Fleret: 35 / 4. díl / Pavel „Kačes“ Husár

Baskytara, zpěv

Člen kapely v letech 1983 – 1996

Co se vám v dnešní době vybaví jako úplně první, když se řekne Fleret?

Hezké vzpomínky.

Do kapely jste nastoupil v roce 1983 a pánové vás údajně přeškolili z doprovodného kytaristy na baskytaristu. Jak to vlastně tenkrát bylo?

Ano, na kytaru jsem skutečně hrával. S Peťou Chrastinou jsme měli ještě před vojnou kapelu Skrat a zkoušeli jsme v Želechovicích u Dalibora Bednáře. Následně jsem se během opušťáku dostal k veliké kalbě na chatě v Horní Lhotě, která patří Jardovi Kuškovi a manželce Gábině, kteří zůstali od té doby nedílnou součástí přátel Fleretu. A tam jsem si s klukama ze Šperháku poprvé zahrál. Když jsem se vrátil z vojny, tak mě oslovili s tím, jestli bych nevzal basu. Fascinovalo mě, jak jim spolu ladí hlasy, navíc to byla senzační parta, tak jsem nabídku s radostí přijal. Kámoš Radek Maliňák mi splašil nějakou vikomtu, která se vyznačovala tím, že se musela ladit kleštěmi.

S vaším příchodem do Fleretu se utvořila první velmi silná sestava, což byla pro kapelu příjemná změna. Co se tím změnilo ve vašem osobním životě?

Já nevím, ono to šlo tak nějak souběžně. Neumím posoudit, co by bývalo bylo, kdybych to lano nedostal. Samozřejmě člověk se stával během let známějším, taky postupně začalo přibývat koncertů, v kapele byla pohoda a bezvadně šlapala. Krásné období, vzácné chvíle! Tak jsem to tehdy cítil a byl přesvědčený, že už to tak bude napořád.

Toužil jste být muzikantem během dětství?

Já jsem hrával už ve škole. S kamarádkou jsme utvořili dvojici, ona hrála senzačně na kytaru, a zažívali jsme první živé přenosy ve školním rozhlase. (smích)

V roce 1985 jste s kapelou absolvoval první mini šňůru koncertů po Praze. Vybaví se vám nějaká zajímavá příhoda?

Jel s námi i Vlasta Redl a vznikla legendární píseň Umělci na šňůře, která měla původně asi pětačtyřicet slok. Psal opravdu každý. (smích) Vlasta to předělal a zkrátil, ač si myslím, že je to stále nejdelší skladba ve flereťáckém repertoáru. Na šňůře byla samozřejmě prča veliká. Pamatuji si, že jsme hráli v nějakém kulturáku, byl to opravdu velký sál, a přišly na nás dvě dvojice, takže byla muzikantská přesilovka. Navíc, když jedna dvojice zjistila, co se děje, tak kvapem odešla. Ovšem my jsme zašli do večerky, koupili jsme víno, s druhou dvojicí se navzájem představili a koncert jsme jen pro ně odehráli.

Také se traduje, že Vlasta samotný odjezd do Prahy zaspal.

Je to docela možné. To jsou Vlastovy pověstné výjezdy, které ovšem vyvažoval, vlastně převažoval, neskutečným komediantstvím.

Samozřejmě jste se zúčastnil také obou důležitých Port v letech 1986 a 1987. Jaké to bylo, stát najednou před třicetitisícovým davem?

Bylo to něco nového. To zažil málokdo. Všichni jsme měli sevřené půlky, ale v té době jsme hodně cvičili, hodně jsme se posilňovali a věřili jsme si.

Z druhé jmenované Porty jste se vrátili s rozházenými vztahy s Vlastou Redlem. O co šlo?

Staré hříchy by se neměly vytahovat, ale když už, tak se to týkalo pouze Hracha a Vlasty. Oba jsou totiž spoluautoři písně Večer křupavých srdíček a oba ji chtěli zpívat před narvaným Lochotínem. Nakonec ji zazpíval Hrach, no a Vlasta se nakrknul.

