Rozhovor obsahuje dvě nové a zatím nikdy nepublikované básně Záviše, které vznikly v sobotu 24. ledna – cestou na otrokovický koncert.

Písničkáře a básníka Milana Smrčku, známého pod přezdívkou Záviš, netřeba představovat. Veřejnost ho vnímá různě. Já osobně tohoto muže vidím jako skvělého muzikanta, velkého profesionála a pokorného člověka s osobitým a nezaměnitelným projevem.

„Je mi jedno, kam si mě kdo škatulkuje. Ta pravá podstata vychází z mého života. Příběhy ale samozřejmě musíš nějak připepřit a přikrášlit, aby to mělo ducha a legraci,“ říká rodák z Citonic u Znojma, kterému v prosinci vyšla nová řadová deska s názvem K tomu nic. Ta byla slavnostně pokřtěna během koncertu v otrokovickém klubu Na1, kde zazněly téměř všechny mistrovy zásadní písničky. Slavnostního aktu se ujala zlínská cabaretpunková kapela Franc Alpa v čele s Markem Příkazkým.

Dočetl jsem se, že u sebe neustále nosíš tužku a notes, jelikož na cestách sbíráš nápady. Přibylo něco do zásoby i cestou do Otrokovic?

Přibylo.

A můžeš být konkrétnější, nebo si to chceš nechat pro sebe?

Jestli chceš, tak ti to můžu přečíst.

Budu moc rád.

Není to žádné tajemství. (s úsměvem vytahuje notes z černého obalu na kytaru) Nejvíc píšu ve vlacích a taky v autobusech. Tam jsem napsal asi dvě třetiny své tvorby. Mám tam klid a nemusím se soustředit na žádný volant a podobné věci. Je to pro mě inspirativní, málo kdy se stane, že jedu dlouhou cestu a nic mě nenapadne. Je ale pravda, že si nesedám do vlaku s tím, že musím mermomocí něco napsat. (sedá si zpět na židli a listuje v notesu) Cestou sem mě napadly dvě krátké básničky – říkanky, zkrátka, nazývej to, jak chceš. Ono to vychází i knižně. (odmlčí se) Teď ti přečtu dvě básničky, které samozřejmě ještě publikované nebyly. Na letošní rok ale připravuji další knížku. Už ji mám hotovou, jen ji musím dát do tisku. Myslím, že ji společně s nakladatelem vydáme někdy k podzimu. (začíná číst báseň)

Prodej těla

Jedna žena nabízela v restauraci svoje tělo,
zájem jevil jeden kousek, který však byl jako dělo.
Tak nějak se domluvili, že si půjdou dát,
byl ale tak napuštěný, že nemohl stát.

Chceš ještě tu druhou?

Do šatny zničehonic vstoupí Marek Příkazký, baskytarista kapely Franc Alpa: „Můžu si tady s vámi dát cigáro?“

Záviš: „Jasně, můžeš.“

Rád si tu druhou poslechnu.

(Záviš opět čte)

V domově důchodců

V domově důchodců na zahradě v křoví,
dřel dědek bábu francouzskou holí.
Hbitá hůl francouzská tak čiperná byla,
že se chudák bába zcela rozklížila.

Takže to je z dneška. (úsměv)

Děkuju za přečtení. Můžu je do našeho rozhovoru zveřejnit?

Můžeš, nemám s tím problém.

Tak super, pojďme dál. Jaký máš vztah ke Zlínsku? Zažil jsi tady něco významného?

Ve Zlíně mám především kamarádku Tamaru Blažkovou, která mi ilustrovala poslední dvě knížky – Veršíky z putyky a Krůček od hajzlu. Jinak na Zlínsko jezdím rád, konkrétně ve Zlíně hrávám určitě minimálně dvakrát do roka. Je to zvláštní město, baťovské, které vlastně vzniklo z vesnice, že?

Marek Příkazký, stále kouřící: „Máš ve Zlíně nějakou oblíbenou hospodu?“

Záviš: „Pod Lipou.“

Marek: „Tu nám zavřeli.“

Záviš: „Fakt?“

Marek: „Teď ji teda znovu otevřeli, ale už se tam čurá do pisoárů a ne do žlábků. Už to není ono.“

Záviš: „Jo, to bylo zajímavé. A vybavuju si, že hospoda Pod Lipou bylo úplně první místo, kde jsem ve Zlíně veřejně hrál. Už je to ale víc jak deset let zpátky.“

Marek Příkazký típá dokouřenou cigaretu do popelníku a odbíhá ze šatny. Rozhovor pokračuje dál.

Během dnešního koncertu bylo pokřtěno tvé nové album s názvem K tomu nic. Můžeš ho stručně představit? Co na něm fanoušci najdou?

Najdou tam můj rukopis, další jadrné příběhy. Album jsem natočil za tři hodiny, takže jsem ve studiu neměl ani moc velkou práci. (smích) Tentokrát jde o úplně sólovou desku, nemám na ní žádné hosty. Jsem na ní pouze já s kytarou.

Lidé si tě škatulkují do kategorie pornofolk. Zajímalo by mě, jestli s tím ty osobně souhlasíš, nebo jde o jaksi uměle vytvořenou kategorii.

