Fleret: 35 / 16. díl / Vladimír „Dědek“ Mokráš

Baskytara

Člen kapely v letech 1996 – 2003

Když jsi nastoupil do Fleretu, psal se rok 1996. Podle všeho jsi reagoval na inzerát v novinách. Jak to tenkrát bylo?

Nebyl to inzerát v novinách, ale v rádiu. Opakoval se strašně dlouho, snad měsíc nebo dva. Přiznám se, že jsem ani netušil, co Fleret hraje. Měl jsem blíž k metalu a bigbítu. Ovšem doma jsem prohodil, že nějaká místní kapela hledá basistu a manželka se toho chytla. Nabádala mě, ať to zkusím. Jenže dalších čtrnáct dní jsem otálel, než jsem se k tomu kroku odhodlal.

Jak to pokračovalo?

Vytočil jsem telefonní číslo a zvedl to Zdeněk Hrachový. Dle čirého hospodského ruchu bylo znát, že zrovna mají nějakou akci na Kovárně. Nakonec jsem do toho mumraje přijel, zdržel jsem se ale jen krátce, Zdeňa mi dal CDčko Zafúkané a řekl, ať se naučím tři písničky. Vím, že mezi nimi byla i Čistá jak Vizovice.

Počítám, že poté následoval výlet do Vizovic na zkušebnu.

Ano. Pamatuji si, že po cestě jsem měl menší malér. U přístavu jsem jel za Tatrou a z pod kola jí vyletěl kámen, který měl v průměru tak dvacet nebo třicet centimetrů. Už jsem nestačil zareagovat a najel jsem přímo na něj, čímž jsem sekl gumu. Tím pádem jsem přijel na zkoušku o hodinu později, protože jsem musel dávat rezervu.

Co se odehrávalo na zkušebně?

Nejdřív jsme si zahráli ty připravené písničky. Tenkrát jsem pracoval ve stolárně a během každé přestávky jsem je na šatně nacvičoval. Naučil jsem se celou desku. Potom se mě Staňa zeptal, za jak dlouho se zvládnu naučit zbytek. No a za čtrnáct dní jsem už absolvoval první koncert.

Co tě lákalo na tom, stát se členem Fleretu?

Zaujala mě ta jejich muzika. Okamžitě mě dostala. A moc se mi líbila i ta valaština. Také jsem se chtěl samozřejmě muzikantsky posunout dál, to je jasné.

Jaké jsi měl do té doby muzikantské zkušenosti?

Od patnácti let jsem hrál se skupinou Žízeň, která byla z obce Mistřice u Uherského Hradiště. Hrávali jsme různě po zábavách. Byli to starší kluci, já jsem byl mezi nimi nejmladší. Po vojně jsem hrál se skupinou Protex z Babic, pak v kavárenské kapele Qvanto, potom v Gunfighters a následně s Flegmatikama, s nimiž jsem skončil i v otrokovickém studiu, kde jsme natočili desku.

Dobře. Pojďme nyní zpátky k Fleretu. Neměl jsi obavy, že tě budou fanoušci srovnávat s tvým předchůdcem Kačesem, který byl ke všemu znamenitý zpěvák?

Bylo jasné, že ho nikdy nahradit nemůžu a spousta fanoušků se v té době od kapely odklonilo. Kačes byl zkrátka lídr a zpíval ty největší fláky. Hlasově jsem ho opravdu nahradit nemohl, nikdy jsem totiž sólově nezpíval. Je pravda, že jsme to zkoušeli, ale nebylo to prostě ono. Raději jsme ty věci nehráli. Rozhodli jsme se jít dál a veškerý tah vzal na sebe Zdeněk.

Ale pravdou je, že občas jsi pěvecký prostor přece jen dostal.