Nyní se dostáváme k památným výletům Fleretu do Rakouska či Francie. Můžete přiblížit, jak to probíhalo?

Ve Francii jsme měli domluvené hraní po různých klubech v okruhu padesáti kilometrů od Plomelinu, kde jsme bydleli. Specifické to bylo tím, že nikdo z posluchačů nepřišel na stanovený začátek koncertu. Pokaždé nás ti šéfové místních barů uklidňovali, že lidé chodí až kolem desáté, že dřív málokdo přijde. A měli pravdu, potom bylo plno. Kolikrát se hrálo až do ranních hodin. V místě, kde jsme bydleli, měli jeden sympatický bar a dodržovali tam policejní hodinu. V určitou dobu, když projížděla policejní hlídka, se zhaslo. Všichni byli jak pěny, a jakmile hlídka odjela, tak se vesele pařilo dál.

Jak samotné hraní ve Francii vzešlo?

Měli jsme tam dvě spřízněné duše, Yffiga a Dominiqua, kteří se znali se Zdeňkovým strýcem Matějem Bekeským. Tuším, že dělali do fotbalu. Jejich svěřenci jezdili v rámci družby i k nám, a tak nějak slovo dalo slovo. Byla to opravdu senzační dvojka. Ještě než k tomu přátelství došlo, tak jsme jim poslali kazety s našimi nahrávkami a oni se z toho úplně zbláznili. Třeba píseň Sbohem galánečko je uchvátila natolik, že si ji foneticky přepsali a zpívali podle sluchu, u toho hráli na kytaru a mandolínu, ovšem vůbec nevěděli, co zpívají. Byla to legrace. Dominique vypadal jak Bud Spencer a Yffig byl nesmírně populární tím, že si jako vážený vědec vzal za ženu bývalou… No, pánskou společnici. A to ještě v tak malém městě, kterým v té době Plomelin byl. Tihle dva francouzští Bretaňci měli ještě jednu úchylku v podobě ruského auťáku – mého 25 let starého žigula kombika, kterého tito žabožrůti bůhví proč zbožňovali a taky v něm furt chtěli jezdit, ač sami měli nová fára. Jeden Renaulta pětku, druhý Forda Eskorta. V té době teda něco. Ale pořád chtěli řídit to moje oranžové žihadlo, a to hlavně v noci po kšeftech. Těžko k uvěření. I když jedno vysvětlení jsme s klukama z kapely našli, a snad, že bretanští četníci tenkrát k smrti neradi stavěli cizince, a i když tenkrát byla povolená hladinka 0,8 promile, tak do té jsme měli všichni hodně daleko. Ehm, tedy asi naopak. Hodně jsme ji převyšovali.

Jak jste zvládal muzikantský život vedle zaměstnání?

Dalo se to stíhat, a když ne, tak jsem si vzal neplacené volno. V té době jsem vyráběl ve Svitu sekací nože, ale ne od hodiny, takzvaně úkolem. Tristní ovšem bylo, když jsme hráli třeba v Praze. V noci jsme se vraceli do Vizovic, kde jsme museli vyskládat aparaturu, doma jsem byl v pět ráno, dal si kafe a letěl do práce. Ale nejvíc tím trpěla moje rodina, protože jsem věčně nebyl doma.

V roce 1991 přišla první deska, dva roky nato druhá. Obě jsou zcela odlišné. Kterou máte raději – Tož vitajte, ogaři! nebo Secondhand za hubičku?

Jak říkáte, jsou odlišné a je na nich vidět vývoj. Podle mě byla chyba, že jsme k první desce nepřizvali Vlastu. Když slyšel desku Tož vitajte, ogaři!, tak měl pár naprosto trefných připomínek. Ale i tak to dopadlo dobře, už díky tomu, že jsme si pronajali na celý měsíc kino Květen v Malenovicích, kde jsme natáčeli.

