Fleret: 35 / 15. díl / Jarmila Šuláková
Zpěv
Stálý host kapely v letech 1995 – 2011
Rozhovor vznikl v bytě Jarmily Šulákové v červnu roku 2013
Jak si užíváte zaslouženého hudebního důchodu? Jak nyní vypadá váš den?
Moje dny jsou nyní takové všední, jelikož jsem stále doma. Po muzice je mi smutno, věnovala jsem se jí celý život. S folklórem jsem začínala ve Vsacanu, potom jsem zpívala v souboru Kyčera a sem tam jsem si odskočila i mezi moderní muziku. Také jsem hodně jezdila do Brna za BROLNem (pozn.: Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů). Zkrátka, prošla jsem toho moc. Moderní muzika mě zajímala i díky tomu, že jsem vedla prodejnu Supraphon, kde mi přišlo do ruky spoustu věcí, například i tanečních nebo folkových. A také třeba první rádiový a televizní zpěváci. No a po tom všem mi přišel do cesty ještě Fleret.
Chybí vám koncertování, nebo jste si už na ten všední klid zvykla?
Jak říkám, je mi po tom všem smutno, protože jsem jezdila opravdu hodně, a to jak po republice, tak do zahraničí. Stále jsem byla mezi lidmi a najednou to přestalo. Je to zlé.
Vraťme se teď k Fleretu. O vás toho bylo napsáno už hodně a všichni samozřejmě vědí, jak jste se seznámila se Zdeňkem Hrachovým. Nicméně když se ohlédnete a zamyslíte, co vám spolupráce s Fleretem dala a naopak vzala?
Byl to jiný žánr, jiná muzika, jiný zvuk a kluci byli vynikající kamarádi. Tvořili jsme program společně, kapelník Hrachový to měl vždy promyšlené a já jsem občas přinesla nějaké lidové písničky.
Zalitovala jste někdy toho, že jste v roce 1994 na nabídku Zdeňka Hrachového kývla?
Zkusila jsem, co bude… (smích) Byli jsme spokojení, pěkně se to spojilo. Kluci hráli moderně, já jsem do nich trošku cpala ty lidovky a lidem se to líbilo, protože jsme to měli pestré.
Vybavíte si ještě vaši vůbec první návštěvu vizovické zkušebny? Jak to probíhalo? Jak se k vám pánové chovali?
Vždycky se chovali dobře. (smích) Měli mě rádi a já jsem měla ráda je. Byli to moji kámoši. Víte, když má člověk muziku rád, tak se skamarádí raz dva.
Znamená to tedy, že si na vás nikdy nedovolili být zlobivý?
Ne, ne. Chovali jsme se k sobě slušně.
Díky Fleretu jste se dostala i mezi úplně odlišný druh fanoušků. Byla jste nervózní, když vás čekala premiéra na velkém rockovém festivalu?
Nevím, jak bych to řekla. Jeviště bylo vždycky mojí podlahou, na které mi bylo dobře. A když jsem viděla ty rozzářené obličeje a roztleskané ruce, tak mě to navádělo k myšlence, že to asi děláme dobře.
S kapelou Fleret jste natočila celkem tři studiová alba (Fleret & Jarmila Šuláková, Tož ščasné a veselé, Zapřahajte žebřiňák). Které máte nejraději?
No… Já je ani nemám. (úsměv) Těžko říct. Všechny se dělaly dobře, chlapci jsou muzikanti na svých místech a vždycky hráli s obrovskou vervou.
Já osobně mám s vaší osobou spjatou tu úplně první desku, na které bylo lidových písniček nejvíc. Podle čeho jste je z vašeho bohatého archívu vybírali?
Když měla ta písnička pěkný text a dobře se nám hrála, tak jsme si ji vzali. Kapelník měl vždycky přehled o tom, co by se hodilo, ale já jsem si občas taky vybírala.
Jak už jste zmínila, váš hudební život netvořil jenom Fleret, ale také spoustu jiných souborů (například Vsacan, BROLN, Technik Ostrava). Na které období vzpomínáte úplně nejradši?
Řekla bych, že na každé. Víte, každé období bylo jiné a myslím, že všechna ta slova a melodie, které proběhly mým krkem a myslí, ty se nedají rozlišovat.
Mimochodem z BROLNem jste projela desítky zemí. Zmiňme například Vietnam, Kanadu, Finsko nebo Holandsko. Cítila jste se někde tak krásně, jako na Valašsku?
Těžko říct, všude je to jiné. Ale pravda je, že žádná země vám rodný kraj nenahradí. Ovšem vždycky se člověk přizpůsobí a najde si něco, co ho zahřeje u srdce.
Takže Valašsko byste neměnila?
Ne.