V žádném případě se nepovažuji za zpěváka. Když jsem se kolikrát slyšel, tak jsem ani nechtěl, aby to kluci na desku dávali. Většinou jsem se k tomu dostal náhodou nebo omylem, protože mě do toho natlačili. Stalo se, že byla zkouška ve studiu, něco jsem odzpíval, ale vůbec se mi to nelíbilo jak frázováním, tak intonováním a Staňa hned křičel: „To je ono! To tam musí být!“ A bylo to. Víckrát jsme se k tomu nevrátili. Já jsem si akorát říkal: „Panebože, taková ostuda…“ (úsměv) Je ale pravda, že Staňa vždycky dokázal vytěžit z toho špatného maximum. To znamená, že když jsem udělal na desce nějakou chybu, tak ji tam kluci záměrně nechali, protože to nakonec vyznělo jako perfektní fór.

Dá se říct, že jsi naskočil do rozjetého vlaku, protože kapela byla v době tvého příchodu zrovna na turné k desce Fleret & Jarmila Šuláková. Jak vzpomínáš na svou koncertní premiéru, která se uskutečnila v Holešově?

V Holešově? (přemýšlí) Já si pamatuji unplugged vystoupení v hotelu v Kostelci. Byla to nejspíš soukromá akce a my jsme tam hráli ve třech. Potom následovaly už velké festivaly, jako Strážnice, z čehož jsem byl úplně vedle. Pod sebou jsem měl několik tisíc lidí, kteří řvali jak šílení.

Byl jsi nervózní?

Ani ne. Nervozitu jsem začal pociťovat až coby zaběhlý člen. V té prvotní chvíli, kdy jsem byl opravdu fleretovský benjamínek, jsem byl spíš v jakési euforii.

Od pohledu působíš jako drsný rocker, proto mě zajímá, jak se ti hrálo po boku Jarmily Šulákové?

Vždycky to byl úžasný zážitek, protože když jsem ji slyšel zpívat, běhal mi mráz po zádech. Hrálo se mi s ní strašně dobře. Její písničky mě pokaždé dostaly a můžu být, jak říkáš, drsný rocker. (úsměv) Těžko se to dá popsat.

Vybavíš si nějaký povedený zážitek s valašskou královnou?

Některé se snad ani nedají publikovat… (smích) Ale nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem ji potkal poprvé. Chovala se ke mně, jako kdyby mě znala odjakživa. Hned mi nabídla tykání, dostal jsem pusu, objala mě…

Není žádným tajemstvím, že Jarmila s vámi jezdila také na kapelní dovolené do Chorvatska. Jak snášela pobyt mezi samými muži?

Ona měla v tomto směru větší výdrž než my.

Jak to myslíš?

No, co se večírků týče. (smích) Jako na ten věk to snášela úplně obdivuhodně. Když začala zpívat v Chorvatsku v hospodě, tak všichni ztichli a jenom poslouchali. A co potom, když spustila takzvané sprostonárodní… (opět dlouhý smích)

Opravdu zpívala i sprostonárodní písně?

Ano. (smích)

Prozraď, jak taková kapelní dovolená Fleretu vypadala?

Původní záměr byl takový, že nastudujeme nové věci na připravovanou desku. Samozřejmě během dovolené jsme nesáhli ani na strunu. Takže celá dovolená probíhala tak, že jsme neustále grilovali masiska a pili. Zkrátka, pravá dovolená!

Kromě muzikantské práce jsi v kapele zastával také funkci řidiče. Čím sis ji zasloužil?

Jednou jsme byli na návštěvě u Vlasty Redla a náš řidič dostal v noci žízeň. Tak si zajel dodávkou na benzinku. Pracovníkovi na pumpě se to nějak nepozdávalo a raději zavolal policii. Náš pan řidič nadýchal asi dvě a půl promile, čímž ve své funkci skončil. Ale protože měl auto na lízing a živilo ho to, tak nezbývalo nic jiného, než aby to někdo převzal po něm. Nakonec to zbylo na mě a další dva roky jsem tou jeho dodávkou vozil kapelu.

Můžeme pana řidiče jmenovat?

No, my jsme mu říkali Cepín… (úsměv)

Určitě máš spoustu zážitků z cest. Co třeba nehody? Vyhýbaly se vám?