Nicméně se vrátím k původní otázce. Kterou z jmenovaných desek máte raději?

To takhle nejde říct. Já to mám spojené s různými příhodami, a i když se dalo leccos udělat líp, mám rád obě. Vzpomínám si, že jsme se vypekli na písni Umřela naděje, ve které byl chorál a capella na čtyři pět hlasů. Pomohl nám s ním Tonda Molek se svým vokálovým sdružením, ale trvalo to strašně dlouho. Buď totiž začali zpívat v nějaké tónině a skončili o čtvrt tónu níž, protože jsme tam nenahráli žádný pomocný nástroj, nebo se pro změnu vůbec netrefili do začátku skladby. Dělali jsme školácké chyby, ale i tak jsme se dokázali přes všechny ty peripetie překlenout.

Na obou albech jste se výrazně podílel také coby zpěvák, díky čemuž si vás fanoušci oblíbili. Pocítil jste větší zájem o vaši osobu?

Ale vůbec ne. Vždycky jsem to vnímal kolektivně. Nijak jsem nevybočoval. Navíc na první desce jsem původně ani zpívat neměl. Vše se událo až při natáčení. Já jsem tenkrát sólově zpíval akorát tak u táboráku. (smích) Původně jsem byl jen ve vokálech. Až ve studiu mi Ivoš Viktorin nabídl, ať něco zkusím. To na druhé desce jsou už texty, které psali Libor Mysliveček nebo Honza Mrlík na konkrétního člověka. Ty rychlé věci jsem zpíval já, jako třeba Kurnikšopatožtone nebo Ševcovskou, naopak ty táhlejší a melancholičtější zpíval Hrach, který má podle mě naléhavější projev. Zkrátka přirozeným způsobem jsme si to rozdělili.

Když vyšlo Zafúkané, kluci opustili svá zaměstnání. Chápu-li to správně, vy jste tak neučinil.

Já jsem pořád dělal. Jenže když se začínalo točit Zafúkané, tak jsem ležel ve špitále. Dost ošklivě jsem si polámal nohu, sletěl jsem z osmi metrů a kost byla úplně rozmašírovaná. Dostal jsem zevní fixátor, kotník se mi totiž dostal pět centimetrů do holenní kosti. Tyhle úrazy se kolikrát řešily amputací. Nebýt Heglase, který dělal zdravotního bratra na rentgenu a zbuntoval všechny doktory, kteří se mi s tou nohou piplali, tak nevím, jak by to celé dopadlo. Po čtrnácti dnech jsem se nechal uschopnit na revers, primáři jsem řekl, že momentálně nohu nepotřebuji, že potřebuji hlavně ruku. Ta mi ovšem natékala. Dostal jsem gumové kolečko na cvičení, ale pořád byla jak baňa. Primář povídal: „Muzikante, skoč si to dolů vyfotit.” Po rentgenu se zjistilo, že mám zlomené dva prsty, které jsem si při pádu obrátil, a tak jsem dostal sádru. Tím pádem jsem celou desku natočil vleže a na pouhé dva prsty. Když nepočítám palec. Byla to nepohodlná práce, ale myslím, že na výsledku to poznat není.

Dá se i přesto všechno říct, že rok 1995 byl vrcholem vaší hudební dráhy?