A něco navíc…
Vsetín. Listopad 2016. Byt Jarmily Šulákové.
Bylo moc milé opět vidět „valašskou královnu“ Jarmilu Šulákovou usměvavou, v kondici a navíc vtipem sršící. Ač už tato dáma návštěvníky moc často nepřijímá, při příležitosti vydání první autorizované knihy o jejím bohatém a neuvěřitelném muzikantském životě udělala čestnou výjimku.
Kniha „Obyčejná valašská cérka“, kterou skvěle napsal Josef Petrů, vyšla na začátku listopadu. Proto jsme se vypravili do Vsetína, kde paní Jarmilka, jak se zpěvačce s úctou říká, bydlí a již čtvrtým rokem si zde užívá zasloužený důchod. Autor knihy, manažerka kapely Fleret, se kterou Jarmila Šuláková dlouhých sedmnáct let vystupovala, a zlínský publicista, jenž zatoužil několika řádky toto neopakovatelné setkání zdokumentovat. To byla ona „vyvolená“ výprava.
„Vítám vás, pojďte dál,“ usmívala se paní Šuláková, když jsme se objevili ve dveřích. Zrovna dovečeřela. „Mám se fajn, no. Pořád tady ležím jak kravinec. Odpočívám, sleduji televizi – různé dokumenty, zprávy i koncerty, ač toho folklóru vysílají málo,“ odpověděla na povinnou zdvořilostní otázku, „jak se vám vede?“. Bylo nám všem jasné, že není třeba se nikterak bát. Pochopili jsme, že nepůjde o žádné nervózní a oficiální sezení, ale o příjemné debatování nad čerstvou knihou a voňavou kávou, kterou nám připravila její dcera Zuzana.
Zuzana Šuláková hraje v příběhu velkou a podstatnou roli. Nejen, že s tvorbou výpravné knihy neúnavně pomáhala a dokonce vytahala obrovské množství materiálů z archivu své maminky, z nichž některé snad spatřily světlo světa poprvé po desítkách let, ale navíc má lví podíl na tom, jak se momentálně legendární zpěvačka cítí. Díky péči Zuzany je paní Jarmilka stále plná elánu a chuti do života.
Silva Hrachová vytahuje knihu, Josef Petrů s radostí předává, Jakub Malovaný fotí. Jarmilka si listuje, vzpomíná, nevěřícně kroutí hlavou nad tím, co všechno s folklórem procestovala, kde všude zpívala a koho na své muzikantské cestě potkala. Následně se autorovi podepisuje a opět se svým typickým humorem pronese: „Tož, je to pěkná kniha. Ale neděláte z toho teď zbytečnou opičárnu?“ Skromná, jedinečná, pokorná. Jako vždy. Jarmila Šuláková. Velké a výjimečné osobnosti jsou prostě takové. Schováváme foťák, fix a už jen debatujeme…
Paní Jarmilko, jaký je to pocit, držet v ruce knihu, ve které je zaznamenaný celý váš bohatý muzikantský život?
Je to moc hezký pocit. Jsem zvědavá, co ve mně čtení vyvolá, přece jen jsem toho zažila víc než dost. Víte, často mi jdou hlavou všelijaké myšlenky, často si vzpomínám…
Na jaké období z toho pestrého muzikantského života vzpomínáte nejraději?
To vám nedokážu říct. To je těžká otázka. Vždyť si vezměte, kolik jsem zažila všech těch zkoušek, a to jak muzikantských, tak tanečních. A kolik jsem absolvovala vystoupení. Prošla jsem dost kapel a souborů, malých i velkých, kdy tím největším byl samozřejmě BROLN… (přemýšlí) Pěkné bylo období, kdy jsem byla ještě malá a chodila do dívčího sboru. Tatínek byl muzikant, maminka hrála divadlo, takže u nás byla kultura odjakživa a táhlo se to se mnou vlastně celý život. Na pěkné chvíle člověk prostě nezapomíná a těžko se vybírá jedna jediná… (úsměv)
A co říkáte na čerstvé „valašské spojení roku“ a sice, že na vaši spolupráci s vizovickou kapelou Fleret naváže vaše dcera Zuzana? Jste na ni pyšná?
Ano, moc. Mám opravdu velkou radost, že se tak rozhodla.
Kapela Fleret oslaví pětatřicet let v pražské Lucerně! Velkolepý koncert proběhne 25. března 2018. Ale ještě než se tak stane, připomeňme si bohatou historii této legendární vizovické party, která má na svém kontě řadu hitů. Je tady seriál obsáhlých rozhovorů. Už příští týden vás čeká pokračování, tentokrát bude odpovídat baskytarista Vladimír Mokráš.
Foto: Archiv kapely Fleret