Byla to strašná práce. Dostat po vydařeném večírku kapelu zpátky do vozu a následně na hotel, to byl opravdu nadlidský výkon. Časem jsme to řešili tak, že nejdřív se dodávka zaparkovala a až poté jsme šli společně pařit. Jednou jsme jeli z Bzence, což bylo v době, kdy jsme už jezdili dvěma auty, to druhé řídil Zdeněk, a já jsem si dal o jedno pivo víc. Ve Starém Městě nás zastavili policajti. Zdeněk ty piva, vzhledem ke své postavě, nějakým způsobem zpracoval, ale ve mně ještě zůstaly. Takže Hrach pokračoval klidně dál a já jsem dostal pokutu 1000,- Kč a trubičku do zásoby, abych za hodinu vyzkoušel, zda můžu jet. Pamatuji si, že jsem vezl Heglase a Jarmilku a skutečně jsme hodinu čekali na autobusové zastávce, než jsem si znovu foukl. To by se už v dnešní době asi nestalo.

Co jste na cestách poslouchali za muziku?

V autě jsme měli stabilně Black Sabbath nebo Ozzyho Osbourna.

Jak na tvrdý rock reagovala Jarmila? Nevadil jí?

Strašně se jí to líbilo. V žádném případě neměla nic proti, nikdy nám žádný folklór nevnucovala. Jo, prosím tě, teď jsem si přece jen vzpomněl na jednu nehodu.

Povídej.

Tenkrát jsme hráli v Praze ve Stodůlkách a jeli jsme přes Řeporyje. Hrachovo auto jelo dřív a navíc i jinou cestou. Mě zezadu navigoval Číňan, což byl strašný navigátor. (smích) Měl před sebou tu obrovskou mapu Prahy, byla tma a opravdu jsme jeli nadoraz, abychom to stihli, jelikož jsme měli zpoždění. Říká mi: „Tady je rovinka, můžeš.“ Ovšem najednou přišla zatáčka a vyletěli jsme do pole. Nebyly tam žádné šipky ani značka. Auto mělo co dělat, aby se nepřevrátilo na střechu, podle mě na tom má velkou zásluhu Jarmilka, protože seděla napravo vedle mě a auto zatížila. Problém byl v tom, že ta zatáčka byla zřejmě známá a někdo před námi tam přerazil sloup elektrického vedení. A jak v tom poli ležel, tak jsme přes něj přeletěli a sekli jsme dvě pneumatiky. Hned jsme volali klukům, aby pro nás přijeli. Ti, co mohli, tak odjeli, já jsem zůstal u auta a zavolal odtahovku. Odtah jeden a půl kilometru stál tisíc korun, ale koncert jsme naštěstí stihli. Ovšem byly to nervy. Kdyby tam neležel ten sloup, tak se nic nestalo.

Vraťme se ale ze silnic k muzice. Rockové vlivy se totiž hodně podepsaly na desce Z hůry dané, která ostrý a tvrdý materiál rozhodně nepostrádá. Traduje se, že velké problémy vám dělala píseň Čert.

Ano, to je pravda. V té muzice bylo totiž hodně rytmických změn. Spoustu věcí vzniklo na zkušebně a následně se dodělávaly ve studiu, tím pádem nebyly tak zvaně sehrané. To byl ten problém. Museli jsme přijít na to, jak to hrát, aby to skutečně šlapalo a znělo sabbatovsky – těžkopádně. Dělali jsme to opravdu dlouho. Staňa dokonce nakreslil na malé papírky čertíky a každému jednoho dal se slovy: „Tady máte čerta, abyste věděli, co hrajete.“ Když o tom teď mluvím, mám úplně husí kůži… (úsměv) Budeš se tomu možná divit, ale já mám ten papírek dodnes.

Myslíš tedy, že díky papírku s čertem se vám podařilo píseň úspěšně nahrát?

Na tom byla hlavně skvělá ta podpora od Stani. On nám věřil a věděl, že to zvládneme.

Mimochodem, které desky, na nichž ses podílel, si vážíš nejvíc?