V roce 1995 se událo víc věcí. Rok před tím mě Staňa Bartošík seznámil s kapelníkem skupiny Symfonik Rumpál Petrem Chmelou, ve které hrával a která shodou okolností startovala ve stejnou dobu jako Fleret. V době našeho seznámení už ovšem dlouho nehráli, ač chuť jim nechyběla. Jednou jsme tedy se Staňou přišli do jejich pověstné burešovské garáže s tím, že bychom si mohli cosi zahrát. Rumpál míval zajímavé instrumentální skladby, což pro mě byla úplně jiná muzika. Těžká, složitá, jiná, ale hlavně zajímavá. Kapelník Rumpálu všechno nahrával na takový malý šusťák a za celý ten rok, co jsme společně zkoušeli, vzniklo hodně nové muziky. Kluky napadlo, že uděláme desku. Říkal jsem si proč ne, jen jsem chtěl, aby se to domluvilo s Hrachem a s Fleretem. Kapelníci Fleretu a Rumpálu tak dali hlavy dohromady, Petr Chmela si s Hrachem všechno vyříkal, na všem se domluvili a bylo to ok. Oslovili jsme pár textařů, například Honzu Mrlíka a Richarda Kalupa, no a pomalu začali zkoušet. Ještě musím ovšem zmínit naše hudební úspěchy i na sportovních kolbištích. Začali jsme tehdy hokejovým druholigovým Vsetínem, který trénoval náš kamarád Horst Valášek. Udělal jsem muziku na valašskou notečku, přizval Staňu Bartošíka na housle a Honzu Mrlíka, který vytvořil nadčasový text, poněvadž vsetínští hokejisté s touhle první flereťáckou hymnou vyhráli v nejvyšší hokejové soutěži několik titulů! To nás se Staňou nakoplo, a tak jsme se rozjeli do dalších klubů a nabízeli jim své služby. Domáknul se toho známý umělec Zdeněk Kňučík Navrátil a u Zlaté pípy ve šmoulím městě na Jižních Svazích mi slavnostně předal hotový text pro zlínské hokejisty s názvem Berani duc! Tenkrát jsem vyvezl rodinu, manželku a dva syny, ku Trenčínu na dovolenou a otočil jsem to v jednom dni tam a zpátky, abychom měli se Staňou čas tak dvě hoďky na to, zhudebnit u mě doma ono Kňučíkovo dílo. Povedlo se. Hymnu nahrála znovuzrozená kapela Symfonik Rumpál a najednou bylo na světě sdružení Kňučhuba – Kňučík, Husár, Bartošík – které začalo vyrábět hokejovým i fotbalovým prvoligovým klubům hymny na klíč. No, termín nové desky Symfonik Rumpálu už byl na spadnutí, když Staňa Bartošík přišel s nápadem, že mu kluci z Rumpálu, spolumajitelé firmy Tescoma, budou vyplácet prachy za zkoušky v období, než se začne točit deska Umbajquí. Kluci mu nabídli, že mu dají dvakrát i třikrát tolik, než kolik mu dávají Flereti. To znamená nic! A bylo vymalováno. Staňa pochopil, že si naběhnul na vidle, sbalil fidlátka a byl z Rumpálu fuč. Jediný, kdo v Rumpálu z Fleretu zůstal, jsem byl já. Takže Flereti, v čele s ublíženým Staňou, stáli na jedné misce vah a na druhé jsem stál já. Jakpak to asi mohlo dopadnout? Už to byla pouze otázka času. Ani neumím vyjmenovat emoce, kterými mi den před Vánocemi po koncertě v Brně oznámili, že už hledají nového basistu. Byla to pro mě rána, poněvadž Fleret jsem měl vždycky jako kapelu číslo jedna. Těžce jsem se z toho oklepával a také mě mrzelo, že začali šířit nepěkné zkazky. Pamatuji si, že těsně po vyhazovu jsem byl pozvaný do Vizovic na Rockové legendy, stál jsem ve frontě na pivo a musel jsem odtamtud utéct, protože by asi došlo k lynčování. Přece jen jsem byl známá figurka a lidé se na mě vrhli s tím, že jsem byl koupený, že jsem šel za pozlátkem a že jsem Fleret zradil. Davu nic nevysvětlíš.

Nyní jste tedy sám vysvětlil, co bylo příčinou vašeho konce ve Fleretu. Nazval byste to nedorozuměním?

