Svou třetí knihu nazvanou Sedmnáct vydává v březnu nezávislý publicista a inspicient Městského divadla Zlín Jakub Malovaný. Prostřednictvím rozhovorů mapuje kulturní život na Zlínsku. Ilustracemi ji doplnil herec Marek Příkazký.
Jakube, proč Sedmnáct? Je v tom nějaká symbolika?
Není. Je to úplně jednoduché, kniha obsahuje sedmnáct příběhů, sedmnáct rozhovorů s osobnostmi, které souvisí se zlínským regionem. Chtěl jsem ukázat, že Zlínsko je živé, že má svoje osobnosti, na které můžeme být hrdí a které nás mohou inspirovat.
Jaké jsou to osobnosti?
Jsou to lidé na Zlínsku žijící a tvořící, přibližně půl napůl muzikanti a herci. V obsahu nalezneme například Zdeňka Hrachového z kapely Fleret, Pepu Tichánka z Avion Big Bandu, dále pak herce Rosťu Marka, Honzu Řezníčka, Tomáše Davida nebo Radovana Krále… Ale nejen ty. Zahrnul jsem do knihy i osobnosti, které nejsou na první pohled příliš vidět, avšak zásadně ovlivňují kulturní život u nás, jako třeba Michal Žáček, majitel agentury Velryba, Eva Kalendová, dobrá duše zlínského divadla a dlouholetá tajemnice hereckého souboru či kritik Marcel Sladkowski.
Honza Řezníček není tak úplně Zlíňan, ne?
Není, ale jakožto Pražák se na Zlín dívá zase z úplně jiného pohledu, což se mi líbí. Krásně to doplňuje celou zlínskou skládanku.
Jak dlouho rozhovory vznikaly?
V posledních dvou letech. A vznikla jich strašná spousta, musel jsem hodně přebírat a vybírat. Původně v knize měly být i nějaké sportovní rozhovory, vždyť na Zlínsku máme i šikovné sportovce, ale ty pak vypadly. Zvolil jsem raději pohled skrz kulturu. Sportovci se objeví v případném pokračování… (úsměv)
Jsou to tedy texty už jednou publikované, které se dají dohledat i jinde?
Jsou a nejsou. Většina z rozhovorů už někde vyšla, papírově, některé i v inZlinu, ale nejsou úplně jednoduše dohledatelné. Každý rozhovor jsem však dotvořil. Neuzavřená témata dokončil, pohrál jsem si i s různými prostřihy. Každá osobnost má pak svůj originální medailonek, který napsala osobnost jiná, jí blízká, což je někdy humorné, někdy dojemné a jindy zase překvapivé.
Z čeho máš největší radost?
Teď asi z povídání se Zuzanou Šulákovou, dcerou Jarmily. Rozhovor vznikl tři měsíce zpátky, když jsem u nich byl na návštěvě, a v knize jsem s ním samozřejmě od začátku počítal, aniž bych tušil, jaký to všechno nabere směr. Ze setkání vzešla i reportáž a krátký rozhovor s valašskou královnou, paní Jarmilou. V knize bude taky.
Pamatuješ si na první text, který jsi publikoval?
Samozřejmě, bylo to před deseti lety, bylo mi čtrnáct. Napsal jsem na svůj blog reportáž z koncertu.
Nebyl to rozhovor?
Kupodivu ne. Kouzlu rozhovorů jsem propadl později. (smích)
V čem pro tebe spočívá jejich kouzlo?
Rozhovory jsou o potkávání, o povídání, o vzájemnosti. Jsou živé. Můžu si je vést směrem, který je pro mě zajímavý a doufat, že bude ve výsledku zajímavý i pro čtenáře. V rozhovorech můžu objevovat, odkrývat různé vrstvy a vzpomínky.
První knihu rozhovorů jsi vydal v roce 2011. Jmenovala se Rozhovory…
Ano, to mi bylo 18 let.
Jaké máš pocity, když ji teď držíš v ruce?
Vůbec ji do ruky neberu a nejradši bych ji stopil ze světa. (smích) Ale vážně. Moje tehdejší nadšenost byla sice super, ale je tam vidět ještě nezkušenost. Kniha, kterou chystám teď, je dospělejší. Jsem vypsanější. Možná mám i větší odvahu ptát se.
V jaké fázi je Sedmnáctka teď?
Doděláváme korektury, celkovou grafickou podobu a kresby. Mám okolo sebe fakt dobrý tým. (úsměv) Pokud jde o její podobu, od začátku jsem měl vidinu jakéhosi punku či undergroundu. Kniha bude mít měkkou vazbu, malý formát, tisknout se bude na obyčejný papír. Nebudou v ní žádné fotky. Každou osobnost perfektně nakreslil Marek Příkazký. Jak to všechno dopadne, to se dozvíme 17. března, kdy by kniha měla být venku. Křtít ji budeme v divadelní Dílně.
Bude běžně k dostání v knihkupectvích?
Měla by. Vychází u vizovického vydavatelství a nakladatelství Lípa, které před třemi lety vydalo i mou biografii o kapele Fleret s názvem Umělci na šňůře. Jsem upřímně moc rád, že právě toto vydavatelství, v čele s paní Velcerovou, projevilo o můj materiál zájem. Všechna ostatní zlínská vydavatelství mě odmítla s tím, že se tímto typem literatury nezabývají.
Co je nového ve tvém divadelním životě? Na čem teď pracujete?
Divadlo jede na plné obrátky, pomalu začínáme zkoušet muzikál Noc na Karlštejně. Těším se, letos zažívám klidnou sezónu, ještě jsem nedělal větší věc. Navíc se na jevišti objevím jako zbrojnoš. (úsměv)
Osobně se tě dotkl i kolotoč kolem Ovčáčka čtveráčka, ve kterém tě diváci mohli také vidět. Jak jsi to prožíval zevnitř?
Užíval jsem si to. Nic takového divadlo nepotkalo a dlouho asi hned tak nepotká. Jsem rád, že jsem mohl být u toho. Bylo to dobrodružné, stali jsme se nejslavnějším divadlem u nás, byť jen na chvilku. Lidé, které jsem deset let neviděl, mi psali o lístky, občas mě někdo dokonce zastavil na ulici, atmosféra na děkovačkách byla neopakovatelná. Revoluční. Nikdy nezapomenu na zlínskou děkovačku 17. listopadu, kdy téměř osm set lidí doslova bouřilo, a samozřejmě ani na tu derniérovou v Praze.
Až Sedmnáctku pustíš do světa a necháš ji žít vlastním životem, co bude dál? Odpočinek?
Ne, kdepak. Už tři roky nosím v hlavě jeden nápad, který bych rád začal konečně realizovat. V zimě bych chtěl začít pracovat na nové knize, opět spjaté se Zlínem, ale více bych zatím neprozrazoval. Jinak si budu dál s chutí volně psát, ať už do inZlinu, na svůj web, či kamkoliv jinam. Psaní mě baví.
… více na www.jakubmalovany.cz nebo na facebook.com/jakubmalovanypublicista
Rozhovor vyšel v březnovém čísle kulturního a lifestylového magazínu inZlin
Autor: Veronika Jurčová (inZlin)