Určitě Z hůry dané. Byla to moje první a od Fleretu asi nejtvrdší deska. Nechci se nějak vychvalovat, ale možná to bylo i tím, že jsem tam hrál. Třeba kluci opravdu využili mých bigbítových zkušeností. I když byl Kačes dobrý basák, tak je pravda, že každý hrajeme jiným stylem. A dodneška, když se mě někdo na Flerety zeptá, veškeré rozhovory sklouzávají k folku. Tvrzení, že Fleret je folková kapela mě dokáže rozčílit. Proto vždycky odpovídám: „Poslechni si desku Z hůry dané. Připadá ti to jako folk?“ Spousta lidí si Fleret pamatuje díky písním Sbohem galánečko nebo Zafúkané, ale ty další desky už neznají.

V tomhle s tebou určitě souhlasím.

Tenkrát dokonce napsali v metalovém časopise Spark recenzi na naši desku, kde stálo něco v tom smyslu, že jestli si někdo chce poslechnout, jak má znít pravý bigbít, ať si pustí novou desku Fleretu.

V roce 1998 opustil kapelu Heglas. Byla to, dle tvého názoru, velká ztráta pro kapelu?

Hlavně pro mě to byla velká ztráta. Nesl jsem to těžce, protože jsem si na něj zvykl, byl to parťák a výborný člověk. A samozřejmě také skvělý bubeník. Sedli jsme si a to je pro rytmiku to nejdůležitější. Zkrátka, cítili jsme to stejně. Já jsem se na něho zlobil hodně, protože to jednoduše odmávl, nechtělo se mu. Vím, že jsme zkoušeli jako přídavek písničku Mama I’m Coming Home od Osbourna a nedařilo se nám to, protože on to nedokázal zahrát správně. Nedokázal se to naučit. Pamatuji si, že jsem na něj na zkoušce i vyjel s tím, proč necvičí, ale on prostě rezignoval.

Heglase nahradil Bonzo, který byl docela odlišný bubeník. Když se s odstupem času zamyslíš, s kým se ti hrálo líp?

Řekl bych, že Heglas hrál bigbítově. Nechci říct, že hrál jednoduše, ale byl údernější. V jednoduchosti je síla. Když jsem k tomu přidal tu šlapavou basu, tak to znělo parádně. Naopak Květoš hrál techničtěji, používal všelijaké perkuse a různé větry a cingrlátka. Pořád tam něčím chrastil, což bylo také perfektní, kapelu to posunulo, ale měl jsem s tím ze začátku velké problémy.

Ano. Živák To najlepší – Kurnikšopatožtojo! výraznou změnu zvuku dokazuje.

Já jsem prostě potřeboval slyšet buben, kdežto Bonzo pořád šustil a chrastil… (úsměv) Hudba Fleretu je hodně pestrá, chvilku se hraje, potom se nehraje a člověk musí být pořád ve střehu, aby něco neprošvihl. Samozřejmě, občas se mi stalo, že jsem něco prošvihl. A v tu chvíli měl Staňa blesky v očích… (smích) Neodpustil mi nic. Ani tón. Třeba se mi podařilo, že jsem jen malinko uhnul, říkal jsem si, že to přece ani nemůže slyšet a on to slyšel pokaždé. Následně mi dal pěkně za vyučenou.

Existuje něco, týkající se Fleretu, co bys raději zapomněl?

(přemýšlí) To je těžko. Mně se hraním s Fleretem splnil životní sen, a i kdyby bylo něco, na co rád nevzpomínám, tak víš, jak to je. Časem to špatné zapomeneš a zůstane ti jen to dobré. V mých vzpomínkách nic špatného zůstat nemohlo.

Co způsobilo tvůj odchod z kapely v roce 2003? Cítil jsi, že už jdou kluci trošku jiným směrem?

Víš, já se o tom nerad bavím. Už je to strašně dávno a nebylo tam nic osobního. Rozešli jsme se v dobrém, rádi se pokaždé vidíme. Šlo o muzikantskou rovinu, přišli mladší a zručnější… Po mě nastoupil Koudy, a co si budeme povídat, je to desetkrát lepší basista než já. Kluci měli možná pocit, že po bigbítu můžou hrát funky se slapovou basou, což Koudy ovládal bravurně.