Ano, bylo to nedorozumění. Ještě jsem se ale podílel na jedné desce Fleretu, a sice Fleret & Jarmila Šuláková. Libor Mysliveček napsal píseň Husaři jedú, kterou jsem se, řekněme, rozloučil. Husaři odjeli a bylo to. (smích)

Zalitoval jste toho někdy?

Mrzelo mě to strašně, ale nebylo zbytí. Když člověk zůstane sám proti přesile, tak se ani nemá možnost bránit. Hrach dokonce jednou řekl, že ho překvapilo, že jsem o své místo ani nebojoval. Copak to šlo? Celá kapela, se kterou jsem toho tolik prožil, mně začala házet klacky pod nohy, až mě do roka vyštvali.

Dá se v tomhle případě říct, že čas vše urovnal a nyní jste už zadobře?

Jasně, už je to strašně dávno. Už jsme spolu hráli na dvacátém i třicátém výročí Fleretu.

Dokážete říct, co vám Fleret dal a naopak vzal?

Dal mi nespočet zážitků a bezpočet přátel, které bych asi nepoznal. Dal mi hodně. Ale neřekl bych, že by mi něco vzal. Až po tom vyhazovu mi sebral iluze a nějakou tu víru, protože se jely zákulisní hry, které známe spíše z politické scény. Ale bylo to krátkodobé, člověk se z toho otřepe a jede se dál.

Můžete prozradit, co děláte v dnešní době?

V dnešní době mám dvě kapely, ale není to nic výdělečného. Je to čistě pro radost. S klukama z Rumpálu jsme natočili v roce 2002 poslední desku, na kterou napsal texty mimo jiné i Fanánek, ale už jsme ji nevydali. Chtěli jsme to ještě vzkřísit, ale při práci mých spoluhráčů to nešlo. Byli a jsou strašně vytížení. Takže v této době máme s jejich laskavým svolením nové seskupení s názvem Nový Rumpál, a tak mám kolem sebe samé mladé muzikanty a je mi dobře. (úsměv)

A sledujete další počínání Fleretu?

Zlín je malý, stačí přes zimu zajít do Zelenáčovy šopy nebo Na Kovárnu a všechno se dozvím.

 

DOTAZNÍK

Jméno a příjmení: Pavel Husár

Přezdívka: Kačes, Kača

Datum a místo narození: 15. června 1962, Gottwaldov

Období strávené ve Fleretu / post: 1983 – 1996 / baskytara, zpěv

Kapely, ve kterých jsem dříve působil: Skrat, Fleret, Symfonik Rumpál

Kapely, ve kterých nyní působím: Nový Rumpál, Rebel Band

Muzikantské vzory / oblíbení interpreti: John Cooker a další…

První koncert, který jsem v životě navštívil: Katapult v Gottwaldově na Podvesné. Bylo mi čtrnáct.

První deska, kterou jsem si v životě koupil: Mám dvě sestry, doma jsme měli velké gramorádio a sonet duo, takže jsem byl odkojený vším možným.

Nejsilnější hudební zážitek: Svého času jsem hodně jezdil do Prahy na světové hudební velikány, jako jsou Rolling Stones, Pink Floyd, AC/DC, Supertramp, Kiss, ZZ Top nebo Sting. A samozřejmě John Cooker a mnoho mnoho dalších…

Nejoblíbenější deska a píseň od Fleretu: Na tohle nedokážu odpovědět. Lepší otázka by nebyla?

 

Kapela Fleret oslaví pětatřicet let v pražské Lucerně! Velkolepý koncert proběhne 25. března 2018. Ale ještě než se tak stane, připomeňme si bohatou historii této legendární vizovické party, která má na svém kontě řadu hitů. Je tady seriál obsáhlých rozhovorů. Už příští týden vás čeká pokračování, tentokrát bude odpovídat zpěvačka Jana Dubnická – Redlová.

 

Foto: Honza Mrlík a archiv kapely Fleret