Ono už se to tak nějak zažilo. Mně je celkem jedno, kam si mě kdo škatulkuje. Nicméně tohle mi připadá legrační. Myslím, že mi to kdysi vymyslela ostravská banda okolo Radka Pastrňáka (pozn.: frontmana kapely Buty). A dali k tomu ještě ten přídomek – kníže. (úsměv)

Jak by ses ty sám charakterizoval? Jak se vidíš jako muzikant?

Jako bezprostřední písničkář bez nějakých přetvářek a hraní si na něco. Co na jazyku, to na péru. Ta pravá podstata vychází z mého života. Příběhy ale samozřejmě musíš nějak připepřit a přikrášlit, aby to mělo ducha a legraci.

02

Když před kamarády zmíním, že jdu na Záviše, tak velmi často s úsměvem glosují narážky typu: „Aby mohl hrát.“ Případně: „Aby vůbec dorazil.“ Nevadí ti až taková nálepka? Nebo ji ještě rád přikrmuješ?

(smích) Mně vůbec nevadí, co si o mně lidé říkají a myslí. Pro mě je podstatné, že se jim ty písničky líbí a že chodí na mé koncerty. To je vizitka, která hovoří sama za sebe. Ať si lidé říkají, co chtějí. Já svoji tvorbu nikomu nevnucuji, nikde v rádiích či v televizi mě nehrají, takže tím nikoho neotravuji. Člověk, který na Záviše jde, tak dobře ví, na co jde. Naopak komu se to nelíbí, tak na mě prostě nejde.

Spousta těch kamarádů k tomu všemu ještě tasí píseň Zakázka ze Žižkaperku. Jak to tedy ve skutečnosti bylo? Pro ty, co náhodou neví, tak píseň pojednává o tom, jak jsi se společnicí opicí zapomněl vystoupit z vlaku a nestihl tak svůj koncert.

Bylo to podobně. V té písni popisuji skutečnou situaci.

Takže se ti občas stane, že mineš svůj cíl?

Občas. Ale opravdu jen občas. Není to žádné pravidlo, stane se mi to třeba dvakrát do roka. A když si promítneš, kolik hraju koncertů, tak je to vlastně výborné skóre. (úsměv)

To je pravda. Obraťme list. Na co jsi ze své tvorby hrdý? Co považuješ za svůj osobní úspěch?

Za svůj osobní úspěch nejvíc považuji to, že na mě lidé chodí, že je má muzika baví a můžu jim tak rozdávat legraci, humor a vlastně zlehčovat život. To je nejvíc, co pro ně můžu udělat. A vlastně i pro sebe, protože se tomu všemu směji i sám, když to píšu. Jsem spokojený oboustranně.

Když se v čase vrátíme o více jak patnáct let zpátky, tak stojíme na začátku tvé profesionální dráhy. Jak se to stalo, že vznikl písničkář a básník, říkající si Záviš?

Písničky píšu od nepaměti. Psal jsem už na základní škole. Přesto jsem v životě vystřídal různé práce a muzikou jsem se nikdy živit nechtěl. Nebo mě to spíš nenapadlo. Jednou ale nastala situace, kdy jsem neměl do čeho píchnout. Přišel jsem o práci. A to jsem už hrál, jenže málo, třeba jednou za měsíc jsem někde zadrnkal. Ve Znojmě jsem měl pronajaté minigolfové hřiště a vypršela mi deseti roční lhůta. Tak jsem na chvilku skončil i na pracáku. Nicméně jsem postupně začal hrávat víc a víc, natočil jsem první undergroundovou desku Určeno pro uši rabijáků a mezi lidmi se to rozkřiklo. Tak jsem se z pracáku odhlásil, aby mi nepřišli na to, že si vydělávám a neměl nějaké nepříjemnosti, a už jsem více jak patnáct let nezávislý hudebník.

Myslím si, že další otázka je zbytečná, odpověď tak nějak tuším, přesto – jak vnímá tvoji tvorbu tvé blízké okolí?

Pozitivně. Dokonce se líbí i mojí mámě, které je pětaosmdesát.

To je skvělé.

Na koncerty ale chodí spíš mladší lidé, řekl bych od osmnácti do pětatřiceti let. Vrstevníci a lidé starší už míň. Je pravda, že i přesto mi občas zavolá nějaký starší člověk s tím, že mi děkuje. A to potěší, když se najde někdo v pokročilém věku, koho jsem zaujal.

Opusťme muziku. Jak vypadá tvůj den, když necestuješ nikam na koncert a máš volno?

Většinou se válím a spím, protože toho mám fakt moc. Pořád jsem na cestách. Taky čtu, někdy něco píšu. Ale že bych měl vyloženě nějakého koníčka, to nemám. Že bych třeba chodil na ryby, hrál golf, nebo sbíral odznaky, to ne.

Rozumím. Na závěr tě poprosím o vzkaz čtenářům. Bez toho by to nešlo.

Ať vám slouží zdraví, ať se vám to, co dělám, líbí a věřte, že mě těší, že mám tolik příznivců. Mějte se moc pěkně.

 

Foto: Archiv Záviše