Zlínské divadlo přichází o letitou oporu. Ve zlínském kulturním stánku končí zcela nepostradatelná osoba, která dlouho držela celý jeho chod pohromadě. Vždy s úsměvem a pozitivní náladou. Městské divadlo Zlín opouští tajemnice uměleckého souboru Eva Kalendová. Člověk naprosto spolehlivý a laskavý. Člověk s velkým srdcem.
„Nikdy by mě nenapadlo, že ve svém posledním pracovním roce budu zpívat v Prodané nevěstě a ještě i poskytnu rozhovor,“ pronesla nevěřícně všemi milovaná paní tajemnice, než se zapnul diktafon. Tato plachá dáma si za několik dní začne užívat zcela zaslouženého důchodu, ale nyní je načase ji konečně pořádně představit. Nebýt totiž Evy Kalendové, kdoví, jak by to ve zlínském divadle posledních jedenadvacet let vypadalo…
Evičko, jak se ti nyní, necelý měsíc před zaslouženým důchodem, chodí do divadla?
Přiznám se, že to není úplně jednoduché. Cítím v sobě velkou zodpovědnost. Musím Lindě, mé nástupkyni, všechno pečlivě předat a vysvětlit, aby v ničem neplavala a netápala.
Nebojíš se, že po tvém odchodu nastane v divadle apokalypsa?
Nebojím. Ani trošku. Proč? Je tady pořád skvělá umělecká šéfová a navíc Linda je fakt výborná. Každý je nahraditelný, čili žádná apokalypsa nehrozí… (úsměv)
Dlouhých jedenadvacet let jsi byla tajemnicí zlínského uměleckého souboru. Můžeš čtenářům přiblížit, co má vlastně tato funkce na starost? Co taková paní tajemnice dělá?
Tajemnice je holka pro všechno. Opravdu. Musí plánovat práci všem umělecko-technickým složkám v divadle, takže nejenom hereckému souboru. Velkou část její práce zabírá plánování představení a zkoušek, díky čemuž je někdy nutné komunikovat a spolupracovat i se všemožnými dalšími divadly, jelikož herci čas od času hostují mimo svou domovskou scénu. Například Helenka Čermáková hostuje v Praze, a tak musím s tamní paní tajemnicí hledat vhodné termíny, aby se ani jednomu divadlu sebeméně nenarušil chod.
Jak dlouho dopředu znáš hrací plán divadla?
Momentálně vím, co bude zlínské divadlo hrát v červnu příštího roku. Takže vím hrací plán celé příští sezóny.
A ten se již nemůže nějak změnit?
To víš, že může. Záleží, jak budou jednotlivé inscenace obsazeny. Znovu jsme u toho, že v některé inscenaci může být host a tím pádem nastává ono domlouvání a hledání termínů, aby to herec mohl nazkoušet, následně hrát a přitom si plnil své závazky i v domovském divadle. Pokud mi jen jeden termín divadlo neschválí, tak se mi celý hrací plán boří a můžu plánovat znovu.
Jak to tak poslouchám, tak práce tajemnice je vlastně taková sudoku. Všechno musí perfektně zapadat do sebe a žádná chyba zřejmě nepřichází v úvahu…
Tady vůbec nepřicházejí chyby v úvahu. Ale samozřejmě jsem za ty roky několikrát chybovala, to je jasné. Důležité je, aby se případné chyby daly řešit. Jednou se mi například stalo, že jsem naplánovala do Studia Z dvě akce na stejný čas – zkoušku a setkání přátel divadla. Nikdo nechtěl uhnout, změnit prostor, a já jsem byla fakt v maléru, ač se zdá, že o nic nejde.
A když jsme se bavili o tom hostování, stalo se ti někdy, že bys třeba popletla termín a nejmenovaný herec přijel na představení přes půl republiky o den dřív?
Ne, to se mi naštěstí za celou dobu nestalo. Víš, tajemnice je pořád jednou nohou v maléru. Dvacet jedna let jsem byla den co den jednou nohou v maléru. A to doslova a do písmene. Na psychiku člověka je ta práce velmi náročná. Často jsem se budila ze spaní a přemýšlela, jestli jsem zařídila všechno, co jsem měla.
Jak ses k práci tajemnice vlastně dostala?
