv)
Ptám se také z toho důvodu, že v letošním roce slavíte patnáct let a logicky tak, stejně jako kapela sama, stárnete. Je v něčem Nežfaleš jiná oproti letům předchozím? Vnímáš nějakou zásadní změnu v životě kapely?
Myslím, že to všechno prošlo přirozeným vývojem. Po těch prvních jalových letech, kterými si projde každá kapela, kolem dema Pozor na uchy, to už potom postupně nabralo jasný směr a rostlo to. Obrousily nás, myslím, hlavně zkušenosti, pak asi i změny v sestavě, kdy každý nový kytarista přinesl přirozeně trošku jiný pohled, no a v neposlední řadě asi i ten věk. Teď se to dostalo do bodu, kdy si už nemusíme nic dokazovat, těšíme se ze slušné pozornosti příznivců a hrajeme tak často, aby nás to nepřestalo bavit.
Jakési vzpomínání je cítit hned z první písně na desce, a sice z Nihilisty. Na který okamžik za těch patnáct let vzpomínáš nejraději? Co bys sis s chutí zopakoval ještě jednou?
Byla spousta skvělých období a okamžiků, výborný je to třeba i právě teď. Mám dost rád právě to období okolo roku 2008, o kterém se zpívá v Nihilistovi. Točili jsme album Ber dokud dávám, které nás následně hodně nakoplo, a vůbec celý můj život tenkrát chytil takový skvělý lauf. Koncerty, večírky, kámoši, láska… Tak nějak to tenkrát do sebe všechno úžasně zapadalo. (úsměv)
A najde se naopak něco, na co bys rád zapomněl? Co byl podle tebe krok vedle?
Nerad vzpomínám na období dlouhé nemoci našeho bubeníka Petra. Různě jsme lepili sestavu, zároveň mi bylo líto, že u toho Petr není. I album Každej klub i bar točil mezi kolečkem operací a chemoterapií. Jak se ale říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Jinak, že bych něco vyloženě považoval za krok vedle, to říct nemůžu. Vždycky se něco povede víc, něco míň, ale myslím si, že jsme si za těch patnáct let vždy zachovali tvář a nemusíme se za žádný krok stydět.
Vím, že se ti nyní bude odpovídat asi těžce, přesto by mě zajímalo, ke které z nových písní máš největší vztah a proč? Jsou to Jehly, které jste vypustili ven jako úplně první?
Mám je rád holky všechny. (smích) Z nové desky se mi obzvlášť těžko vybírá. Silné pouto cítím k písni Pseudohrdina, která je takovým obrazem nového začátku životního ztroskotance, k písni Každej sám za sebe, která zase reflektuje mé občasné samotářské já, nebo První dojem, která je ze soudku těch našich lovesongů, vzdávajících hold něžnému pohlaví. Myslím, že hudebně jsme se odhodlali v rámci žánru ke značné pestrosti, takže deska by snad zákonitě neměla nudit. Třeba takový Nihilista, Hloupost je kat… No, jak říkám, těžko vybrat jednu. (opět smích)
Za těch patnáct let jste odehráli spoustu koncertů a poznali mnoho kolegů muzikantů. Přizvali jste si někoho na desku coby vzácného hosta?
Základními hosty na desce jsou naši letití kolegové a přátelé – Kečup z kapely The Fialky a Zdeněk „Krkavec“ Růžička z matadorů SPS. Hlavní guru a zvukový mistr nahrávky Libor Bucher zas přidal nějaká ta piána. Když jsme u těch hostů, host jako víno by byl býval před pár lety Pavel Bobek. Oslovili jsme ho v souvislosti s chystaným coverem k výročí Johnnyho Cashe. Pár týdnů se nic nedělo, takže jsme to vypustili z hlavy, pak se ale ozvala jeho dcera, která mu tenkrát dělala manažerku, že by do toho pan Bobek šel. Začali jsme tedy domlouvat detaily, ale bohužel už zasáhla vyšší moc a pan Bobek zemřel. Asi to tak mělo být, ale občas si říkám, jak by ten song nakonec asi zněl?
Oslavy patnácti let jsou v plném proudu, nová deska je na pultech a léto před námi. Co na prázdniny chystáte? Na co se můžeme těšit?
Předně by snad koncem června měla být nová deska k mání už i na vinylu. No a pak jsme si naordinovali nějaké ty festivaly, takže namátkou letos třeba Brněnec, Mighty Sounds, Starák fest nebo Summer Punk Párty ve Volyni.
Na závěr otázka čistě na tebe, jakožto zpěváka a textaře – máš ještě nějaký nesplněný hudební sen? Metu, za kterou se s chutí a nadšením ženeš?
Já si nikdy na nějaké hudební sny moc nepotrpěl. Snad jen kdysi, když jsme s bráchou v dětství bubnovali do krabic a maloval jsem nás na plakáty jako rockové hvězdy, žijící v přepychových vilách kdesi nad Los Angeles. (smích) Když se pak začala rýsovat opravdová kapela, dával jsem si vždy jen dílčí cíle, jako třeba první větší festival, první opravdová deska… Naopak velice záhy jsem opustil myšlenku, že bych se mohl hudbou živit. Neženu se tedy za ničím, jsem rád za všechno, co jsme dokázali. Letos mám teda lehkou euforii z toho výročí a nového alba, takže bych byl rád, pokud bychom časem zase začali vymýšlet a dávat pod střechu nějaké nové songy.
Foto: hudeo.cz a archiv kapely Nežfaleš