Můžeš prozradit, co děláš v dnešní době? Počítám, že muzikou se už neživíš.

Ne, neživím… Včera jsem dostal honorář tři stovky. (smích) Muzice se věnuji, ale snad deset let jsem měl pauzu. Dá se říct, že na nějakou dobu jsem na ni i zanevřel.

Může za to odchod z Fleretu?

Jo.

Mrzí tě, že už nejsi členem vizovické kapely?

Určitě. Takové věci už totiž nikdy nezažiju. Existuje spoustu kapel, ve kterých si lidé nesednou, a může tam být nějaká nevraživost. Problémy byly třeba i v bigbítových kapelách, kde jsem začínal. Ale ve Fleretu nic takového nebylo. Trávili jsme spolu čas na pódiích, v hospodách, v autě, v hotelech, ale nikdy jsme neměli jediný problém. A k tomu všemu jsme si ještě dovolili jet na společnou dovolenou. To mi chybí.

A kde tedy nyní hraješ?

Momentálně v otrokovické kapele Paragon. Je to stará kapela. Když mi bylo patnáct let, tak jsem na ni chodil na zábavy.

Co říkáš na současnou tvorbu Fleretu?

Zdá se mi, že hodně experimentují. Pořád se vyvíjí a nezůstávají stejní, což je dobře. Ovšem nemůžu se k tomu vyjádřit objektivně, protože poslední desky Fleretu mi chybí.

 

DOTAZNÍK

Jméno a příjmení: Vladimír Mokráš

Přezdívka: Dědek. Zní to divně, že? Když jsem přišel do kapely, bylo mi 26 let. Byl jsem nejmladší, kluci byli v průměru o deset let starší. Jednou jsem po tom pátral a zjistil jsem, že když odcházel Kačes, tak klukům přišel už tak starý a strhaný, že mu začali říkat Dědku. A já jsem to po něm zdědil.

Datum a místo narození: 7. srpna 1970, Gottwaldov

Období strávené ve Fleretu / post: 1996 – 2003 / baskytara

Kapely, ve kterých jsem dříve působil: Žízeň, Protex, Imperium (tam jsme se potkali s bubeníkem Květošem), Qvanto, Gunfighters, Flegmatik

Kapely, ve kterých nyní působím: Otrokovická kapela Paragon

Muzikantské vzory / oblíbení interpeti: Black Sabbath, Halloween, Black Country (Glenn Hughes, Joe Bonamassa, Jason Bonham), Avantasia (Tobias Sammet)

První koncert, který jsem v životě navštívil: Těsně po revoluci jsem vyrazil vlakem do Třince na Running Wild.

První deska, kterou jsem si v životě koupil: Když jsem byl ve dvanácti letech s rodiči v Jugoslávii, tak mi koupili kazetu Boney M. a Suzi Quatro. A to jsem smažil od rána do večera.

Nejsilnější hudební zážitek: Guns N‘ Roses na Strahově v roce 1992. A s celou kapelou Fleret jsem se v roce 2001 na Strahov vrátil, tentokrát na koncert AC/DC.

Nejoblíbenější deska a píseň od Fleretu: Z hůry dané a Tož tadyk ju máte / Z hůry dané (na základě této písně mi přišla nabídka od nějakého divadla, abychom s kapelou složili scénickou hudbu k představení, nakonec k tomu ale nedošlo)

 

Kapela Fleret oslaví pětatřicet let v pražské Lucerně! Velkolepý koncert proběhne 25. března 2018. Ale ještě než se tak stane, připomeňme si bohatou historii této legendární vizovické party, která má na svém kontě řadu hitů. Je tady seriál obsáhlých rozhovorů. Už příští týden vás čeká pokračování, tentokrát bude odpovídat bubeník Květoslav Balšán.

 

Foto: Archiv kapely Fleret