V roce 1993 jsem nastoupila na pozici sekretářky uměleckého šéfa, kterým byl tehdy pan Morávek. O dva roky později odcházela do důchodu paní Barošová, tajemnice, jež tady byla přede mnou, a já to po ní vzala. Jenže mi toho moc nepředala. Hodně jsem se tak učila za chodu. Navíc tenkrát ještě nebylo propagační oddělení, takže jsem k tomu všemu například přepisovala všemožné propagační materiály. Naštěstí jsem už měla počítač. V divadle jsem ho měla jako první a mohla jsem alespoň psát v textovém editoru T602… (smích)
Vybavíš si, kdy jsi zlínské divadlo zaregistrovala vůbec poprvé?
Něco ti řeknu, jo? V divadle jsem byla jednou jedinkrát jako gymnazistka a do toho zlínského jsem vkročila poprvé až v momentě, kdy jsem se ucházela o práci té sekretářky. Předtím nikdy…
To zní až neuvěřitelně.
Je to tak. A dlouhou dobu jsem měla obrovský respekt z herců, vůbec jsem si nedovolila vkročit ani na kuřárnu. Dá se říct, že jsem se herců bála. Tenkrát tady byli pan Tříska, Věra Nováková, Kubastovi, Mecnarowští nebo pan Vosmanský… Prostě páni herci. Vzpomínám si, jak jsem přestala psát fermany rukou a začala je tisknout. To jsi měl slyšet, jak ti bardi u nástěnky nadávali, jak se v tom nemohli zorientovat. (smích) Moc oblíbená jsem v začátcích asi nebyla.
Vidíš to, byla jsi u „počítačové revoluce“ v divadle…
A největší kapky mi dávala tehdejší inspicientka Maruška Petříková. Nicméně dnes musím upřímně říct, že z toho jejího brblání jsem si hodně vzala a hodně jsem se toho naučila. Za mnohé jí vděčím.
Za ty roky jsi zažila celkem šest umělecký šéfů, což jsou lidé, se kterými jsi v každodenním kontaktu. Mělo střídání šéfů vliv na tvou práci, nebo je jedno, kdo ve vedlejší kanceláři sedí?
Práce pro mě byla vždycky stejná, a když už, tak se lišila podle potřeb jednotlivých šéfů.
Nebudeme-li brát do hry současnou éru, dokážeš říct, na jaké období vzpomínáš nejraději?
Na to se odpovídá těžko, proto ti odpovím trošku jinak. Na každého šéfa, se kterým jsem spolupracovala, jsem si vypsala stručnou charakteristiku: Pepa Morávek – můj první, na což se nezapomíná, Petr Veselý – pracovitý, Silvester Lavrík – krásný chlap, Mirek Plešák – moudrý a laskavý, Dodo Gombár – moje zlatíčko a srdeční záležitost a Hanka Mikolášková – nejlepší ze všech. Měla jsem úžasné šéfy… (úsměv)
Možná teď přijde hloupá otázka, ale napadlo tě za ty roky, že z divadla odejdeš? Že toho máš plné zuby?
Jááj, to mě napadalo každou chvilku… (smích)
Naštěstí se to nikdy nestalo. Umělecký soubor tě totiž doslova miluje. Velkou řadu herců a hereček jsi viděla „vyrůstat“, a to jak lidsky, tak profesně. Budeš sledovat jejich počínání i nadále?
Určitě! Ač jsem ráda, že už budu doma, nebudu tak zatěžovat hlavu a neponesu tu obrovskou zodpovědnost, tak upřímně říkám, že si bez vás vůbec nedokážu svůj život představit. Všichni mi budete nesmírně chybět… (pozn.: autor rozhovoru je zároveň inspicient ve zlínském divadle)
Věř, že ty nám taky. Proto se na závěr ptám, zda zůstane zachována letitá tradice, a sice skvělá langošpárty u Kalendů, která se koná každoročně před začátkem divadelní sezony?
To je jasné. Dokud budu moct, tak se langošpárty konat bude. (smích)
Co se vám vybaví, když se řekne Eva Kalendová?
Tuto jednoduchou otázku dostali vybraní herci a herečky ze zlínského divadla, ale také lidé, kteří v Městském divadle Zlín působili v minulosti, zanechali v něm výraznou stopu a stále se do něj rádi vracejí. Z odpovědí plyne jedno jediné – Eva Kalendová byla naprosto výjimečná tajemnice.
Rostislav Marek
Úsměv. Laskavost. Důvěra. Chrastěšov. Langoše. Pohoda. Provozní zvrat v divadle.
