Bylo moc milé opět vidět „valašskou královnu“ Jarmilu Šulákovou usměvavou, v kondici a navíc vtipem sršící. Ač už tato dáma návštěvníky moc často nepřijímá, při příležitosti vydání první autorizované knihy o jejím bohatém a neuvěřitelném muzikantském životě udělala čestnou výjimku.
Kniha „Obyčejná valašská cérka“, kterou skvěle napsal Josef Petrů, vyšla na začátku listopadu. Proto jsme se vypravili do Vsetína, kde paní Jarmilka, jak se zpěvačce s úctou říká, bydlí a již čtvrtým rokem si zde užívá zasloužený důchod. Autor knihy, manažerka kapely Fleret, se kterou Jarmila Šuláková dlouhých sedmnáct let vystupovala, a zlínský publicista, jenž zatoužil několika řádky toto neopakovatelné setkání zdokumentovat. To byla ona „vyvolená“ výprava.
„Vítám vás, pojďte dál,“ usmívala se paní Šuláková, když jsme se objevili ve dveřích. Zrovna dovečeřela. „Mám se fajn, no. Pořád tady ležím jak kravinec. Odpočívám, sleduji televizi – různé dokumenty, zprávy i koncerty, ač toho folklóru vysílají málo,“ odpověděla na povinnou zdvořilostní otázku, „jak se vám vede?“. Bylo nám všem jasné, že není třeba se nikterak bát. Pochopili jsme, že nepůjde o žádné nervózní a oficiální sezení, ale o příjemné debatování nad čerstvou knihou a voňavou kávou, kterou nám připravila její dcera Zuzana.
Zuzana Šuláková hraje v příběhu velkou a podstatnou roli. Nejen, že s tvorbou výpravné knihy neúnavně pomáhala a dokonce vytahala obrovské množství materiálů z archivu své maminky, z nichž některé snad spatřily světlo světa poprvé po desítkách let, ale navíc má lví podíl na tom, jak se momentálně legendární zpěvačka cítí. Díky péči Zuzany je paní Jarmilka stále plná elánu a chuti do života.
Silva Hrachová vytahuje knihu, Josef Petrů s radostí předává, Jakub Malovaný fotí. Jarmilka si listuje, vzpomíná, nevěřícně kroutí hlavou nad tím, co všechno s folklórem procestovala, kde všude zpívala a koho na své muzikantské cestě potkala. Následně se autorovi podepisuje a opět se svým typickým humorem pronese: „Tož, je to pěkná kniha. Ale neděláte z toho teď zbytečnou opičárnu?“ Skromná, jedinečná, pokorná. Jako vždy. Jarmila Šuláková. Velké a výjimečné osobnosti jsou prostě takové. Schováváme foťák, fix a už jen debatujeme…
Paní Jarmilko, jaký je to pocit, držet v ruce knihu, ve které je zaznamenaný celý váš bohatý muzikantský život?
Je to moc hezký pocit. Jsem zvědavá, co ve mně čtení vyvolá, přece jen jsem toho zažila víc než dost. Víte, často mi jdou hlavou všelijaké myšlenky, často si vzpomínám…
Na jaké období z toho pestrého muzikantského života vzpomínáte nejraději?
To vám nedokážu říct. To je těžká otázka. Vždyť si vezměte, kolik jsem zažila všech těch zkoušek, a to jak muzikantských, tak tanečních. A kolik jsem absolvovala vystoupení. Prošla jsem dost kapel a souborů, malých i velkých, kdy tím největším byl samozřejmě BROLN… (přemýšlí) Pěkné bylo období, kdy jsem byla ještě malá a chodila do dívčího sboru. Tatínek byl muzikant, maminka hrála divadlo, takže u nás byla kultura odjakživa a táhlo se to se mnou vlastně celý život. Na pěkné chvíle člověk prostě nezapomíná a těžko se vybírá jedna jediná… (úsměv)
A co říkáte na čerstvé „valašské spojení roku“ a sice, že na vaši spolupráci s vizovickou kapelou Fleret naváže vaše dcera Zuzana? Jste na ni pyšná?
Ano, moc. Mám opravdu velkou radost, že se tak rozhodla.
ČTĚTE TAKÉ:
Tradice pokračuje: S kapelou Fleret bude zpívat dcera Jarmily Šulákové
Foto: Archiv kapely Fleret