Petra Králová
Pro Evu…
Jen málokdo z diváků tuší,
že ona je divadla duší.
S péčí jako pro nevěstu,
do divadla poskládá vám cestu.
A to, co máte v kalendáři,
je starost i úsměv v její tváři.
Herci se zatleská, pošle se tulipán,
Eva zaslouží si tulipánů celý lán.
Petr Michálek (ředitel MDZ)
Široký úsměv – takový ten objímající, jako od maminky, kdy víte, že to stejně všechno dopadne tak, jak má.
Excelová tabulka – čím dál větší a čím dál plnější, takže se není co divit, když zvolala: “Zlatý Sobek!”
Telefon Nokia nalepený na uchu.
“Dobré ráno, Petříku!”
Luxusní slivovička.
Ještě luxusnější langoše – dala mi tenkrát i těsto, abych si je udělal doma, ale už to nebylo ono.
Obětavá profesionalita.
Nehraná pokora.
Shovívavost – tu by mohla prodávat na kila.
Spolehlivost.
Pár slz – on a ona.
Nenápadnost – bude nám tak chybět, to si málokdo uvědomuje.
Radoslav Šopík
Ztělesnění životního optimismu, vlídnosti, vstřícnosti a člověčenství. Prostě a lakonicky – Evička.
Petr Štindl, režisér
Eva Kalendová je jednoznačně nejlepší divadelní tajemnicí, co znám. Tedy aspoň, co se týče divadel, ve kterých jsem pracoval. A že jich už bylo docela dost. Myslím, že se bude mít krásně, až ukončí svou kariéru v divadle; o to smutněji ovšem bude nám tam uvnitř. Každopádně, krásné další dny, Evičko! A velké díky!
Pavel Vacek
Bojím se, že stručný být vůbec nedokážu. Pokud bys po mně chtěl ovšem opravdu jen jedno slovo, které se mi vybaví, když se řekne Evička Kalendová, pak je to slovo “VŠECHNO”. Když jsem přišel nově do MDZ, tak dlouhou dobu pro mě platilo k otevření jakékoli “brány” jediné heslo: paní Kalendová. Ať už jsem potřeboval najít krejčovnu, dostat stravenky, zjistit telefon na kohokoli, domluvit oslavu narozenin, půjčit si kladivo, zeptat se, kde ve Zlíně dobře vaří… První krok vedl vždy k Evičce Kalendové, která bez výjimky s úsměvem poradila, nasměrovala dál. Věděla VŠECHNO. Myslím, že tuto zkušenost udělal každý, kdo přišel “za její éry” do zlínského divadla. A do značné míry to pro mě platí i dnes, po třinácti letech, kdy už jsem si například pořídil kladivo vlastní. Evička je VŠECHNO – ve VŠECH významech toho slova. A ačkoli věřím, že divadlo bude i bez ní fungovat skvěle dál, pro mě už nikdy nebude stejné.
Zdeněk Lambor
Velké srdce!
Tamara Kotrbová
Vstřícnost, laskavost, úsměv, langoše a slivovice.
Petra Hřebíčková (herečka, v angažmá MDZ v letech 2003 – 2009)
Vybaví se mi obrovské srdce, tepající ve středu budovy zlínského divadla. Když jsem potřebovala cokoliv vyřešit, vždycky jsem vytočila její číslo. Ať už se jednalo o lístky, termíny, kostýmy, archiv, ubytování, program, konzultaci, dobrý recept, hezké slovo nebo radu… Mé nejkrásnější divadelní roky jsou spojené s Evičkou. Ona je totiž fakt výjimečná bytost!
Gustav Řezníček
Evička Kalendová, to je sluníčko zlínského divadla! Doslova! Vlastně jsem tady především díky ní. Je tomu přesně 21 let, co jsem se nechal po dlouhém “ukecávání” přesvědčit a kývl jsem na hostování ve hře XXIV. hrabě Gurney, ve které jsem se následně alternoval s tehdy již hvězdou MDZ Rosťou Markem. Po jedné z prvních zkoušek jsem však chtěl své účinkování v této inscenaci přece jen vzdát. Kdyby okamžitě nenastoupila Evička se svým šarmem a milým úsměvem, který mě přesvědčil, že mě mají ve zlínském divadle rádi, asi bych tu dneska vůbec nebyl. Myslím, že na ní všichni oceňujeme její přirozenost, její cit a také optimismus a pohodu, kterou kolem sebe neustále šíří! To, že zlínské divadlo tak prosperuje, je z velké části její zásluha. Já ji vnímám jako trenéra, psychologa i jako maséra a v neposlední řadě taky jako dobrou vílu našeho mančaftu!
Luděk Randár
Vybaví se mi vůně jarních stromů a trávy po dešti, taky vůně posečené trávy v létě a vůně domácích povidel. Pochopitelně nechybí závan dobré slivovice a langošů s česnekem. Tohle všechno je vůně Chrastěšova, kde je doma boží člověk – Eva Kalendová. Vtělená laskavost, vlídnost a porozumění.
Hana Mikolášková (umělecká šéfka MDZ)
Když bych měla nějak popsat anděla strážného, tak by vypadal jako Evička Kalendová. Usměvavá, srdečná, vždycky ochotná pomoci, pozorně nás hlídá a chrání před průšvihy, vyslechne naše problémy, mateřsky nás napomene, když je potřeba. Ví o všem, je s námi všude, je tu pro nás kdykoli. Je tak empatická, pokorná a skromná, že si člověk vlastně ani na první pohled neuvědomí, jak je krásná. Krásná jako maminka. Nebo jako anděl.
Ivan Kalina (herec, v letech 1990 – 1997 ředitel MDZ)
Eva Kalendová, to není tajemnice, ale duše, opora a jistota uměleckého souboru, potažmo celého divadla. Měnili se ředitelé, šéfové i tisíciletí, divadlo pořád žilo a hrálo. Proč? Eva Kalendová tomu chtěla. Vždy na svém místě, vždy perfektní a vždy s úsměvem. Ona snad má tu svou práci ráda, jinak si to neumím vysvětlit.
Marek Příkazký
Pochopit teorii strun je snazší, než vyznat se v časovém harmonogramu jediného herce. A tak mi Evička nejednou zachránila prdel…
Helena Čermáková
Evička je přírodní úkaz. Nejsem schopná vtěsnat do pár vět všechno, co pro mě znamená. Kromě toho, že v dobách složitějších se často stávala elegantním tlumícím nárazníkem, je laskavou a neuvěřitelně obětavou bytostí. Absolutně spolehlivá, vstřícná, milá, chápající, vždycky s úsměvem a nezměrnou empatií pro každého. A přitom člověk, který má jasné postoje a nezaměnitelnou osobitost. Celé roky vytváří až domácké zázemí ve spletitosti divadelního provozu. Je světlem. A tak můžu pokračovat dál a dál. Jednoduše je mi blízká jako člověk, kterého si velmi vážím a mám ji moc ráda. Vůbec si neumím představit divadlo bez ní. Jediný smutek, který je s ní spojený, je její odchod z divadla.
Dodo Gombár (režisér, v letech 2006 – 2009 umělecký šéf MDZ)
Jistě by bylo na místě napsat, že Evička je duší zlínského divadla, nebo jeho dobrým andělem. Já si však pro tentokrát vystačím s celkem prozaickým – Evička je slušný a hodný člověk. Nepamatuji si, že bych ji někdy slyšel o někom mluvit nehezky, nebo někoho pomlouvat či očerňovat. Což se v divadelním světě jeví jako zjevení. Zvlášť, když člověk přichází neustále do kontaktu s „uměleckou“ rozevlátostí a proměnlivostí, má tisíc důvodů k nervózním reakcím. Má tisíc důvodů unáhleně soudit, kritizovat a hodnotit. Ona to vždycky všechno zvládala tak nějak potichu. S empatií, pochopením, s citem téměř mateřským. Jo, myslím, že ona byla a je v divadelním prostředí, a nejen v tom zlínském, zjevením. To je snad to správné slovo. Obdivuji její rozvahu, klid, laskavost a dobré srdce. Nezvedá hlas, i kdyby mohla, nepodléhá panice, i když je tolik příležitostí, nechybí jí schopnost nadhledu a humor. Problémy všedního dne, myslím toho divadelního provozu, řešila vždycky s přehledem, nepotřebovala zatěžovat svoje okolí, ani si příliš okázale stěžovat a tak přidávat na své důležitosti. A právě proto víme, jak byla vždycky důležitá. Nepotřebovala světské uznání a právě proto se jí ho tolik dostávalo a dostává. Mám ji moc rád a hluboce si jí vážím.
Rozhovor si můžete přečíst také v tištěné podobě, a to v červnovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Městské divadlo Zlín a archiv Evy Kalendové